Neandertálci si uměli oheň rozdělávat sami

TLDR: Týmu antropologů z University of Connecticut se podařilo pomocí přírodovědných analýz přinést důkazy o tom, že neandertálci z arménské jeskyně Lusakert si sami rozdělávali oheň. Nebyly tak závislí na kořištění ohně z přírodních požárů.

Červená se line záře…napříč lidskými dějinami

Užívání ohně provází člověka v jeho paleodějinách mnohem déle, než se někdy obecně soudí. Některé nálezy naznačují, že lidští předkové jej mohli využívat snad už před 1,5 miliony let. Rozhodně je jisté, že oheň byl klíčový pro celou řadu lidských druhů. Upozorňuje se na to, že nesmíme podceňovat jeho evoluční význam – jde o celou řadu spirálovitě provázaných faktorů.

Oheň umožňuje jiné, kvalitnější získávání kalorií z potravin. Na úplně jinou úroveň posouvá výrobu nástrojů, například jste schopní díky němu pracovat s rostlinnou smůlou a lepit tak hroty. Na abstraktnější rovině pak člověku dává „večerní čas“, kdy chvíle v bezpečí a teple u ohně, vyplněné socializací a komunikací s ostatními mohly být pro rozvoj lidského myšlení důležitější, než cokoliv jiného. Nakonec, význam ohně si i dnes nejspíše uvědomíme jenom v okamžiku, kdy není po ruce.

Na kruciální roli ohně se tedy vědátoři shodnou. Na čem se už ale shodnout stále nemohou je otázka, jakým způsobem bylo ohně dosahováno. Předpokládá se, že člověk dlouho získával oheň z přírodních zdrojů, což při afrických požárech nebyl zase takový problém, a pak jej už jen v rámci svých sídlišť udržoval. Kdy se ale rod Homo naučil oheň aktivně rozdělávat? A u kterého z našich druhů to vlastně bylo?

Jasnou odpověď nemáme, prostoru pro pochybnosti je stále dost. Důležitá je tak nová studie vzniklá spoluprací antropologů a chemiků z University of Connecticut. Vědátoři se v ní zaměřili na arménskou jeskyni Lusakert, což je lokalita obývaná ve středním paleolitu neandertálci. Autoři se domnívají, že objevily důkazy ukazující na to, že oheň na neandertálskou pečinku byl produktem schopnosti jej cíleně rozdělat.

Lokalita Lusakert (zdroj: Brittingham et al.)

Nepodceňujme neandertálce

Tady musíme provést malý paradigmatický úkrok stranou a říci něco k neandertálskému rozdělávání ohně. Jak možná vědí naši pravidelní čtenáři, Vědátorovy podjednotky mají neandertálce rádi. Byl to fascinující lidský druh – nejspíše „původní“ Evropané, jejichž evoluce proběhla právě na našem kontinentu. Lidé v něčem stejní a v něčem zásadně jiní, než my. Poslední bratranci, se kterými se moderní člověk setkal (a část jejich genů v sobě uchoval), než zůstal na planetě sám. Objevy nejen posledních let zkrátka ukazují, že neandertálce nemůžeme považovat za nějaké primitivní divochy, ale za lidi schopné komplikované výroby nástrojů, s abstraktním myšlením, uměním a nejspíše složitým sociokulturním životem.

Ve světle těchto věcí se mi osobně jeví nepravděpodobné čekat, že neandertálci by byli odkázáni jen na přírodní zdroje ohně. Ostatně nedávno jsem sám psal, kterak sofistikovaně oheň využívali při výrobě lepidla. Evropa navíc nemá tak vhodné podmínky k získávání „přirozeného“ ohně, jako Afrika.

Přesto však námi sledovaná studie staví věc tak, že až doposud se považovalo za pravděpodobnější, že skutečnými mistry ohně, se schopností jej kdykoliv rozdělat, se stali až lidé moderní. Toto své tvrzení autoři podporují celou řadou citovaných článků. Upozorňují například na francouzský výzkum, který přišel s teorií (nebyla široce přijata), že doba výskytu ohnišť a „krbů“, spálených kostí a opálených nástrojů na neandertálských sídlištích koreluje vždy s dobou relativního oteplení, kdy jsou častější přírodní požáry. Z toho se spolu s dalšími nepřímými důkazy uvažovalo, že neandertálci jen využívali přírodní zdroje ohně.

Zde budu naprosto upřímný: to mě malinko překvapilo, neboť jsem měl pocit, že toto paradigma je již překonané. Zřejmě jde ale stále v antropologických kruzích o věc živou a o to je studie cennější. I kdybychom ale byli k těmto výkladům skeptičtí – či přesněji vlastně optimističtí ve vztahu k neandertálským schopnostem – i přesto má studie svůj velký význam, neboť přináší zajímavý soubor důkazů pravděpodobného cíleného rozdělávání ohně.


Kouřové signály z minulosti

Na co tedy vlastně onen connecticutský antropotým přišel? Na lokalitě Lusakert zkoumal přírodovědnými analýzami souvrství, které můžeme bezpečně považovat za datované do středního paleolitu, tedy do doby neandertálců. Toto souvrství se podařilo rozeznat uvnitř i vně jeskyně, což bylo pro studii klíčové. Celkem bylo sledováno 18 vrstev datovaných do doby 60 000 – 40 000 př. n. l.

Antropologové v podstatě vzali za své metodické východisko výše zmíněnou francouzskou teorii a rozhodli se ji ověřit. Položili si tedy otázku: je možné i na jiné lokalitě získat data, která by naznačovala, že neandertálci udržovali své ohně hlavně v době častějších přírodních požárů?

Hlavní indicií, které bylo potřeba se držet, bylo sledování výskytu polycyklických aromatických uhlovodíků (PAH). Tyto složité látky vznikají při spalování organických materiálů a mohou tak dokázat přítomnost ohně napříč desítkami tisíců let. Zároveň je důležité, že se vyskytují – trochu zjednodušeně řečeno – v „lehké“ a „těžké“ formě. Lehké PAH mohou cestovat vzduchem mnoho desítek až stovek kilometrů od místa svého vzniku, ty těžké zůstávají lokalizovány kolem ohniště. Autoři problematiku lehkých a těžkých PAH vysvětlují v původní studii obšírněji, především se zabývají mechanismem jejich vzniku a transportu, včetně experimentálního pálení dřeva.

Pokud budeme jejich metodice věřit – a působí přesvědčivě – pak máme najednou k dispozici pozoruhodné výsledky. Velmi přesvědčivě se totiž ukázaly značné rozdíly mezi vzorky půdních vrstev odebranými uvnitř jeskyně a vně. V „neandertálských“ sedimentech je evidentní masivní ukládání stop pálení. Těžké PAH dokazují, že v jeskyni ohýnek vesele hořel a plápolal po tisíce let. Venkovní stopy přírodních ohňů ale byly o poznání slabší. Ne že by neexistovaly, ale v podstatě nekorelovaly s výsledky z jeskyně. Autoři studii doplnili i paleobotanickými analýzami, čímž vytvořili alespoň rámcovou osu vyšších a nižších výskytů přírodních požárů v arménské vrchovině.

Graf teplotních period, vegetačních fází a výskytu těžkých polycyklických aromatických uhlovodíků (hPAH) v kontrastu s lehkými (lPAH) na lokalitě. (zdroj: Brittingham et al.)

Rudá záře nad rodem neandertálským

Překvapivě jasně se tak ukázalo, že právě v době, kdy byl výskyt přírodních požárů naprosto minimální, jsou stopy lidského ohně v jeskyni ze všech vrstev nejvýraznější (také byla nejintenzivněji osídlena). Jinými slovy autoři jasně bouchli do stolu a doslova prohlásili francouzskou hypotézu za vyvrácenou. Jejich výsledky ukázaly pravý opak toho, co by podle této hypotézy ukazovat měly.

Červené tečky zobrazují výskyty kamenných artefaktů v souvrstvích lokality, modré jsou zbytky fauny (potravy). Schéma ilustruje bohatost osídlení lokality. (zdroj: Brittingham et al.)

Samozřejmě, žádná vnější vrstva nebyla požáruprostá. Nějaké divoké požáry tu vždy byly a budou. Jedním dechem tak antropologové dodávají, že nejde stoprocentně vyloučit, že přírodní zdroje ohně nebyly využívány. Na druhou stranu ale rozsah využívání ohně a pyrotechnoloie neandertálci v lokalitě ukazuje, že museli mít oheň pevně pod kontrolou. Zkrátka: přírodní zdroje by jim nejspíše nestačily.

Korelace mezi výskytem těžkých PAH a množstvím kamenných artefaktů. Intenzivnější osídlení rovná se více ohně. (zdroj: Brittingham et al.)

Studie tak tyto poznatky shrnuje do několika závěrů. Nehaní práci francouzských kolegů, jen ji nepovažuje za univerzálně použitelnou. V arménské lokalitě máme tedy důkazy rozdělávání ohně z doby kolem 50 000 př. n. l. To nám ale neříká, co bylo dříve. Jedním ze závěrů je tedy hypotéza, že schopnost aktivně rozdělávat oheň mohla být v rámci středního paleolitu velmi silně regionálně diferenciovaná. Také mohla být opakovaně vynalézána a ztrácena, navíc mohlo jít o paralelní procesy u různých populací té doby.

Jisté ale je, že přinejmenším někteří lidé středního paleolitu ohni vládli pevnou rukou. Je tak potřeba – alespoň podle autorů a já s nimi rád souhlasím – začít opouštět rigidní představu, že pyrotechnologie byly záležitostí jen moderního člověka mladšího paleolitu. Představu, že neandertálci zmizeli hlavně proto, že nemohli konkurovat Homo sapiens vybavenému ohněm, je pak už úplně potřeba opustit. Antropologický tým sám upozorňuje, že by bylo zajímavé aplikovat jejich metodu na další lokality starého světa, především na stará sídliště africká, sahající o stovky tisíců let do hlubší minulosti.

Jedno ale můžeme říci určitě: neandertálci zase jednou ukázali, že prostě byli řízci a že je – říkám to znovu a znovu – nesmíme podceňovat!

[PZ]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.

A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube!

Diskuze