TLDR: Primáti, sloni, vrány a možná i hmyz. Cosi jako pomstu páchají i mnohé jiné druhy – jde o projev reciprocity nutné pro fungování sociálních druhů i formu preventivní eliminace hrozeb. Zdroj třeba hír.

Vendetta, revanš, pomsta – výrazů pro mstu má jazyk pěknou řádku, obvykle však mají také spíše negativní nádech. O to překvapivější je, že některá zvířata nejenže znají něco podobného – ale jejich chování můžeme paradoxně vnímat jako posun vstříc něčemu jako právu!

„Takže znají zvířata pomstu?“

Jednoduše řečeno: spíše ano. Pomstu známe třeba z pozorování u některých primátů – příkladů z pozorování, včetně těch vědeckých, v divočině i v zajetí je celá řada. Jak ale můžeme vědět, že jde o pomstu, nikoliv jen sebeobranu?

Vladimir Dinets pro Gizmodo například popsal, že makakové v případě, že nemohou zaútočit přímo na pachatele, protože je mnohem silnější, ublíží místo něj někomu slabšímu, někdy příbuznému útočníka. Rovněž výzkumy dalších primátů v zajetí ukazují, že když je jedinec nějakým způsobem napaden, je také vyšší pravděpodobnost, že napadne někoho příbuzného agresora.

Nejde přitom jenom o primáty. Analogická pozorování mluví o podobném chování také u velbloudů, slonů, lvů či vran. Dokonce existují i některé práce, které se domnívají, že pomstu můžeme najít i u kognitivně méně pokročilých biočichů ve světě hmyzu!

„Co z toho zvířata mají?“

I když pomstu můžeme vnímat jako cosi poměrně abstraktního, jde v zásadě o projev jednoduché reciprocity, kterou řada myšlenkově zdatnějších zvířat dobře zná, protože dokáže fungovat ve vyšších společenských skupinách. Byť ale reciprocita obvykle znamená, že „když já pomůžu tobě, ty pomůžeš mně“, může mít i negativní projev – „když ty bouchneš mě, já bouchnu tebe“.

Snaha o spolupráci s tím dobrým i zlým, co k ní patří, dovoluje sociálním druhům fungovat – a její součástí je i touha po jakési spravedlnosti. Pomsta může být jenom projevem podobné touhy v situacích, kdy selhává – nebo neexistuje – vyšší společenský řád. Argumenty pro to, že přinejmenším sociální druhy tak koncept pomsty mohou znát, jsou tedy poměrně solidní.

Pomsta ve světě přírody ani nemusí být rychlá, a často koreluje i s obecnější schopností, jak čelit hrozbám. V rámci jedné práce si vědátoři nasadili speciální „odstrašující“ masku a odchytávali v ní vrány. Později v horizontu 2 týdnů pak zaznamenali, že lidem s maskou „nadávala“ víc než čtvrtina zaznamenaných vran. Včetně těch, které vůbec nezajali! To ukazuje, že jiné druhy mohou sdílet informace o hrozbách, a pomsta může být chápána i jako nástroj preventivní eliminace či odstrašení hrozby.

„Jak víme, že je to fakt pomsta?“

Limitací pozorování možných projevů pomsty v přírodě je také zjevná skutečnost, že se zvířat nemůžeme zeptat a do jejich myslí zatím nevidíme. Existuje tedy tradiční zkreslení směrem k živočichům podobnějším lidem, jejichž chování se nám také snáze chápe a pozoruje. Nelze ani vyloučit, že si do chování zvířat ve značné míře projektujeme naše vlastní pocity. To je ale nutné riziko podmíněné naší vlastní percepcí.

Stále méně se však jeví jako pravděpodobné, že jenom lidé jsou schopni uvažovat nad spravedlností a tématy s nimi souvisejícími – byť nám dnes koncept pomsty může připadat primitivní, jeho kořeny jsou v nás hluboce zapuštěné a užitečně nám připomínají, že lidé… jsou pořád do značné míry také jenom zvířata!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je hatemail@vedator.org