TLDR: Kalkulace spoléhá na 3 dekády archeologie i nové lidarové mapy. Zalidněnost města však byla značně proměnlivá v čase i prostoru. Studie tuna.

Dávný Angkor

Zde leží Ozymandias, král králů – slova na stěně kdysi mocného chrámu v kdysi mocném městě (jak si je aspoň vysnil Percy Shelley) rezonují celou naší moderní civilizací. Je těžké si představit, že nám jednou něco bude doopravdy osudné – ale z historie víme, že se to stalo mnohokrát, a bylo by divné, kdybychom byli výjimkou. A díky vědě víme i to, že třebas pád kambodžského Angkoru byl v 15. století bolestivější, než se tušilo. Ve městě totiž možná žilo 700 až 900 tisíc lidí!

Do 20. století na Angkor sedal prach a lijány indočínského pralesu. Dnes jde sice o turistickou atrakci, ale město – navzdory jisté renovaci, aby nepadaly baráky na hlavy turistům – je samozřejmě stále de facto opuštěno. Od 9. do 15. století byl ale Angkor zřejmě jedním z nejvíce lidnatých měst světa!

Raději předem řeknu to, co napadá mnohé skeptičtější hlavy – ne, jistě to nevíme. Nová studie bohužel nenašla prastaré záznamy o sčítání khmerského lidu. V posledních letech, i díky novým metodám mapování (hešteg: LIDAR) a modelování populací ale přibývají názory, že mnohé pradávné metropole mohly být lidnatější, než si objevitelé pod nánosy zeleně dovedli představit.

Také vědátoři pod vedením Sarah Klassen z Leiden University sáhli v roce 2021 po mapování pomocí laseru. S využitím strojového učení, ale i 30 let vykopávek v oblasti jsou si docela jisti, že mají dostatečně velký objem dat. Pokud jsme s to vynásobit počet domů jejich rozlohou, ale třebas i frekvencí artefaktů z vrstev, je nasnadě, že musí vyjít průměrná hustota zalidnění. Domy by se nestavěly, pokud by je neměl kdo obývat.

A Angkor z podobných kalkulací vychází jako (pro mnohé) pekelně živé místo!

S pomocí laserů

S rozsahem kolem 700 až 900 tisíc lidí si sice už pohrávaly jiné recentní odhady na základě předpokládaných zemědělských ploch v okolí města. Ale až nynější práce si je díky lidarovým datům jistější v kramflecích.

Jedním z posledních přínosů je třeba s skutečnost, že teprve lidar dovedl odhalit stopy po řadě dávných sídlech. Jasně, Angkor, potažmo chrámový komplex Angkor Wat, známe pro zdejší kamenné stavby. Které nejspíše přežijí většinu z nás („Krom mě, samože!“ říkáme si všichni…). Ale běžná populace nežila v sídlech z kamene – obyčejné příbytky se v Angkoru naopak stavěly z organických materiálů. Představte si město plné roubenek (nota bene takových, které používají hodně rákosu), které má uprostřed pár kamenných staveb.

A pak si představte po půl miléniu bez lidí! Organické stavby se nám typicky nedochovaly ani náznakem, a prales si jejich hmotu dávno vzal za svou. Jenže stavby zároveň nestále v luftu – a lidar, na rozdíl od lidských očí, dovedl ve vegataci odhalit i mohyly či jiné typy úprav terénu kolem dávných staveb.

Stejně jako Řím, ani Angkor, nebyl postaven za den. Trvalo stovky let, než město dosáhlo svého vrcholu – a byť jsme za zánik označili až naše 15. století, ve skutečnosti byl Angkor na vrcholu již ve století 13. století. Růst populace navíc nebyl lineární a probíhal ve třech různých místech osídlení: v náboženském centru (kde žili členové královské rodiny a zbytek elitářů), dále pak v metropolitní oblasti a na nakonec nábřežích. To vše naznačuje nejen plejádu sociálních vrstev, ale také nutný čilý obchod k chodu města.

Poučení z minulosti?

Jak už padlo, přesná kalkulace populace samozřejmě malilinko stojí na vodě, protože prostě pořád čerpáme z modelů a limitovaných dat. I vědátoři za studií zmínili, že se spíše kloní k 700 tisícům lidí než 900 tisícům lidí i na vrcholu slávy města. Přesto snese Angkor srovnání s řadou jiných metropolí, které působily rovněž „nezničitelně“. Ale co mu bylo osudné?

Pár let nazpět si na tuhle otázku u nás už posvítil Petr Zajíček, takže předám slovo jeho artiklu o kolapsu Angkoru. Sluší se zmínit, že to napadlo i vědátory a vědátorky z nynější studie – a v závěru prohlášení tak dodávají, že z postupně zlepšujících se map města můžeme snad i my vzít na paměť, jaké chybky obyvatelé Angkoru učinili, a jakým bychom se i my sami měli vyhnout. Jestli se nám to povede, nechám už na každém z vás.

Prozatím ale platí, že naše fascinace kolapsem minulých říší není jenom makabrózní kratochvílí, ale svého druhu i prevencí! A ta by snad možná alespoň trochu napomoct tomu, že se protagonisty Shelleyho Ozymandia staneme o něco později, než bez znalosti problémů minulosti.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]