TLDR: Detailní sledování chování cibule během různých typů krájení vedlo k odhalení, že pro nižší množství cibulové šťávy ve vzduchu je nutno krájet pomalu a ostrým nožem. Studie tuna.

Po šokantních odhaleních, kterak uvařit dokonalé vejce a dostat z kávy o 10 % více kofeinu, vědátoři servírují další porci kuchyňských objevů. Tentokrát stran krájení cibule…

„Kdo takové capiny zkouká?“

Tým pěti fyziků z Cornellovy univerzity byl tím, kdo študoval, co způsobuje větší nebo menší podráždění očí při krájení cibule. Pomocí speciální gilotiny a vysokorychlostních kamer zkoumali různé ostrosti čepelí, rychlosti řezu a pozorovali, jak vysoko/daleko cibulová šťáva v důsledku různých přístupů stříká…

Ukázala se dvě zjištění, z nichž jedno mě osobně překvapilo a druhé nikoliv! Nejprve to první: největší vliv má ostrost nože. Čím totiž tupější nůž cibuli porcuje, tím více ji vlastně spíše mačká. To má za následek také větší objem, ze kterého do luftu mohou vystříkávat mikrokapičky cibulové šťávy, a nacházet si cestu do vašich kukadel…

„Co je ta druhá věc?“

Zjištění druhé mne ale překvapilo víc – častějšímu slzení nahrává také rychlejší pohyb nožem. Čím prudší a rychlejší je totiž krájení, tím dále se také ony mikrokapičky dostanou. Krom se také ukázalo, že když se kapky šťávy rozstříkly do vzduchu, měly tendenci se rozpadat na menší kapky. Díky tomu vydržely déle ve vzduchu. Rychlejší krájení také vedlo k většímu množství šťávy, a tím pádem i k většímu množství mlhy, která dráždila oči.

Jako efektivnější se tedy jevilo krájení pomalejší, ač ideálně také s ostřejším nožem. Prioritně tedy autoři zdůrazňují, že jejich zjištění demonstruje význam častého broušení nožů v kuchyni každého, kdo nerad pláče víc, než je nezbytně nutné. Nicméně, důležité je také dostatečné větrání, které by mohlo rovněž efekt redukovat.

„OK, takže když tohle budu dělat, nebudu bečet?“

No… Teoreticky! Jak naznačuje metodika práce, autoři vyloženě nezkoumali, zdali pomalejší krájení & ostřejší nůž vedou také v menšímu než kritickému množství cibulového iritantu v ovzduší. Troufal bych si tvrdit, že na to by bylo potřeba také určit, jaké je podkritické množství pro typického člověka, jaké je průměrné množství v průměrné cibuli, a pak měřit, jestli existují způsoby porcování cibule, které vedou k emitaci menšího takového podkritického množství.

To je však také několik dalších kroků, které parta fyziků spíše dělat nebude, protože jsou mimo jejich profesní odbornost. Resp. možná půjde o další krok v daném výzkumu, k němuž nynější práce jenom položila základy! Ale to už spekuluju o spekulacích…

„Proč někdo takovou hovadinu vůbec studuje?“

Tady budu taky spekulovat, poněvadž k odpovědi by bylo nutno se zeptat autorů – v prohlášení o důvodech (mimo význam ostrosti nožů) nic není. Podobné práce ale značně často publikují „jako trénink“ mladí doktorandi, pro které jde vlastně o způsob pilování metodiky na něčem bezpečném. Zkoumání šíření cibulových mikrokapének je nejspíše lepší námět na první studii několik mladých uch než zkoumání šíření kapének sarinu…

Alternativně jde dost často také o výzkum, který vzniká jaksi „mimoděk“ v rámci většího projektu – v tomto případě tak možná v rámci vývoje oné gilotinky a okolních kamer. Ta by mohla odhalovat víc o šíření kapének jiných porcovaných věcí než jen cibule, a tak být prospěšná pro užití v medicíně či průmyslů – ale nějak se ten bazmek musí otestovat. Proto opět spíše krájení cibule než krájení končetiny člověka nakaženého ebolou. Obě teze jsou jen moje hypotéza, ale nahrává ji skutečnost, že práce byla prepublikována na serveru arXiv, kde je možné publikovat cokoliv.

Zdá se každopádně, že jako mnohdy v životě zkrátka i u cibule platí, že tupější a zbrklejší zacházení vede spíše k slzám!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je hatemail@vedator.org