Japonští vědátoři oživili DNA mamuta

TLDR verze: Oživení mamuta se poprvé podařilo – alespoň tak trochu, biochemicky. Autoři totiž zkombinovali buněčná jádra mamuta s buňkami myší. Co vzniklo, ale nežilo dlouho (studie tu). 

Mamutí odhalení

Mamuti byli naši nejlepší přátelé dlouho před psy – alespoň pokud platí, že láska prochází žaludkem. Než se mamuti odporoučeli do věčných lovišť, byli předmětem našeho lovu po většinu existence Homo sapiens.

Snad i proto se čas od času mluví o tom, že bychom dnes měli přikročit k oživení mamuta zpátky mezi nás. I když je oživování mamutů asi na stejně uvěřitelné úrovni jako oživování dinosaurů, něčeho podobného jsme již v minulosti dosáhli. Příklad z historie ale ilustruje, proč jsou podobné projekty náročné.

Deset let nazpět se totiž podařilo oživit poddruh Kozorožce pyrenejského – ale jenom na 7 minut. Poslední/první zástupce Capra pyrenaica lusitanica měl mnohem lepší vyhlídky než mamuti. Jeho DNA pocházela ze zmrazené tkáně staré sotva něco přes dekádu, jeho příbuzní mu také byli mnohem bližší. Přesto vlivem vrozených dýchacích potíží oživený kozorožec uhynul krátce po narození. Podařilo se nám tak sice vyhubit jediný druh dvakrát za sebou! To však cynickým vědcům bylo malou útěchou.

Nyní se objevila trochu nová, podobně šokantní zpráva – došlo prý na „oživení mamutích buněk“! Inu, ano i ne. Přesnější by bylo říct, že došlo na oživení mamutí DNA. Což muže jednou vést k oživení mamutů jako takových, ale úplně bych se nedivil, kdyby ve srovnání s výsledkem podobného projektu byl i zástupce Capra pyrenaica lusitanica šťastlivcem…

Ironií osudu přitom je, že aby vědátoři aktuálního výsledku s mamutem dosáhli, museli zkombinovat dva odvěké nepřátele – myši a slonovité!

Proteiny kolem jádra mamutí buňky (vpravo nahoře) v myším vajíčku.
Stroj: Kindai University

Buněčný hybrid

Nejprve vědátoři pod vedením Kazuo Yamagaty z Kindai University extrahovali kostní dřeň a zbytky svalové tkáně z ostatků mamuta pojmenovaného jako Yuka. Ten byl nalezen v sibiřském permafrostu starém cca. 28 tisíc let. Získaná DNA byla komparována s tou ze slonů. Mohlo tak být potvrzeno, že Yuka disponuje řadou genů a proteinů specifických pro dnešní chobotoidy.

Následně výzkumníci vzali buněčná jádra svalové tkáně, a vložili je myších vajíček. Nešlo samozřejmě o pokus 1:1 – celkově bylo odebráno 88 jader z 273,5 miligramů mamutí tkáně. Z desítek myších buněk, do nichž byly vloženy, se uchytilo jen pět. I ty ale měly zajímavou reakci!

Poté, co Yamagata et al. vytvořili takového buněčného Frankensteina, pozorovali, kterak se buňky začaly chystat na dělení – ačkoliv přímo na něj už nedošlo. Pozorovány byly i reparační mechanismy ke korekci poškozené DNA.

A to je zatím také vše – nedošlo přímo ani na samotné dělení, ani skutečně plnohodnotné „oživení“. Zkazky o reinkarnaci mamutů, které jste možná pochytili z titulku, tak značně přehánějí.

Přesto je velkým úspěchem už vůbec to, že to jádro funguje! Mamutí DNA bude časem nejspíše značně poškozená – což se čekalo. Právě proto autoři registrovali ony reparační mechanismy. Jejich aktivita však bohužel nic neříká o tom, nakolik budou úspěšné. Je možné, že mamutí DNA by potřebovala výrazné zásahy, například náhradou poškozených částí za DNA slonů. To by však byla řádově náročnější piplačka.

Mírný pokrok v mezích přírodního zákona

A tím výtky nekončí. Vzhledem k tomu, že jádro řídí buňku, je nynější pokus víceméně parazit řídící cizí buňku. U vajíček taky dost záleží na tom, co je v cytoplazmě. RNA a proteiny od mamky hrají značnou roli při počátečním vývoji embrya. Od oživení kusu mamutí DNA k reinkarnovanému mamutovi tak leží ještě HODNĚ vzdálená cesta. Neodvážil bych se ani věštit z kávové sedliny, jestli se něco takového může podařit za týden, rok, dekádu nebo vůbec.

Tipnul bych si však, že se tak nestane „do dvou let“, jak oživení mamuta sliboval před dvěma lety (ano…) tým z Harvardu.  Dnešní genové editory jako CRISPR sice slibují možnost opravit poškozenou DNA „manuálně“, výměnou vadných genů za analogy u slonů. Ostatně, stejně oživili dinosaury i v Jurském parku. Nejde však zrovna o snadný úkon, a naše pochopení DNA u mrtvého druhu stále nezaručuje, že výsledkem by byl živý a/nebo zdravý tvor.

Nicméně! I to, že buňky v japonské studii vůbec přežily, je značný úspěch. Mamutí DNA se bez podpory sloních buněk nemá moc „o co opřít“, takže bude kupředu vést ještě dlouhá cesta. Je dost pravděpodobné, že spousta reparačních mechanismů v dalších testech selže a buňky nedojdou k dalšímu rozdělení. Jenže právě dělení je další cíl vědátorů z Japonska. A než DNA nějak opraví, mamuťátka tu zkrátka nebudou.

Je nakonec v součtu otázkou, nakolik se podobný výzkum v součtu vyplatí. Nerad bych byl zrovna já tím, kdo vyčísluje praktičnost poznání činěného pro poznání. Mamuti ale vymřeli jenom zčásti kvůli lidem. Daleko větší roli měla (tradá) změna klimatu, která svědčila spíše mamutím příbuzným jménem „sloni“. Mimo samotnou schopnost oživit vyhynulý druh je tak otázkou, zdali bychom, ehm, měli vlastně oživovat vyhynulý druh.

Považte, že mamuti jsou příbuzní slonů.
Také považte, že mamuty jsme pomohli vyhubit…

Mamut, zvíře zítřka?

K čemu by nám totiž oživení mamuta vlastně bylo? Někteří vědci z různých projektů oživování mamutů tak mluví o tom, že mamuti by třeba byli výborně uzpůsobeni pro moderní podmínky na Sibiři… Ale je otázkou, zdali je jejich šíření na dnešní Sibiři (nebo Kanadě) vůbec poptávka. A pokud není, má smysl oživení mamuta dosáhnout jen kvůli tomu, abychom se na ně chodili dívat do zoo? Nebo je oholíme, aby přežili vyšší teploty mimo permafrost? A nejsou něco takového už dnešní sloni?

Odpověď vědy je jasná: mamuty oživujeme, abychom zjistili, jestli to dokážeme. A to může přinést řadu užitečných i teoreticky zajímavých odpovědí! Možná jsem v mládí moc čuměl na Jurský park, nemůžu se však ubránit dojmu, že většině vyhynulým druhům je lépe tam, kde jsou. Čili nikde.

Na to, abychom do ekosystému vložili zcela nové činitele, máme zatím stále mizerné chápání jeho dynamiky. Zoo mě neberou. A na to, abychom vybíjeli nějaký druh zas a dokola, máme případně furt Kozorožce!

[LL, TL]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, která připravuje přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.

A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube!

Diskuze