TLDR: Ne, poslech není na stejné úrovni jako čtení. Naznačují to různé studie jak zkoumající zapojení mozkových částí, tak i odlišné výsledky toho, kolik se lidé z různých zdrojů naučili. Původní zdroj v The Conversation.

Doba je hektická, ale člověk chce zůstat v kurzu – a tak si namísto četby novin poslechneme raději podcast, a namísto četby knih pustíme audio verzi stejného příběhu. To celé doufaje, že z poslechu získáme stejné množství informací jako při čtení!

Bohužel, samotný poslech informací nás/vás k Nobelovce vás/nás nepřivede…

„Proč? Poslech je skoro jako četba bez sledování textu!”

Lidský mozek zpracovává informace při čtení vs. poslechu do značné míry jinak. Čtení znamená, že písmenka rozluštíte, spojíte se zvuky, významem a stavíte si z toho vlastní katedrálu poznání! Podstatné také je, že to vše probíhá v tempu vašeho myšlení – můžete se zastavit, zamyslet se, vrátit se, zpracovávat to celý ve svým tempu…

Poslech je naproti tomu co do pozornosti daleko roztříštěnější. Vyžaduje, aby váš mozek pracoval stejným tempem jako mluvčí. A protože mluvený jazyk je pomíjivý, posluchači se musí spoléhat na kognitivní procesy, včetně paměti, aby si zapamatovali to, co právě slyšeli.

Krátké zamyšlení nad přijímanými informacemi je při čtení výhodou (prohlubuje celkovou úvahu), ale při poslechu naopak značně háže klacky pod nohy předávané informační hodnotě. Už jen samotný proces toho, jak zpracováváme informace, je tedy odlišný.

„Ale poslech je lepší, protože čtení nestíhám.”

No jasně, ale s tím právě souvisí druhý velký problém. Ničemu totiž nepomáhá, že podcasty lidé navíc často poslouchají, když dělají nějakou další činnost (sport, úklid), zatímco na čtení se musejí více koncentrovat. Nejenže je tak při poslechu nutné se častěji vracet (což hrozí i u čtení, ale při poslechu je to méně přesné – typicky se vrátíte „moc dozadu”), zatímco vytahujete špagety z vody. Informace tak jdou do hlavy o to hůře…

Neurovědkyně Stephanie N. Del Tufo ve shrnutí tématu přímo připomíná, že ač se mnoho lidí domnívá, že poslech je snazší než čtení, opak je často pravdou. Poslech může být naopak náročnější, zejména pokud je materiál složitý nebo neznámý! Tedy pokud se snažíme získávat nějaké náročnější informace.

Samože: mnohé podcasty jsou taky spíše „volnočasové” a neprobírají moc často nuance velmocenské geopolitiky při kolapsu pozdní doby bronzové. Proto je poslech lepší pro zpracování jednodušších příběhů, jako je beletrie a podobně. A tím se dostáváme k tomu, že ani knihy nejsou automaticky lepší – protože pokud nemáte čas je číst, je podcast furt menší zlo…

„Tak co mám hergot dělat?”

Jednoduše řečeno: nemít ve vzdělávací hodnotu podcastu příliš velkou důvěru! Je úplně okey, pokud si naposloucháváte knihu nebo analýzu něčeho složitějšího – ale nenamlouvejme si zároveň, že je to totéž jako čtení o témže tématu. A kdo se chce starat o svůj mozek, měl by se věnovat tomu čtení spíše než poslechu, když to okolnosti dovolí.

Srovnání poslechu vs. četby přitom není záležitostí jenom rozlítaných pracantů – na poslechu stojí i velká část tradiční frontální výuky ve školách. A opět není úplně šokantní, že ve výzkumech si studenti-čtenáři vedli lépe než studenti-posluchači.

Zjednodušeně řečeno: lidi u podcastů často poslouchají, ale neslyší! Jakkoliv je tak podcast lepší než tok informací zcela ignorovat, reálnou výzvou hektické doby pořád zůstává totéž: najít si na něco smysluplného i rozumný volný čas.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je hatemail@vedator.org