TLDR: Nikoliv poprvé se podařilo vytvořit replikující se biomašinky z DNA – nově schopné vytvářet 3D struktury. Nanoroboti ale zatím nic moc dalšího neumí, a pohybu potřebují vnější záření. Studie hír.

V civilizovaném způsobu života na to rádi zapomínáme – ale život je životu vlkem prakticky od počátku života! Jakmile se život (jakožto samostatně se replikující biochemie) zrodil, začal promptně přemýšlet, jak sežrat jiný život – ať už preventivně, cíleně, anebo z nouze. Viry, lidi nebo třeba leopardi jsou pro nás stále větším či menším ohrožením na vlastním životě. A proto možná leckoho nepěkně překvapí zpráva o „vzniku samoreplikujících se nanorobotů”…

Cožeto??

Vědátoři z univerzity v New Yorku a čínské univerzity v Ning-po totiž představili miniaturní roboty vytvořené z vláken DNA. Pidimašiny mají potenciál pro různé aplikace, od cíleného ničení rakovinných buněk až po odstraňování toxinů z oceánů – a to vše bez invazivních postupů.   

Co zpráva ale neznamená, je počátek armageddonu. Předně, není poprvé, co se podobná sranda objevila – výzkum DNA má dlouhou tradici, a pokusy s ní jakbysmet. Třeba osm let nazpět vědátoři z Tohoku University také vytvořili samoreplikující se struktury z DNA. A, možná jste si toho všimli, nepřineslo to zrovna změnu světa. Proč?

Inu, vytvořit samoreplikující se molekuly není zase takový husarský kousek – takhle funguje na molekulární bázi život sám. Otázkou spíše je, jestli lze těmto strukturám také snadno říct, aby udělaly něco užitečného, nebo se někam samy o sobě přepravily… A to je už trochu složitější oříšek, v němž jen pomalu činíme kroky kupředu.

Jak ale demonstruje nynější práce, zlepšujeme se v tom!

Nyní ve 3D

V čem je tedy nynější práce významná, když DNA roboty už máme nějaký ten pátek (alespoň konceptuálně)? Tihle pidiboti jsou nově trojrozměrní!

Doposud byly podobné struktury v zásadě dvourozměrné, což jejich potenciální možnosti nutně limitovalo. Nyní se však podařilo je vytvořit ve třech rozměrech, což je příslibem komplexních nano- a mikroudělátek! Také to nabízí i možnost užitečnějších aplikací, než jen technologických demonstrátorů, protože nad/pod nanoroboty půjde snáze přilepit nějaké trasportované molekuly.

Potenciální aplikace jsou ale stále spíše teoretické – v praxi jsme jim po aktuální práci sice o krok dál… Ale to celé v rámci maratonu. Složitost konstrukce nanorobotů furt zůstává náročná. Přesné skládání, které je klíčové pro jejich funkčnost, vyžaduje přesnost, do které se molekuly ne vždy vejdou…

Dlouho v labech

I když se tak čtenáři novinek o replikujících se nanotechnologiích občas bičují apokalyptickými vizemi o tom, kterak nás nanotechnologie sežere na atomy… Úplně bych se toho zatím neobával. Pokud nanoboti jsou Terminátoři, pak jde o terminátory, kteří nemají nohy, ruce, senzory, jakékoliv zbraně – a v zásadě se skládají z „masa” ve světě, kde se z „masa” skládá i dost jiných hrozeb (viry, lidi, leopardi).

Teoreticky samozřejmě existuje možnost nějaké weaponizace podobných bazmeků, v praxi ale máme spoustu jiných, snazších způsobů, jak se navzájem ničit. Nenechte se proto vystrašit nebezpečně znějícími titulky – na všechny potenciálně rizikové hrozby, které nanoroboti jednou budou s to napáchat, totiž existuje i plejáda malých zázraků.

A to negativní i to pozitivní, co jednou na svět možná přinesou, ještě dlouho zůstane ve zcela hypotetické rovině!

[Ladislav Loukota, RM]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Autolink hír.