Mezolitická žvýkačka odhalila, kdo ji před 6000 lety žvýkal
TLDR: Dánští vědátoři objevili takřka 6000 let starou žvýkačku z březového dehtu. Dokázali z ní získat kompletní lidský genom a provést tak zatím nejdokonalejší čtení DNA mezolitické obyvatelky Skandinávie.
Viva la genetika
Genetika nuda je, má však cenné údaje- no, moment. Genetika vlastně vůbec není nuda! Naopak, jde o fascinující vědu, která zasáhla celou řadu odvětví a bádání způsobem, jakým jsme si před pár desítkami let neuměli ani představit. Jedním z vědních oborů, který moderní analytické metody založené na zkoumání DNA výrazně ovlivnily, je i archeologie.
Díky genetice se dají sledovat příbuznosti různých populací, zpřesňovat představy o dějinách osídlení, důležité je pak poslední dobou samotné čtení DNA. To nám umožňuje lépe chápat možnou podobu, zdraví a životní styl dávných lidí.
V tomto směru se nedávno podařil husarský kousek dánským vědátorům. Ti totiž získali kompletní genom prehistorické ženy. Už to samo o sobě by bylo výjimečné, okolnosti analýzy jsou ale mimořádné. DNA byla totiž získána z kousku pravěké žvýkačky! Ano, čtete správně. Nová studie publikovaná v časopise Nature Communications multioborovým týmem pod vedením fachmanů z Kodaňské univerzity, v čele s Thelsem Jensenem, totiž pracovala s genomem jedince, jehož kosterní pozůstatky vůbec neměli k dispozici.
K objevu došlo na lokalitě Syltholm na jihu Dánska. Radiokarbonovou metodou bylo stáří zkoumaného materiálu určeno na dobu před asi 5700 lety. Dostáváme se tak do éry, kdy se v severském prostředí (ve střední Evropě došlo k podobnému procesu o cca 2000 let dříve) láme mezolit, objevuje se rané zemědělství a utváří se nový životní styl.
Vyplivni tu žvejku!
Vzorek se podařilo izolovat z kousku březové hmoty vzniklé úpravou kůry břízy suchou destilací. Víme i z jiných nalezišť, že tento způsob zpracování březové hmoty, víceméně jde o přeměnu mízy, byl od pravěku známý a sloužil především k výrobě univerzálního lepidla. Dokonce z dřívějška známe i nálezy žvýkaček, právě z této hmoty, které nesly otisky zubů. Lidé hmotu žvýkali buď čistě pro osvěžení nebo proto, že vyrobené lepidlo rychle tuhlo a žvýkáním bylo možné jej znovu změkčit.
Co do typu artefaktu tedy nejde o unikát – unikátní je ale řečený balíček dat, který se podařilo získat. Samotné hledání genomu v takovém artefaktu taky není nové, tady se ale poprvé zachoval celý a nepoškozený, také díky skvělému dochování samotné žvýkačky. Ta totiž ležela pohřbená v bahně bez přístupu vzduchu.
Díky metodě sekvencování DNA došlo k přečtení celého lidského genomu a před vědátory se tak život dávného žvýkálisty otevřel jako kniha. Jistě, tu a tam chybí stránka nebo pár kapitol, ale alespoň nějakou představu o ději nám dává.
Bylo jednoznačně určeno, že dávná obyvatelka jihodánského ostrova byla žena – dostalo se jí tak přezdívky „Lola“. Nebylo možné určit její věk, zato se zjistilo, že s vysokou mírou pravděpodobnosti měla tmavší či přímo tmavou kůži, tmavé vlasy a modré oči. Tento dnes neobvyklý fenotyp již známe z celé řady lokalit, hovoří se o „západním lovci-sběrači“. Zdá se, že evropští lovci a sběrači byli dominantně snědí, ovšem s modrýma či zelenýma očima. Mutace světlé kůže, jako evoluční výhody v ne tak slunečné Evropě, se začala mezi evropskými Homo sapiens pořádně šířit až relativně pozdě, s příchodem zemědělství. Gen světlé kůže či rusých vlasů samozřejmě existoval, známe ho například i od neandertálců, k dominantnímu ale v evropském paleolitu a mezolitu patrně nepatřil.
Odkud a kudy jsi kráčela, Lolo?
Lola se tak profiluje jako typická, skoro až archetypální, zástupkyně mezolitických populací lovců a sběračů navazujících na předchozí paleolitické obyvatelstvo. Kromě snědé kůže a světlých očí je to pak absence další, dnes běžné, evropské mutace – tolerance na laktózu. Ta Lole chyběla, stejně jako většině obyvatel tehdejší Evropy.
Analýza DNA se navíc dotýká i historie osídlení, šíření neolitických inovací a podobně. Zdá se, že Lola byla příbuzná spíše lovců a sběračů z pevninské Evropy, než těch, kteří tehdy žili ve Skandinávii. S neolitickými, zemědělskými populacemi jižní Skandinávie naopak nebyla spřízněná vůbec. Autoři studie upozorňují, že v případě dánského mezolitu se zdá, že příchod zemědělského způsobu života byl o něco rychlejší a méně difuzní, než v případě kontinentální Evropy.
Studie víceméně navrhuje model, kdy se do Skandinávie po ústupu ledovců dostávají mezolitičtí lovci a sběrači, paralelně s nimi se v jiných populacích šíří zemědělství. Obě skupiny se samozřejmě potkávají a prolínají, teorii náhlé neolitické revoluce můžeme nechat už dlouho u ledu. Přesto se však zdá, jako by ve Skandinávii „přežívaly“ skupinky lovců a sběračů jako paralelní populace vedle prvních zemědělců – a příklad Loly ukazuje, že tento stav mohl přetrvávat překvapivě dlouho.
Bez zajímavosti nejsou ani další genetická rezidua ve žvýkačce. Našla se v ní totiž i DNA kachny a lískových oříšků – pravděpodobného jídla Loly těsně před žvýkáním. Navíc zde bylo přítomno i 40 druhů bakterií a mikrobů, včetně onemocnění dásní, zápalu plic či virů způsobující mononukleózu. Autoři ale upozorňují, že to nutně neznamená, že Lola byla prolezlá nemocemi – tito mikrobi se objevují v těle přirozeně i bez patogenních projevů.
Tmavá kůže? LOL? Lola!
Jak jsem se tak koukal na ohlasy na tuto zprávu v diskuzích v mainstreamových mediích, nemohl jsem si nevšimnout, že nezanedbatelná část vox populi shazuje celou studii ze stolu kvůli „černé“ kůži. „Vnucují nám, že černý tady byli dřív!!!“ je leitmotivem dne. Je pravda, že u dřívější, poněkud bombasticky podané, zprávy o „černém Britovi“, tedy nejstarším známém jedincem z britských ostrovů, tzv. muži z Cheddaru, se výsledky genetické studie setkaly s pozdější kritikou. Závěr o tom, že měl tmavou kůži, byl prý uspěchaný a nedostatečně podložený. Dnes dostupná zhodnocení tehdejší studie uvádějí, že je to nejpravděpodobnější varianta, ne však jediná.
Ani u Loly ale autoři netvrdí direktivně, že to byla stoprocentně modrooká černoška, jak to někdy vypadá z převzatých souhrnů objevu. Když se ale podíváte do původní studie, zjistíte, že argumenty vypadají přesvědčivě. Pracuje se v nich s variantami genů a nechává se prostor pro odchylky. Nejpravděpodobnější závěr ale skutečně je spadala do fenotypu, který se v nálezech objevuje znovu a znovu – lovci a sběrači evropského mezolitu jako většinově snědí (ne nutně tmavě černí), s překvapivě světlýma očima. Jo, a nechutnalo jim mlíko.
Zopakujme na závěr, že jde o převratné čtení pozoruhodně zachovaného genomu. Není to stroj času a tak spoustu věcí o Lole nevíme a ani (zatím) vědět nemůžeme. Kupříkladu její podoba, jak proletěla médii, je čistě výtvarná interpretace závěrů studie. Vědátoři samozřejmě neznají fyzickou podobu tváře člověka z jeho genů. Spousta lidí (a novinářů) to nepochopila a zase byla kritika na střeše. Stejně tak u čtení DNA je pořád jistá pravděpodobnost, že v budoucnu se budou muset některé věci korigovat. Zatím ale vše zapadá do obrazu, který se v poslední době na různých místech Evropy vytváří. Nezbývá, než zopakovat už klasické přání dalším vědátorům: víc podobných studií – ať už potvrzujících nebo vyvracejících. A víc takových žvýkaček!
[PZ]
Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.
