Do kosmu lze vypouštět satelity i z ponorek

TLDR: Nedělá se to pravidelně, ale ještě relativně nedávno bylo demonstrováno, že satelity lze v případě nouze vypouštět i z paluby ponorek schopných vypouštět interkontinentální balistické střely. Zdroj tuna.

Kosmodrom pod vodou

Vypouštění satelitů z povrchu Země je pro všechny známé – možná více i o tom, že kosmické rakety mohou létat i ze vzduchu z paluby letounů. Ale skoro dodnes neznámá je i možnost vypouštění nosičů z vody – či dokonce zpod ní. Podívejme se na tuto méně známou stránku kosmonautiky.

Vypouštění balistických raket z ponorek je jednou ze složek jaderné triády, společně se strategickými bombardéry a pozemními mezikontinentálními balistickými raketami (stacionární, TEL apod.). Touto schopností oficiálně disponují pouze USA, Ruská federace, Čína a Indie.

Oproti jiným způsobům vypouštění kosmických nosných raket je vypouštění z ponorek nejméně praktické a v širší praxi v podstatě nepoužitelné. Hlavním z důvodů je, že raketonosné ponorky jsou vysoce ceněnou součástí ozbrojených sil. Přístup k nim tak je obtížný až nemožný.

I přesto se několik pokusů uskutečnilo. Ve všech případech se využívaly různé verze z ponorek vypouštěných ruských mezikontinentálních balistických raket R-29, které ve své základní verzi nesou pojmenování Vysota a v kódu NATO označení SS-N-8 Sawfly.

Vývoje této vojenské rakety trval celou dekádu od roku 1964 a do operačního nasazení byla nasazena počátkem roku 1974. Jako nosiče byly určeny raketonosné jaderné ponorky třídy 667B Murena a 667BD Murena-M, známější spíše pod označením NATO jako Delta I a Delta II.

V této podobě se uskutečnil jeden civilní suborbitální let rakety Vysota 4. října 1997. Startovalo se z ponorky v Barentsově moři, ale žádné bližší informace nejsou k dispozici. R-29 logicky v průběhu let procházela různými modifikacemi existujících a výrobou nových kusů.

Nosič R-29R. Zdroj: Public Domain
Nosič R-29R. Zdroj: Public Domain

Hrstka misí

Verze R-29R sice stále nesla jméno Vysota, ale její civilní označení bylo Volna. Jednalo se o 14,2 m vysokou raketu s maximálním průměrem 1,8 m a startovní hmotností 35,3 tuny. První i druhý stupeň byly na kapalné pohonné látky (UDMH+N₂O₄).

Protože šlo o kompletně vojenskou raketu není známo mnoho podrobností. Délka prvního stupně byla okolo 9,5 m a poháněl ho raketový motor 4D75 doplněný o 4 Vernierovy motory. Druhý stupeň měl na délku včetně hlavice 4,7 m a o pohon se staral motor 4D76 s jedním Vernierem.

Vynášený náklad nahrazoval jadernou nálož a raketa nebyla nikterak po technické stránce upravována pro použití v kosmonautice. Pouze se upravila závěrečná váze letu. V této konfiguraci byla nosnost na nízkou oběžnou dráhu okolo 100 kg.

Vynášený náklad o váze 100 kg. Zdroj: Public Domain
Vynášený náklad o váze 100 kg. Zdroj: Public Domain

Bylo možné doplnění o třetí a čtvrtý „stupeň“ na tuhé pohonné látky. Celkem se uskutečnilo pět startů nosné rakety Volna. První, suborbitální, proběhl 7. června 1995 (některé zdroje uvádějí 6. června) a byla při něm úspěšně vynesena německá vědecká aparatura.

V letech 2001 a 2002 proběhly další dva starty, avšak nebyly neúspěšné. Od nosné rakety se totiž neoddělil užitečný náklad. V prvním případě to byl demonstrátor sluneční plachetnice a nafukovací návratový stupeň, ve druhém šlo o ostrý test nafukovacího návratového štítu.

Významný kosmický start proběhl 21. června 2005 se sluneční plachetnicí Cosmos-1. Po 83 sekundách letu však přestalo pracovat turbočerpadlo motoru prvního stupně a raketa nedosáhla oběžné dráhy.

Ponorka třídy Delta III. Zdroj: Public Domain
Ponorka třídy Delta III. Zdroj: Public Domain

Další snahy

V říjnu stejného roku proběhl ještě opakovaný suborbitální let s nafukovacím návratovým štítem IRDT. Raketa fungovala správně, ale návratový štít při návratu selhal. Tímto bylo završeno využívání konvertovaných raket Volna, jak je patrno, bez valného úspěchu.

Všechny starty nosné rakety Volna proběhly z Barentsova moře a jako nosič byla využity ponorky K-496 Borisoglebsk a K-44 Rjazaň třídy Delta III (667BDR Kalmar).

Poslední kosmickou nosnou raketou založenou na R-29 byl Štil vycházející z modifikace vojenské rakety R-29RM (v kódu NATO SS-N-23 Skiff). Její vývoj probíhal v několika etapách a vznikly 3 varianty R-29RM. Není přesně jasné, jaká konkrétní byla pro kosmické lety použita.

Oproti předchůdkyním šlo o třístupňovou raketu se všemi stupni na kapalné pohonné látky (UDMH+N₂O₄). Raketa Štil měla na výšku 14,8 m, maximální průměr 1,9 m a hmotnost 39,3 t. První stupeň o délce 7,5 m pohání motor RD-243 o tahu 620 kN.

Motor ve skutečnosti tvoří hlavní spalovací komora motoru RD-244 a čtveřice Vernierových motorků RD-245. Druhý stupeň o délce 4,9 m pohání motor 3D41 a poslední stupeň je osazen motorem PBV se 4 Verniery. Z celé série byla nosná raketa Štil nejúspěšnější.

7. července 1998 odstartovala z ponorky K-407 Novomoskovsk třídy Delta IV (667BDRM Delfin) k premiérovému startu. Na palubě byly 2 malé německé družice Tubsat o hmotnosti 8,5 a 3 kg a aparatura měřící výkonnostní charakteristiky rakety. Obě družice byly úspěšně vypuštěny.

Start z ponorky K-407 Novomoskovsk třídy Delta IV, 1998. Zdroj: Public Domain
Start z ponorky K-407 Novomoskovsk třídy Delta IV, 1998. Zdroj: Public Domain

Úlitba vojákům

Druhý a zároveň poslední start rakety Štil se uskutečnil 26. května 2005. Jako nosič byla využita raketonosná ponorka K-84 Jekatěrinburg třídy Delta IV a na kruhovou oběžnou dráhu ve výšce 1000 km byla dopravena ruská vědecká družice Kompas o hmotnosti 80 kg.

Jak bylo vidět, nejsou kosmické starty z ponorek nikterak časté či úspěšné. Většinou jde o úlitbu vojákům, kdy si prověří procedury ostrého vypuštění mezikontinentální balistické rakety a pokud se to vydaří, tak vypustí i nějakou malou družici.

Z výše uvedeného také vyplívá, že dvě raketonosné ponorky třídy Delta IV, konkrétně K-407 Novomoskovsk a K-84 Jekatěrinburg, můžeme považovat za „kosmodrom“. Ne však 3 ponorky třídy Delta III, ze kterých se ani jeden z kosmických startů nepodařil.

Vypůjčeno se svolením z vlákna Michala Václavíka zde.

[Michal Václavík, LL]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]

Autolink.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama