TLDR: Přesnější cryo-elektronová tomografie odhalila doposud přehlíženého podílníka na vnitrobuněčném úklidu. Jednou by to mohlo napomoct léčbě některých chorob. Studie tuna.

Letos je to kulatých 360 let od chvíle, kdy lidé poprvé uzřeli buňku na vlastní bulvu! Historické prvenství patří Robertu Hookovi, který v roce 1665 dostal nápad využít zbrusu nový technologický výstřelek – optický mikroskop – ke zkoumání tenkého plátku korku. Všiml si, že se skládá z malých, krabicovitých komůrek, které nazval „buňkami“. Proč? Připomínaly mu prý cely mnichů v klášterech…

Ironií osudu přitom fskutečnosti viděl jen buněčné stěny mrtvých rostlinných buněk, nikoli živé buňky se strukturami. V češtině taky „cell” pro „celu” i „buňku” pozbývá synonymu, naše „buňka” ale také zřejmě znikla jako zdrobnělina nářečního slova buně — „vypouklý, vydutý předmět, bublina, komůrka“, zřejmě vzniklého ze slov báň, baňka téhož významu! Ale to nechme být a pojďme na tu novou organelu!

„Co to tam našli za kekel? Co to dělá?”

Ačkoliv buňky od té doby stalkujeme skoro nepřetržitě, pořád je v nich co objevovat! Vědátoři z University of Virginia pod bičem vědátorky Seham Ebrahim nyní třeba objevili pravděpodobný nový buněčný orgánek – není to plně autonomní organela, ale jde spíše o specializovanou strukturu, která však nemá typickou membránu ani nezávislou funkci.

Byl každopádně pokřtěn jako hemifusom. Podle jejich čerstvé, ještě teplé studie se nám hemifusome spolustará o buněčný úklid! Jak?

Hemifusome zřejmě usnadňuje vznik vezikul (malých váčků podobných puchýřkům, které fungují slouží k transportu některých láter nitrem buňky) i organel složených z více vezikul. Podržíme se přirovnání k přirovnáním, hemifusome funguje jako „nakládací rampa” pro vnitrobuněčné „náklaďáky“. I díky hemifusomu se tak vezikuly se v buňce potulují s bordelemm, třídí, recyklují a občas i zlikvidují něco, co už jen překáží. Ano, naše buňky mají pokročilejší logistiku než většina z nás…

„Proč to našli až teď, lopaty?”

Na vypíchnutí hemifusome došlo skrze pokročilou kryo-elektronové tomografii – ta umožnila tohle miniaturní stvoření „zmrazit v čase“ a pořádně prohlédnout, aniž by při procesu zmrazení došlo i na přílišné poškození zkoumaného vzorku!

Hemifusome není odpovědný za něco úplně nového – jako že by nám třeba dodal superschopnosti – ale jenom dílčí podílník dlouho známého procesu vzniku vezikul. Autoři sami to přirovnávají k objevu „nového recyklačního centra v buňce”, přičemž doposud jsme už ale věděli o tom, že v buňkách nějaké skládky/spalovny/recyklátory jsou.

„Takže jsme to sice nový objev, ale prakticky na prd?”

No, to ne nutně – byť, klasicky, jde o základní výzkum, jehož aplikovatelnost může být vzdálená dekády i déle. Není to ale jenom užitečné k tomu, že se zase budou muset znovutisknout učebnice a tiskaři budou mít co žrát – objev by mohl pomoct pochopit i dědičné nemoci jako Hermanský-Pudlákův syndrom.

Protože když nefunguje recyklace uvnitř buňky, začínají velké zdravotní nepořádky. A pokud se hemifusome skutečně na tomto úklidu významně spolupodílí, naznačuje to i nové možné léčebné metody na některé z těchto chorob. Takže ano, i vaše tělo trpí, když se zanedbává úklid!

A s myšlenkami na prospěšnost úklidu vás zanechávám – pokud i vy na počátku léta trčíte ve své domácí buňce/cele…

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]