TLDR: No, fakt – pojďme si říct, jak se můžete i vy stát „nesmrtelnými“ – stejně jako jistá Henrietta Lacks totiž vaše buňky je možné udržovat naživu i dekády po smrti zbytku naší osoby! Zdroj třeba tuna.

Málokdo by byl řekl, že tato nenápadná chudá farmářka, která vyrůstala ve Virginii, sehraje mimořádně důležitou roli v rozvoji molekulární biologie 20. století, a svým způsobem si dosáhne i na věčný život, ale přece…

HeLa se představuje

Ale pěkně popořadě. Buněčná linie HeLa je v současnosti jednou z nejpoužívanějších savčích buněčných linií v biologickém výzkumu. Tyto buňky pocházejí z rakovinných lézí děložního čípku (aneb děložního čípku) a vyznačují se tím, že jsou permanentní, což v tomto případě znamená, že se (za předpokladu, že mají dostatek živin a vhodné prostředí), budou rozmnožovat donekonečna, na rozdíl od některých jiných linií, které mají za zvyk po několika generacích „zestárnout“ a přestat se dělit úplně.

Rovněž jsou HeLa buňky neobvykle odolné, což z nich dělá ideálního „nenáročného“ společníka výzkumníků – živočišné buněčné kultury jsou totiž známé svou citlivostí a sklonem k… no, smrti, když to jako výzkumník nejméně potřebujete.

A jak do toho zapadá samotná paní Henrietta? První buňky této linie byly odebrány právě jí v roce 1951 (!!!) krátce předtím, než bohužel ve věku 31 let zemřela. Výzkumník a lékař George Otto Gey z Johns Hopkins Hospital v Baltimore si všiml, že buňky z její biopsie (v laboratoři byla zkumavka popsána HeLa podle jejich místního zvyku – Henri etta Lacks) se na rozdíl od ostatních buněčných linií toho času, dokáží udržet déle naživu i in vitro.

Následně izoloval jednu buňku, ze které pak vyvinul HeLa linii takovou, jak ji známe – první lidskou buněčnou linii schopnou přežít mimo naše těla. Toto byl pro tehdejší biologii masivní skok vpřed, neboť předtím byly živočišné buněčné linie velmi limitované a biologové se zabývali více tím, jak je udržet naživu, než prováděním experimentů na nich.

Posel jiné doby

Tento pokrok měl však i své stinné stránky. Nemocnice k biopsii během procedury a k zahájení kultury z buněk nezískala, podle tehdejších zvyků, souhlas pacientky ani její rodiny, a určitě nepomohlo ani to, že Henrietta byla černoška v USA v 50. letech, kdy byla nemocniční oddělení ještě segregovaná pro „barevné“ a bílé. ¯\_(ツ)_/¯

Paní Henrietta jako taková SICE ZEMŘELA o pár měsíců později tak, jako to jednou čeká VŠECHNY Z NÁS, a její tělo dosud leží v neoznačeném hrobě. #sry …její HeLa buňky však žijí dodnes! A výzkum založený na nich od roku 1951 zachránil nespočet životů.

Její rodina se však o tom, že její buňky žijí nadále jako buněčná linie a jsou extenzivně používány, dozvěděla až v 70. letech, přes 20 let po založení iniciální kultury. Toto velmi dobře reflektuje tehdejší vztah pacient-lékař a paternalistický přístup v medicíně, kde se mnoho procedur provádělo bez souhlasu pacienta. Případ vyvolal diskuse, jaký nárok by pacienti měli mít na jejich zpracovaný biologický materiál a eventuální profit z něj

Obrovský impakt

Abych ale neskončila na smutnější notu, mezi mnohé úspěchy výzkumů používajících HeLa linii patří například vyvinutí vakcíny proti dětské mozkové obrně z dílny Jonase Salka v 50. letech, a HeLa buňky jsou za roky produkovány doslova na tuny. Tyto buňky jsou dokonce notorické tím, že v laboratořích napadají kontaminací ostatní buněčné linie.

Je skutečně ohromující, že tisíce studií a vědeckých objevů jsou s námi díky jedné jediné buňce – ptřící chudé tabákové farmářce, která svým jedinečným (a pro ní zcela neužitečným) způsobem, vlastně dosáhla jisté nesmrtelnosti.

[Kristína Jendruchová]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]