TLDR: Ačkoliv jsou lišky dnes považovány za divoké, přibývá důkazů, že v minulosti byly v okolí lidských sídlišť přinejmenším tolerovány – a ojediněle možná i víc než to. Studie tuna.

Nejlepší přítel člověka?

Když se řekne domestikace, představí se dnešní lidé psy, skot, kočky anebo třeba koně. Víme, že lidé v historii byli schopni domestikovat celou řadu druhů – ale co když se nám do dnešních dob nedochovaly všechny z nich? Co když se někteří živočichové, kteří byli kdysi ochočeni, vrátili zpět do tenat přírody. Existuje několik důkazů o tom, že právě tohle to by mohl být případ lišek.

Jako obvykle v tématu archeologie/paleontologie nelze bez stroje času říct nic s absolutní jistotou. S tím, jak se detailněji poznáváme minulost, se ale zvyšuje šance, že lišky mohly být buďto přímo chovány jako domácí mazlíčci, anebo přinejmenším tolerovány, když se o své vůli zdržovaly v blízkosti lidských sídel.

Před pár lety toto téma shrnula multioborová španělská studie týmu Aurory Grandal-d’Anglade, jejíž autoři analyzovali kosti získané na zdejších dávných pohřebištích z paleolitu z období zhruba před 15 000 lety. Krom lidských a psích kostí výzkumníci objevili i nadprůměrné množstvíkostí liščích. Nebyl to přitom případ jediného sídliště, liškostatky byly objeveny na více lokalitách.

Možná ale byly lišky jenom častěji loveny a pohřbívány z nějakých ceremoniálních důvodů? Inu, vyloučit to nelze. Ale vzhledem k dalším zjištěním to je méně pravděpodobné. Vědátoři v rámci práce mimo jiné také zkoumali izotopy nalezené v kolagenu zachovaném v lidských kostech.

Ty mohou totiž poskytnout informace o stravě daných lidí v období 5 až 10 let před smrtí, popřípadě u psů v období 6 měsíců až 3 roky před smrtí. A ukázalo se, že lidé, (domestikovaní) psi a lišky pravděpodobně konzumovali v zásadě skoro stejnou stravu!

Lišácká zjištění!

To je zřejmě nejsilnější argument pro hypotézu domestikace lišek, stále to ale může znamenat i jen to, že lišky byly v okolí lidských sídlišť tolerovány.  Izotopová signatura navíc není dostatečně specifická, aby to bylo možné výsledky ověřit. Pravda, podobně nejspíše započala i domestikace u psa. Detailnější, byť co do počtu stále velmi limitované náznaky, ale ukazují i na možnou přímou domestikaci lišáků.

Ostatky jedné ze čtyř analyzovaných lišek, jejíž strava se navíc nejvíce podobala lidské, měly totiž zahojené zlomené kosti. Způsob, jakým se kosti hojily, je přitom nápadně podobnýznehybnění zlomených kostí, které se praktikuje jako léčba lidských zlomenin dodnes. Jinými slovy: zdá se, že lidé pomohli dané lišce s uzdravením.

Opět je ale třeba připomenout, že z de facto jediného konkrétního vzorku se špatně popisuje trend. Podobné studie byly nicméně v minulosti provedeny také na mladších lokalitách v Německu a Švýcarsku – a zjistily rovněž rozdíly mezi stravou lišek v okolí lidských sídel a v divočině.

Přibližně ve stejné době, tedy před 13 000 lety, byl v Levantě proveden jiný pečlivý pohřeb: byl při něm pochován člověk spolu s liškou. Ostatky obou byly ošetřeny červeným okrem, což může naznačovat jakési symbolické spojení člověka a onoho tvora.S hrobem se navíc zřejmě manipulovalo a byl otevírán, člověk a liška ale zůstali spolu.

Zapomenutí přátelé?

Možná domestikace lišek tedy zřejmě nevypadala tak, že by lišáci byli plně integrováni do širokých vrstev populace napříč regiony – tak, jako se to stalo se psy, skotem či později s kočkami (kočky by řekly, že se tak po tisíciletí jen tváří). Ale zároveň to vypadá, že lidé a lišky si dříve byli mnohem, mnohem blíže, než je tomu dnes.

O to zajímavější může být další výzkum toho, proč se vlastně toto pouto zpřetrhalo. Víme samozřejmě o mnoha případech domestikovaných druhů, které bez přítomnosti lidí opět „zdivočely“. Nejznáměji se to stalo třeba v případě mustangů – koní, kteří se po přivezení do Severní Ameriky opět „oddomestikovali“.

U lišek ale podobné vysvětlení zatím nemáme, takže obrázek toho, jakou roli lišáci v minulosti hráli, a proč již hrají v naší společnosti jenom druhé housle, je stále teprve na svém prvopočátku!

[Ladislav Loukota, Petr Zajíček]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]