Evropská sonda přinesla důkazy, že voda tekla z povrchu Marsu do jeho nitra

TLDR verze: Mars je dnes suchý jako večeře zapomenutá v troubě, nebylo tomu tak ale vždy! O existenci marťanských moří se dlouho vědělo s vysokou jistotou – ale teď máme první důkaz i prehistorické podzemní vody (studie tu).

Vlhká minulost Rudé planety

O vodě na Marsu se v popinovských médiích píše zhruba jednou za půlrok. A proč by taky hergot ne? Hledání vody na Marsu je dlouhodobý cíl každé vesmírné agentury hodné toho jména, voda se však bude hodit i maniakům ve stylu Elona Muska. Jenom za poslední tři roky, co Vědátor existuje, jsme tu tak měli objev možné vody na povrchu (který nakonec asi nevyšel – byl to spíše prach) i vody pod povrchem (která možná stále existuje!). A nyní máme další indicii o podpovrchové vodě z marťanské prehistorie.

I když vědátoři bohužel furt nemají stroj času, všeobecně se předpokládá, že ještě cca 3,5 miliard let nazpět existovala na Rudé planetě obří povrchová moře. Nejspíše dokonce oceán pokrývající tři čtvrtiny povrchu. Bez detailnější analýzy (na niž bychom potřebovali kosmonauty) je však každé vzdálené pozorování ošemetné.

Identifikované terenní prvky
Stroj: Utrecht University/ESA

Vědátorům pod vedením Francesca Salese z Univerzity v Utrechtu se ale na snímcích sondy Mars Express podařilo identifikovat geologické prvky, které odpovídají interakci povrchové a podpovrchové vody! A, co je nejhlavnější pro stopování dávného oceánu, učinili tak v místech dávného pobřeží.

Povrchový oceán Marsu se již asi dávno vsákl do planetární kůry nebo se vypařil do řiti. Salese se ale zaměřil na 24 kráterů na hranici domnělého oceánu a pevniny, a objevil tu terénní prvky odpovídající přívalům a ústupům vody. Jde zejména o koryta na stěnách kráterů, kudy voda tekla do podzemí, ale i delty a celou škálu něčeho, co lze doslova označit za vlhký sen marťanských geologů.

Co mohlo za slapové jevy?

Pokud na Marsu byl život, a pokud se vyvíjel podobně jako na Zemi, v podobných místech by měl zřejmě ideální podmínky pro svůj rozvoj. Podařilo se již dokonce identifikovat sedimenty (více o tom taky tady), které by mohly být zlatou žílou budoucího hledání fosilií Marťanů! Zbývá tak snad jen vyřešit, co mohlo stát za oním stoupáním a klesáním marťanského oceánu v pobřežních oblastech…

Naznačuje to, že dávný Mars byl pořádně divokým místem. Dnešní měsíce Marsu, Phobos a Deimos, zná snad každý – minimálně z Dooma. Tři roky nazpět se ale objevila studie, podle níž mohl mít Mars i měsíc třetí! A právě ten snad mohl zajistit také slapové jevy dávného moře.

Asi víte, že i náš Měsíc (pravděpodobně) vznikl kolizí Země s jinou planetou. Nyní se zdá, že makabrózní podívanou si užil i Mars. Leccos naznačuje už velikost obou jeho souputníků. 22 km a 12 km velké objekty nejsou zrovna typičtí představitele planetárních měsíců. Mnoho vědců si proto myslelo, že šlo spíše o asteroidy, které Mars zachytil z pásu planetek. Existuje však i konkurenční hypotéza, podle níž jde o pozůstatky dávné kolize Marsu a jiné velké planety podobně jako u Země.

Právě tuto druhou možnost podpořil společný výzkum z observatoří v Belgii, Francii a Japonska publikovaný v Nature Geoscience.

Dávná kolize, která by mohla vysvětlit řadu geologických útvarů na povrchu Marsu, měla dlouho neznámého pachatele. Z projekcí vyplynulo, že vyvrženého materiálu by mělo být mnohem více. Vědátory však napadlo nasimulovat více možných scénářů než jen ty, kdy by kolize Marsu a *něčeho* vedla ke vzniku malinkatého Phobosu a Deimosu.

Zapomenutý měsíc

Z toho jim vytanul scénář, podle něhož spolu s jejich vznikem mohl Mars mít i třetí, mnohem větší snad až o velikosti 200 km. Krom materiálu z něj po oběžné dráze Rudé planety zřejmě poletoval i disk bordelu nepodobný tomu ze Saturnu. Phobos a Deimos na excetričtějších a vzdálenějších orbitách by pak vznikly ze zbytku „zárodečné hmoty“ dále od povrchu Marsu.

Třetí a největší měsíc však nad Rudou planetou spolu s největším pásem vyvržené hmoty dlouho nevydržel. Jeho degradující orbita jej nakonec přitáhla k Marsu, na nějž buď dopadl ve větší formě, anebo spíše došlo na jeho dezintegraci na Rocheově mezi – a pád až poté. Teprve vzdálenější a řidší orbity vydržely až dodnes.

Stroj: Roger Ritenour, Pwad

Stejný osud mimochodem zřejmě čeká i Phobos, jenž se postupně přibližuje k povrchu Marsu. Událost, která se zřejmě stala před víc jak 4 miliardami lety, mohla mít zásadní vliv na další vývoj Marsu – a potenciálního života na jeho povrchu.

Výzkumníci doufají, že se jim pro jejich tezi podaří v budoucích letech získat podpůrné důkazy. Mluví se například o vyslání meziplanetární sondy, která by byla zaměřena jenom na pozorování – či dokonce přistání a analýzu vzorků – z jednoho nebo druhého nynějšího měsíce. Podobné sondy ostatně již existují a fungují jinde. Ať už se tak teze potvrdí či nikoliv, zřejmě nakopne další přímé sbírání informací o našem kousku vesmíru.

[LL]

O Marsu a sondě InSight jsem nedávno pokecal i s marťanským vulkanologem Petrem Brožem:

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, která připravuje přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.

A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube!

Diskuze