TLDR: Nachází se v Rusku a vzniklo vlivem neodpovědného vypouštění produktů jaderného průmyslu do veřejných vod. Zdroj třeba hír.

Kam s ním?

Jaderná energie lidi nepřestává fascinovat – jednak kvůli svému potenciálu, a jednak kvůli často diskutabilnímu zacházení s ním. Ačkoliv mne rozhodně lze řadit mezi příznivce jaderné energetiky, těžko popírat, že lidé umějí s jádrem zacházet i s moudrostí vlastní týdennímu štěněti. Jedním z varovných příkladů je nejradioaktivnější jezero světa.

Krátce po druhé světové válce vzniklo poblíž ruského Čeljabinsku jaderné zařízení, ve kterém se vyráběl první sovětský štěpný materiál pro jaderné zbraně. Krom toho, že v provozu pracovali lidé bez adekvátní ochrany a běžným pracovním „úrazem“ tak byla nemoc a následná smrt z ozáření, pracoval zdejší reaktor s takzvaným otevřeným okruhem.

To v tomto případě znamená, že chladící voda se brala z jezera Karačaj, přímo tato voda se prohnala reaktorem a stejná voda se vypustila zpátky do jezera. V dobách raných experimentů kolikrát palivové tablety nebyly ani potaženy zirkoniovým obalem, takže do jezera se vyplavovaly i částečky jaderného materiálu a jeho nestabilních produktů.

Následkem toho, se jezero stalo nejradioaktivnějším místem na Zemi. Bodnout se může i Černobyl.

Až do dna

To není hyperbola – podle zprávy Worldwatch Institute o jaderném odpadu, je jezero Karačaj nejvíce znečištěné místo na Zemi. V jezeře je nahromaděno asi 4,44 exabecquerelů (EBq) radioaktivity na méně než 1 čtvereční míli vody, včetně 3,6 EBq z cesia 137 a 0,74 EBq ze stroncia-90.

Kolik to je? Pro srovnání: černobylská katastrofa vydala od 5 do 12 EBq radioaktivity na více než tisíc čtverečních mil. U sedimentu ze dna jezera se odhaduje, že se skládá téměř výhradně z vysoce radioaktivního odpadu do hloubky zhruba 3,4 metru.

Popsat si to můžeme i v jednotkách, které nejspíše znáte ze seriálového (a vlastně i toho reálného) Černobylu – úroveň radiace poblíž místa, kde byly radioaktivní odpadní vody vypouštěny do jezera, činila v roce 1990 na 600 rentgenů za hodinu (přibližně 6 Sv/h). To je smrtelná dávka pro člověka během pouhé hodiny, jak popsala zpráva Natural Resources Defense Council.

Pokud byste chtěli tu krásu ovšem spatřit na vlastní oči, měli byste již smůlu…

Z jezera poušť

Dnes už totiž jezero na mapě nenajdete. V roce 1960 začalo vysychat, což „kupodivu“ nebyl vývoj správným směrem. Vlivem vysychání z něj vznikla písečná pláň, takže během 70. Let zavál vítr radioaktivní prach často i do obydlených oblastí.

Konec dobrý, všechno dobré? Později se jeho plocha překryla dutými betonovými tvárnicemi, aby bylo podloží odděleno od životního prostředí. Pod nimi je však stále radioaktivní inferno – a absurdní míru lidské nezodpovědnosti, kvůli které místo vzniklo, nezakryjí ani ty nejfortelnější tvárnice…

Podobných míst lze v Rusku najít povícero. Svůj podíl radioaktivního másla na hlavě mají samozřejmě i jiné státy – Rusko přesto drží smutný prim. Příště si řekneme třeba o téměř dvou tisícovkách opuštěných radioizotopových elektrických generátorech, které leží opuštěné po celém Rusku a v každém je několik kilogramů plutonia. Dobrou noc a klidné sny!

Vypůjčeno z příspěvku zde.

[Torsten Larsson, Ladislav Loukota]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]