TLDR: Perforování půdy malými důlky zvyšuje šanci, že se v nich zachytí dostatek vláhy i v suchých regionech. Jmenuje se to metoda zaï a nemusí jít navěky jenom o přístup ze suchých částí Afriky. Oznámení tuna.

Africký Sahel není zrovna znám jako region, jehož významným exportním artiklem by byly supermoderní vědecké technologie. Drsné podnebí v oblasti ale přimělo místní zemědělce k vývoji inovativních a vynalézavých zemědělských technik, které jim umožňují vypořádat se s omezeným množstvím vody.

A tím mohou – podle vědátorů INERA – inspirovat i naše budoucí já.

Sahel jako vnuknutí

Nejlepším učitelem nebývá často něco příjemného, ale naopak něco způsobujícího průser existenčních rozměrů – a takovým byl/je po tisíce let pro populaci žijící na Sahelu nedostatek závlahy. Než aby se místní obrátili na krovky a zemřeli žízní či hladem, zdejší farmáři postupně vyvinuli techniku známou dnes jako zaï. Ta se zaměřuje na zachycování sporadického deště a optimalizaci využití vody v suchém prostředí.

Zaï je velmi stará – byla zřejmě využívána velmi dlouho v historii, byť byla majoritně opuštěna v 50. letech 20. století. Poté byla ovšem „znovuobjevena“ moderní civilizací v Burkině Faso v 80. letech. A od té doby se osvědčila ve snaze o potlačení šíření pouští. O co ale jde?

Technika zaï spočívá v perforaci půdy – vytváření prohlubní, do nichž je umístěna směs kompostu, zrní a lehké zeminy. V zásadě je to celé o „dělání důlků do země“. Tyto důlky ovšem umožňují snazší zachycení dešťové vody – či přinejhorším jen atmosférické vlhkosti – což následně podporuje růst plodin v krajině s nedostatkem srážek.

Složitější důlky

„Wow, takže místní dělají díry do země, no to je teda objev!“ možná namítáte hurónsky. Zaï má však přesah i na změny v místní ekologii. Uvnitř kapes se soustřeďuje nejen voda, nýbrž také živiny. Což přitahuje termity, kteří usnadňují pronikání do půdy a přeměnu dalších živin. Což ovlivňuje rozvoj okolních plodin. Což může přivábit další hmyz, dřeviny a nakonec potenciálně větší živočichy…

Zavedení systému zaï však vyžaduje značné množství ruční práce a finančních investic – nestačí jenom místním dát pokyn k tomu, aby dělali díry do hlíny. Zemědělci v Sahelu stráví přípravou půdy mnoho času a potřebují k rozvoji efektu zaï značné množství hnojiv.

Navzdory svým problémům se zaï postupem času přizpůsobuje a zdokonaluje, mechanizuje se, aby se snížil počet pracovních hodin, a experimentuje se s variantami, jako je kombinování různých plodin v jedné kapse nebo používání minerálních hnojiv.

Momentálně je zaï technickou pro místa jako Sahel či jiné vyschlé lokality. Naproti tomu celosvětové trendy v zemědělství se zaměřují spíše na expanzivní projekty náročné na vodu – to nám ale nemusí vystačit navěky.

Díra jako budoucnost

Na rozdíl od rozsáhlých vodohospodářských projektů, u nichž hrozí vyčerpání zdrojů a sociální a environmentální problémy, sahelský přístup klade důraz na zdrženlivost a inteligentní přizpůsobení. Technika zaï tak představuje pouze jeden z aspektů širšího spektra inovativních a starých postupů, které jsou slibné pro regiony čelící podobným výzvám v důsledku změny klimatu.

Momentálně je zaï spíše kuriozitou nutnou jen ve vyprahlejších částech světa. Ale vzhledem k tomu, že globální snahy o omezení antropogenních klimatických změn zatím vycházejí spíše smutným směrem, není vyloučeno, že zaï může jednou udělat díru do celého světa!

[Ladislav Loukota, JRN]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz