TLDR: Slovenský politik se ohání svou „studií“, která má dokazovat rizika vakcín. „Článek“ vyšel v predátorském časopise, obsahuje hromadu chyb a ještě k tomu naopak potvrzuje, že vakcíny neobsahují nic, co bychom nečekali. Studie hir, článek hir.

Peter Kotlár, slovenský vládní zplnomocněnec, publikoval rádoby „studii“, která měla prokázat škodlivost vakcín. Podle něj úspěšně, podle odborníků nikolivěk. Přestože je výpovědní hodnota této práce nulová, pojďme se na tomto příkladu mrknout na to, jak funguje věda, vydávání článků a predátorské časopisy.

Kdo ty vědce platí?

Akademická sféra je placená státem, a tedy daňovými poplatníky. Část peněz vědci dostávají jako obvyklý plat. Pravidelně si navíc žádají o granty – peníze rozdělované nejzajímavějším a nejlépe naplánovaným projektům. Psaní žádostí o granty je věda sama o sobě.

Úspěšnost vědců se nejčastěji hodnotí podle počtu publikací a hlavně počtem citací. Cílem každého projektu je sepsat studii a nechat ji otisknout v prestižním časopise. Cože je to prestižní?

Čím víc citací, tím víc flex

Každé tvrzení ve studii musí být experimentálně podloženo. Buď výsledky autora, nebo odkazem na výsledky v jiné studii. Takovýchto citací na konci každé studie najdeme desítky až stovky. Čím víckrát se někdo odkáže na vaši studii, tím „kvalitnější“ jste vědec.

Totéž platí o hodnocení prestižnosti vědeckých časopisů – čím víckrát někdo cituje časopis The Cell, tím prestižnějším se stává. A tím víc lidí aspiruje na publikaci právě v The Cell.

Vědecké instituce pak jako jeden z ukazatelů kvality vědce berou počet citací v prestižních časopisech, podle toho vybírají, koho přijmou, koho povýší a hraje to pravděpodobně roli i u udílení grantů.

Byť má tenhle systém hromadu much (o tom třeba jindy), zajišťuje většinou poměrně férové hodnocení vědecké práce.

Každé slovo pod drobnohledem

První krok je sepsat studii, neboli vědecký článek. Ten musí splňovat horu náležitostí, složité jak lampa to je. Důležité je být si jistý, že výsledky studie je možné replikovat – kdokoli podle tohoto návodu dojde ke stejným výsledkům.

Pak studii hrdý vědec pošle do nějakého časopisu (journal). Čím víc si věří, tím lépe hodnocený žurnál vybere. Nejprestižnější (nejcitovanější) jsou třeba Nature nebo Science. Samozřejmě se to liší vědecký obor od oboru.

Když už si vydavatelé řeknout, že je článek fajn, pošle ho dvěma recenzentům, odborníkům na téma studie, kteří článek projdou skrz naskrz. Ryjou do autora, ať si opraví gramatiku, přepíše části, které jim nedávají smysl, nebo doplní data. Pokud dojdou k tomu, že je ta studie šunt, rovnou s ní autora pošlou do zadele.

Tenhle proces, kdy si autor a recenzenti přehazují studii trvá většinou měsíce, někdy až roky. Otravné je, že si pak autor (respektive jeho instituce) musí sám zaplatit vydání článku, zvláště pak, pokud má být „Open Access.“ To znamená, že si ho pak může přečíst každý, nejen ti, kdo si platí často směšně vysoké předplatné daného časopisu. Jop, tohle je jeden z nejčastěji kritizovaných nešvarů vědy. Vědci (jejich instituce) platí, aby jejich práce byla publikována.

Věda vs Predátor

A tohohle nešvaru se chytily časopisy, kterým říkáme predátorské. Tyhle časopisy si nechají zaplatit a vydají všechno bez kontroly (případně jen s minimální). A protože publikování je podmínkou udržení si práce v akademickém prostředí, někteří vědci volí tuto zkratku.

Vzniká tak spousta špatných nebo vylhaných prací, které se míchají mezi skutečné studie.

Jedním z (velmi pravděpodobně) predátorských vydavatelství je Herald Scholarly Open Access. Poštovní adresou ve Virginii, ale sídlem v Indii. Už tohle je podezřelé. Taky se nachází na Beallsově seznamu, který obsahuje potenciálně predátorské časopisy (kritéria v odkazu).

Samuel Kováčik, teoretický fyzik a autor slovenského Vedator_sk se vyzkoušel zaregistrovat jako autor vymyšleného jména a univerzity. „Vôbec si nevšimli, že som mal vymyslené meno a som z vymyslenej univerzity. Vyzerá to teda ako štandardný predátorský časopis, loví neskúsených vedcov, od ktorých si vypýta poplatok.“, uvedl v rozhovoru pro Noviny.sk.

Kdo že sepsal tu „studii“?

No a v rámci tohoto vydavatelství, v časopise HSOA Journal of Angiology & Vascular Surgery (svým obsahem připomínající spíše blog) vyšla studie napsaná následující trojicí: Slovenským politikem a ortopedem Peterem Kotlárem, varujícím dlouhodobě před vakcínami, chemtrails a šířícím ruskou propagandu. Dále fyzikem a nukleárním kardiologem Richardem Flemingem (odsouzen za dva podvody související s jeho lékařkou praxí a výzkumem). Tomu už jeden článek v minulosti stáhli, jen aby ho pak publikoval v predátorském časopise.

Trojici uzavírá česká molekulární bioložka Soňa Peková. Ta mimo jiné tvrdila takovéto nesmysly: že COVID-19 zmizí do Vánoc 2020. Že COVID-19 vznikl v laboratořích na Ukrajině a je třeba se modlit za Putinovo zdraví, protože jeho napadení Ukrajiny tyto biolaboratoře zničilo a žádná další vlna virů nebude. Že za všechno špatné na Zemi mohou mimozemští reptiliáni.

Už prvním redflagem je doba, která uběhla mezi doručením „studie“ vydavatelství a jejím akceptováním. Práce přišla 24. dubna, akceptovány byla už 5. května a 13. května 2025 už byla vydána. Jak stojí výše, tak blesková akceptace je klasickým ukazatelem predátorského časopisu.

Co je s ní špatně?

Odhlédněme-li od stylistických chyb, jako je psaní v odrážkách, divně popsaných metodách, (alespoň dle mého názoru) blbě uvedených citací zdrojů chemikálií. Že 16 z 26 stran tvoří (za mě) zbytečné obrázky porovnávání DNA a aminokyselin S-proteinu z Wuhanského SARS-CoV-2 a toho ve vakcínách taky neřešme.

Větším problémem je faktický obsah. Kotlár a spol. tvrdí, že mRNA vakcíny obsahují složku DNA v množství překračující normu. Prý jí tam našli 30 milionů až 500 milionů molekul. Při práci s DNA a ve studiích o ní se tímhle vyjádřením koncentrace příliš nesetkáte.

Obvykle se DNA nepočítá na počet molekul, ale na hmotnost. Autoři tvrdí, že je tam DNA tolik, že nemůže jít o kontaminaci, ale o záměrně a tajně přidávanou složku. Tohle závažné obvinění ale ničím nedokládají.

Akorát že podle FDA je stanoven limit na 10 x 10^-9 g. Po přepočtu  nám z toho vyleze horní limit: 1,25 miliard molekul DNA. A k tomu se výsledky „studie“ neblíží ani z vlaku.

Jo a ani použití metody qPCR není vhodné a výsledky můžou být zavádějící.

Takže práce prokázala, že vakcíni normu splňují?

Přesně tak. A s velkou rezervou. Ale proč by tam vůbec měla být (byť úplně mizivá) koncentrace DNA?

mRNA totiž vzniká procesem transkripce právě z DNA obsahující všechny informace o spike proteinu. Jde tedy o mezistupeň ve výrobním procesu. V labu se nejčastěji používají kusy DNA kultivované z kmenů bakterií E. coli.

To neznamená, že by ve vakcínách byly bakterie. Metodou, kterou v práci použili, sice prokázali, že se tam nachází kousíčky DNA bakteriálního původu, ale to není nic nového, tohle zjistí každý, kdo si přečte postup výroby vakcín.

A i kdyby se tam nějak ty bakterie dostaly (což by někdo musel nejdřív dokázat), tak by těch pár bakterií bledlo s masivním množstvím všech bakterií, virů a hub, které denně jíme, pijeme a vdechujeme. „Cizí“ DNA zní jako strašák, ale v našich tělech to není nic nového – „cizí“ bakterky s jejich vlastní DNA máte ve střevech, plicích, žaludku – pokud nejste kanibal, který konzumuje jen své dvojče, jinak to ani nejde.  

Co spíš měli udělat

Použitá metoda qPCR umožňuje i mizivého původní množství masivně zmnožit. Nevýhodou je, že zmnožit dokáže jen předem vybraný krátký úsek, maximálně 200 párů bazí.

Bakteriální plazmidy jsou dlouhé tisíce párů bazí. „Studie“ tedy neprokázala ani přítomnost plazmidu. Toho by šlo dosáhnout sekvenací – kompletním přečtení celé molekuly DNA. Tohle udělali s úseky nukleových kyselin vakcín. Proč to teda neudělali pro „záměrně přidanou DNA“ zůstává záhadou.

Takže interpratece bude taky wild, že?

Ano. Hodně. Spojili přítomnost „genetických sekvencí“ (divný slovní obrat; nejasno zda mluví o mRNA nebo o DNA) s autoimunitně způsobeným trombózami. Jak? Prý proto, že tuto chorobu by mohla způsobit silná odezva naší imunity. Otázka za zlatý respirátor: co dalšího vede k silné imunitní reakci?

 Ano, Infekce. Třeba virem SARS-CoV-2. Zase se vlastně dostáváme k tomu, že výsledky i diskuze této práce vyvrací Kotlárova tvrzení!

Tohle je taky jediný a velmi chatrný oslí můstek, spíš teda shnilé prkno, spojující téma „studie“ a zaměření „cévního časopisu“.

Tož to snad aspoň ozdrojovali, ne?

Hádejte. Vědecká studie se neobejde bez vyšších desítek či stovek citací na jiné studie. O tom je věda – stavění na dříve zjištěných informacích. Tahle „studie“ jich má…

…devět. Akorát že většina jsou odkazy na databáze nebo na směrnice. Skutečných článků/knih má ubohé tři. Spojuje je jedna věc – všechny napsal odsouzený podvodník a autor tohoto „díla“ v jedné osobě – Richard Fleming.

Co si z toho odnést? Pokud někdy plánujete psát vědecký článek či závěrečnou práci, může vám být tahle „studie“ v tištěné podobě odškrtávacím seznamem bodů, kterým se vyvarovat. A hlavně jde o fajn připomenutí, že po otázce „máte studii?“ musí následovat otázka „A mohli bychom vidět její obsah?“

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]