TLDR: Za zpomalení magnetaru, tedy spešl typu pulzaru, mohla způsobit trhlina podobná sopce. Studie tuna.

Ví bůh!

I když nám neutronové hvězdy a černé díry – dva hlavní produkty supernovy velké hvězdy – připadají atypické, ve skutečnosti jsou ve vesmíru zřejmě o dost častější než byste čekali.

Bylo, nebylo, na 5. října 2020 detekovali radioastronomové cosi atypického. 30 tisíc světlolet vzdálený pulzar. Především však toto rotující torzo dávné hvězdy ve svém otáčení nápadně zpomalilo a pár dní na to začalo vysílat i radiové vlny. Mohli za to mimozemšťané? Podle nové studie nám to spíše říká cosi o aktivních podmínkách uvnitř a/nebo na povrchu těchto hvězdných mrtvolek.

Tým vědátora Matthew Baringa z Ruce Univerzity totiž ze změn rotace navrhl možnou příčinu vzácného zpomalení neboli „antiglitu“ pulzaru SGR 1935+2154 – a onou příčinou může být povrchová trhlina, která vybuřuje podobně jako nám známá sopka.

To není něco zase tak neočekávaného. Nebyla to samozřejmě sopka jako na naší staré dobré Zemi, která kolem sebe dští plyny a roztavené horniny. Náš vulkanismus je ale na planetárních objektech jenom jeden z více možných – z chladnějších světů známe také kryovulkanismus, kdy do vesmíru kolem planet(ek) probublává tekutá voda. A skrze „něco uvnitř, co chce ven„, můžeme vlastně vnímat i mnohé projevy hvězd.

Na pól přesně!

Pro ty, kteří chyběli na základoškolské hodině astrofyziky si připomeňme, že magnetary jsou specifický podtyp neutronových hvězd. Když se velmi hmotná hvězda (zhruba 7x hmotnost Slunce a víc) poroučí do věčných lovišť, zanechá za sebou typicky buďto své rotující jádro (neutronka) anebo se rovnou při kolapsu zhroutí do sebe (černodíra).

Neutronky jsou sice z našeho pohledu prapodivné objekty, ale disponují stále velkou energií. Ne všechny neutronky se ale rodí stejné. Magnetary, které jsou široké asi tucet kilometrů a husté jak Arnold v mládí, se otočí jednou za několik sekund a vyznačují se nejintenzivnějším magnetickým polem ve vesmíru. Možnost, že by mohly mít na svém ultrahustém povrchu cosik jako sopky, není nová.

Ve studii publikované tento měsíc v časopise Nature Astronomy použili Baring a jeho spoluautoři k analýze rotace magnetaru data z rentgenové observatoře XMM-Newton (ESA) a sondy NICER (NASA). Na základě jejich dat spočetli, že hypotetická trhlina na povrchu SGR 1935+2154 tak mohla z nitra pulzaru uvolnit „vítr“ masivních částic – ten by změnil magnetické pole hvězdy, a tak by mohl rovněž nastolit podmínky nutné jak pro změnu rytmu rotace, tak aktivace radiových emisí.

Baringovci dokonce navrhli místo, kde by na trhlinu došlo – aby měla za následek takové změny, jaké jsme pozorovali, na jev by mohlo dojít s největší pravděpodobností na magnetickém pólu hvězdy anebo v jeho blízko.

Fascinující neutronky

Počítáním pulzů rentgenového záření mohou fyzikové odhadnout rotační periodu magnetaru – její proměna obvykle trvá tisíce let, takže náhlé zpomalení jako u SGR 1935+2154 není zvykem. Navíc při většině zádrhelů se pulzační perioda zkrátí, ale nyní tomu bylo naopak. Silný, masivní proud složený z částic vycházející z hvězdy po dobu několika hodin by ale mohl vytvořit podmínky nutné pro pokles rotační periody. Jak vědátoři uvádějí, trhlina by mohla být útvarem podobným sopce

Za sebe pro milovníky knih doplním, že pokud chcete rozvířit představivost, jak by na povrchu neutronové hvězdy mohly být nejen sopky… Ale dokonce život, založený na magnetotaktických placatých stvořeních, vyznačujících se jiným vnímáním času (bo dilatace) a evolvující vcelku rychle v civilizaci, přečtěte si knihu Dračí vejce od R.L.Forwarda. Jedna z mých nejoblíbenějších.

[Ladislav Loukota, JRN]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]