Po konci dinosaurů ovládli mělčiny obří tučňáci

TLDR verze: Subtropické mělčiny byly 62 milionů let nazpět zřejmě obydlené velkými tučňáky. Ukazuje se tak, že tučňáci zřejmě doznali po konci éry dinosaurů rapidní evoluce. Studie tu.

Krize pro jednoho, příležitost pro jiného

Svět po konci světa je vždycky obdobím nejdivnějších bizárií, z nichž ne všechny se dlouhodobě uchytí. Život anebo i civilizace měly na mále už několikrát, a v období vakua po pádu starých pořádků spolu soutěžily nej(h)různější jedinci!

Dnes tak máme vžito, že svět po dinosaurech (kteří samozřejmě de facto zcela nevymřeli, ale máme z jejich části dnes ptáky) zdědili savci připomínající hlodavce. Těm například konec éry dinosaurů umožnil přejít častěji na denní režim stravování. Jenže i v evoluci platí, že historii píší vítězové!

Minimálně v části novozélandských mělčin 62 až 60 milionů let nazpět totiž dominovali sice také jiní přímí následovníci dinosaurů – plovoucí ptáci alias tučňáci! V práci univerzit Flinders a Canterbury totiž nyní Jacob Blokland se svým týmem oznámil objev další fosilie mořských tučňáků, kteří v éře (své) hojnosti po pádu dinosaurů zřejmě žili jako prasata v žitě.

Nově popsaný druh tučňáka Kupoupou stilwelli je dokonce jenom jedním z více různých druhů tučňáků v dané éře!

Co víc, dnes máme možná tučňáky vžité jako takové srandovní biočichy z polárních oblastí, jejichž nemotornost je o to vtipnější, čím agilnější jsou fiktivní tučňáčí komanda z digitálně animovaných hovadinek. Tučňáci z období před 60 miliony lety ale nejenže dorůstali větší, skoro lidské (!) velikosti, ale navíc si libovali v teplých, subtropických vodách!

Rovněž také platí, že nedávno popsaný Crossvallia waiparensis, který žil ve stejném regionu před 66 až 65 miliony lety, dorůstal značné velikosti. Dokonce byl větší než Kupoupou stilwelli, protože dosahoval skoro do výšky člověka. Novější Kupoupou je oproti tomu relativně menší, výškově srovnatelný s největšími dnešními tučňáčky.

Přesto však právě tahle poměrně rychlá změna přitom značí dvě skutečnosti jak o tučňakovské evoluci, tak i jejich možné tehdejší vývoj.

Tučňáci v horku

Prvně se totiž zdá, že tučňáci se evolučně měnili velmi rapidně. To naznačuje, že i ptáci obecně – tedy v zásadě polétaví post-dinosauři – se zřejmě vyvíjeli poměrně rychle. Touto optikou lze e na K-Pg impakt před 65 miliony let, který „vyhubil dinosaury“, nahlížet skoro jako na evoluční zázrak. Tedy, pokud nejste T. rex.

Odhaduje se, že tučňáci mohli přijít o schopnost létání právě před 65 miliony lety. Tedy nejspíše během adaptace na nové podmínky. Skutečnost, že z moří vymizeli velcí plovoucí dinosauři, jim zřejmě značně prospěla…

Druhak je stále více evidentnější, že tučňáci zdaleka nebyli vždycky polárními tvory. Už delší dobu se odhaduje, že tučňáci, které dnes krom Nového Zélandu najdeme i v Austrálii, Antarktidě a jižních cípech Jižní Ameriky a Afriky, se rozšířili právě z novozélandského území. Původně však šlo pořád o příbuzné albatrosů, kteří nebyli tak úzce adaptovaní na chladnější vody.

Teprve v průběhu šíření evoluce u tučňáků upřednostňovala chladnější vody, dost možná kvůli menšímu počtu konkurentů i původní geografii. Vyvinout se tučňáci na severní polokouli, snad by se rozšířili do více končin, ale vzhledem k dalšímu ochlazení planety a limitovanému dosahu jejich migrace zůstali uvěznění v chladnějším klimatu.

I když, takové velryby začínaly podobně a na nedostatek rozšíření si nemůžou stěžovat! Možná, že savci jsou zkrátka prostě úspěšnější!…

Doufám, že vám teď kontextová reklama prodává nějaký tučňácký steak. 

Tučnačinky jižní polokoule

Samozřejmě platí, že z pár fosílií se perfektně platné závěry s vysokou mírou jistoty činí jen velmi špatně. Na tom současná práce nic nemění, ba naopak! Třeba ostatky zmíněného „tučňáka velkého jako člověk“ Crossvallia waiparensis čítají jenom kus jedné fosilizované nohy. Z nich pak vědátoři učinili odhad velkého výšky a domysleli si zbytek organismu.

Což rozhodně není úplně věštění z kávové sedliny. Protože anatomii dnešních tučňáků známe dobře a lze se tak dovtípit, že když najdete nohu pratučňáka, tak zbytek jeho těla bude proporčně podobný. Je ale asi dobré zmínit, že paleolontologové prostě nenacházejí v zemi perfektně zachovalé zvířecí kostry hned vedle pehistorického kalendáře, do něhož si biočichové zapsali narozeniny příbuzných druhů…

Jenže tohle domýšlení si je studiu evoluce (alespoň té z fosilií) vlastní dlouhodobě. Protože nic lepšího zkrátka nemáme. Nicméně, podívejte se na existenci velkých pratučňáků z teplých moří, kteří se vydají do zbytku světa páchat své tučňačinky, tak nějak celkově. Vždyť to zní přesně jako ten typ evoluční úchylárny, který je tak obskurní, že musí jít o fakt!

Na planetě Zemi, kde se komplexní chemické reakce rozhodly, že se naučí množit, vyvíjet, mluvit a pojídat pizzu a ananasem, jde zdaleka to tu méně divnou záležitost.

[LL]

Evoluce umí divy i dnes – třebas s mravenci:

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.

A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube!

Diskuze

Reklama