1400 let starý systém vodohospodářství může znovu posloužit v moderním Peru

TLDR verze: Vodohospodářství je stále častěji omílané téma. Nová práce zjistila, že v Peru může zdržení vody moct zdejší starý zavlažovací systém. Studie tu.

Voda nad zlato

Problémy s vodou chybějící v krajině jsou v posledních letech evergreenem veřejných debat i novinářských redakcí. Není div – světem kráčí strašidlo klimatických změn. Evropou zmítá častěji než dříve extrémní počasí a české země si už několik let po sobě užívají sucho.

Pokud jde o samotnou vodu, obvykle se v našich podmínkách skloňuje téma nevhodného hospodaření s půdou a špatný vodní režim krajiny. Doba minulá napáchala velké škody kolektivizací, doba současná toho spoustu nejen že nenapravila, ale navíc zhoršila stavebním boomem.

Třebaže problém je uchopován z různých směrů, přesto se všichni shodnou na potřebě začít dělat některé věci jinak. A jako správní technooptimisté víme, že nejlepší je hledět… vzad! Tedy alespoň částečně. Mnohé úvahy naznačují, že než stavět další a další přehrady, potřebovala by naše vyprahlá krajina alespoň částečný návrat ke způsobu hospodaření předků.

Zrušit obří lány, obnovit mokřady, obnovit remízky, vybudovat suché poldry chytající vodu v obdobích dešťů. Vody je nakonec pořád docela dost. Její problém ale je, že z krajiny mizí rychleji než Skoti z charitativního večírku.

Tento text se však nechce věnovat krajině naší nebo zadržování vody obecně. Vědátora tentokrát zaujalo, že podobné problémy (které nepřekvapí tím, že je mají i jinde ve světě) jsou i v jiných zemích nahlíženy podobně jako u nás. Je-li sucho a sklízet můžeš leda písek. Podívej se, jak to dělali ti, co na téhle půdě přežili před tebou!

Schéma ideálního fungování rozváděcího systému. Voda z dešťů je zadržena a rozváděna. Dostává se do oblastí, kde se dobře vsákne do spodních vod. S odstupem času pak zásobuje rezervoáry, které by jinak už byly suché. Stroj: Nature Sustainability.

Zdržovací, nikoliv zadržovací systém

Překročme tedy velkou louži a podívejme se do Peru, které je katastrofálním suchem sužováno opakovaně.  Jak místní řeší své vodohospodářství? Nová studie pod vedením hydrologů pod vedením Borise Ochoa-Tocachi z Imperial College of London, se zaměřila právě na otázku jak to asi v minulosti v Andách lidé s vodou dělali.

Jeden z autorů Wouter Buytaert k tomu říká, že lidé z oblasti města Lima, a vůbec celého pásu mezi Andami a pobřežím, žijí v jednom z hydrologicky nejméně stabilním regionu na světě.  V dešťových obdobích je vody příliš, mimo ně zase strašlivě málo. Starověcí obyvatelé Peru možná věděli, co s tím. Tak hledáme odpověď u nich.

Zhodnocení starších archeologických nálezů, mapování krajiny a dlouhodobá monitorovací činnost organizace pro hydrologickou ekologii And ukázala, že lidé se snažili měnit vodní režim už před 1400 lety. Tehdejší domorodé kultury, které jsou o mnoho staletí starší než ikonická incká říše, budovali v Andách soustavy kanálů a umělých jezírek, které doslova odváděly a zdržovaly vodu.

Žehlím? Ne, Peru!

Nikoliv zadržovaly, to není překlep. Systém vodohospodářství byl založen na tom, že se prodloužila cesta vody z hor dolů, voda byla rozváděna do ploch mimo běžná koryta. Tak se vsákávala do jinak suché půdy a podobně. Když pak přišlo období bez dešťů, voda z hor do rezervoárů v podhůři stále přicházela.

Namísto budování moderních přehrad, tak došlo k tomu efektu, že voda byla v horách alespoň zpomalena, nakonec ale přirozeným způsobem do rezervoárů v podhůří a na pobřeží odešla. V regionu Huamantanga zbyly jedny z posledních udržovaných součástí tohoto systému. Sledování zde ukázalo, že v různých oblastech vodě po rozvedení do hor a konci dešťů trvalo 2 týdny až 8 měsíců (průměrně 45 dní), než se znovu ukázala v řečištích a podzemních rezervoárech. Síla dešťů tak byla doslova odložena na později.


Čelem vzad

Z tohoto systému těžili ještě i Inkové a hydrovědátoři tak navrhují, aby byl v jisté míře obnoven. Samozřejmě, dnešní  dvanáctimilionová Lima má obrovské nároky a tak asi bude potřeba kombinovat postupy tradiční a moderní. Propočty studie ale říkají, že v prvních měsících období sucha by se množství dostupné vody mohlo zvýšit o 33 %, v závěrečných alespoň o 8 %.

Ukazuje se tak, že není dobré nad některými starými postupy ohrnovat nos. Konec konců, máme s dávnými civilizacemi leccos společného. Samozřejmě, my na Vědátoru jsme technooptimisté, celá studie nakonec vznikala díky moderním měřícím metodám vodohospodářství. Když se ale moderní věda potká s funkční tradicí (podtrhuji funkční: rozváděcí vodní kanály mají vyšší účinnost než například dešťové šamanské tance), vzniklá symbióza může přinést nečekané výsledky.

[PZ]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.

A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube!

Diskuze