TLDR: Detailní srovnání vzdělání jednovaječných dvojčat ukázalo, že vzdělání v jejich IQ hraje významnější roli, než paušálnější srovnání doposud naznačovala. Studie tuna.

Tradiční poučka tvrdí: inteligence je částečně dědičná a částečně získaná „prostředím“ – tedy výchovou, vzděláním, životními zkušenostmi i sociálním zázemím. Což je pravda, ale dlouho se vedly spory, který z těchto faktorů hraje větší roli. A i když genetické vlivy bývaly považovány za dominantní, nový výzkum do této rovnice hází poměrně velký granát.

Aktuální studie vědců z University of Wisconsin a Education University of Hong Kong totiž zjistila, že vzdělání může zásadně změnit IQ i u jednovaječných dvojčat – tedy u lidí se stejnou DNA. Jinými slovy, pokud se dvě geneticky identické osoby učí v odlišných podmínkách, může mít prostředí větší dopad než samotné geny.

„Proč vědátoři řeší vzdělání vs. geny?“

Jde o klasického následovníka debaty nature vs. nurture, čili toho, co máme od přírody vs. toho, co se naučíme až po narození. Tradičně se právě dvojčecí studie používaly jako argument pro silný genetický vliv. Když jednovaječná dvojčata vyrůstala odděleně, ale měla podobné IQ, zdálo se, že „geny vítězí“. Nový výzkum ale ukazuje, že rozdíly ve vzdělání tuto rovnováhu významně posouvají.

Tým vedený Jaredem Horvathem a Katie Fabricius analyzoval 87 párů jednovaječných dvojčat, která vyrůstala odděleně během posledních 100 let. Zatímco starší studie tato data házela do jednoho průměru, nový přístup rozlišil dvojčata podle kvality a délky vzdělání.

Ukázalo se, že dvojčata, která chodila do škol s podobnou úrovní výuky, se lišila v IQ v průměru jen o 6 bodů – zhruba tolik, jako běžná variabilita u sourozenců vyrůstajících spolu. Ale pokud jedno dvojče navštěvovalo jinou zemi, jiný vzdělávací systém nebo ukončilo školu dřív, rozdíl se vyšplhal až na 15 bodů!

„To není zas tak moc, ne?“

Fskutečnosti jde o rozdíl, který odpovídá rozdílu mezi dvěma zcela nesouvisejícími lidmi. Jinak řečeno – geny poskytují potenciál, ale školní prostředí určuje, kolik z něj se skutečně „aktivuje“.

Studie tím jen tak mimochodem zpochybňuje samotnou metodologii, na níž stála desetiletí výzkumu inteligence zejména u dvojčat, která mají od přírody stejnou genetickou výbavu.

Vědátoři tak upozorňují, že statistické průměry z minulých studií mohou zakrývat individuální rozdíly, které jsou pro lidský mozek zásadní. A to znamená, že otázka „nature vs. nurture“ nemusí být 50/50, ale mnohem dynamičtější: genetika dává rámec, prostředí kreslí obraz…

„Takže geny roli nehrají nebo co?“

Aby bylo jasno, to, že se na inteligenci podepisuje jak dědičnost, tak prostředí, je dlouhodobě konsensus – ale dvojčata byla doposud brána spíše jako indikátor pro vyšší význam genů. Studie to už přímo neřeší, ale vše komplikuje epigenetika – to, jaké máme geny, totiž není automaticky totéž, jaké geny jsou aktivní. Vliv prostředí může některé geny aktivovat nebo naopak vypínat. Spíše než řešit nature vs. nurture jako dva jevy, které jsou v opozitu, bude užitečnější je vnímat jako propojené nádoby…

Horvath s Fabricius proto navrhují, aby se budoucí výzkumy zaměřily spíše na konkrétní příběhy jednotlivých dvojčat než na velké agregované metaanalýzy. Upozorňují také, že školní prostředí samo o sobě není jednorozměrné – roli hraje nejen délka studia, ale i přístup učitelů, metody výuky, socioekonomický status rodiny a dokonce i to, jestli se dítě ve škole cítí bezpečně.

Jinými slovy – dědičnost tu pořád je, ale „geny nejsou osud“. Rozdíl mezi tím, zda dítě skončí jako akademik, nebo zůstane u základního vzdělání, nemusí být ve zkumavce DNA, ale v lavici, kde sedí.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]