Středověký mor měl původ v Kyrgyzstánu, ukázala studie

TLDR: Nejstarší lidské varianty bakterie Y. pestis byly odhaleny v roce 1338 ve střední Asii. Jsou to také kmeny blízké místním variantám bakterie u hlodavců. Studie tuna.

Tell me mor

Třicítka koster ze středověkých hrobů, kterou exhumovali vědátoři již v 80. letech 19. století, nám nyní napověděla hodně o původu nej(ne)slavnější morové epidemie dějin! I když udeřila již ve 14. století, nyní jsme se k pověstnému pacientovi nula dostali vůbec nejblíže v historii (tedy s výjimkou člověka, na kterého přenesl svůj patogen).

Tenhle mor znáte, i pokud jste v hodinách dějepisu spali. Bacil jménem Yersinia pestis zasáhl ve 14. století nejprve Asii a poté Evropu, aby se prohnal světem jako uragán. Vybil při tom v Evropě možná až třetinu (!) populace, nikdy navíc zcela už nezmizel. Tímto jeho řáděním začala vlastně pandemie trvající 5 staletí. Dnes jsme sice schopni dátY. pestis přes papulu díky antibiotikům, ale ještě uvidíme, jestli tomu tak bude navěky …však víte jak ty mršky poslední desítky let mutují a strašák jménem „antibiotická rezistence“ je rozhodně hlasitý.

Rozhodně je tedy kýžené zjišťovat i dnes víc o původci tohoto dávného neštěstí. A nová studie, která naznačuje, že černá smrt vznikla ve střední Asii, je vlastně jen posledním z řady archeologických a paleoekologických nálezů, které postupně přepisují naše chápání moru.

I když máte možná vžitý původ moru do Číny, některé recentní studie první ohnisko postavily do Evropy – přesněji do dnešního Lotyšska, kde měl nejprve Y. pestis řádit ve své méně infekční variantě. Ta teprve později zmutovala do moru, který si skutečně své jméno zasloužil.

Mor nekončí, mor trvá! Zdroj: Public Domain
Mor nekončí, mor trvá! Zdroj: Public Domain

That’s mor like it

Tým historika Phila Slavina z University of Stirling a archeogenetičkou Marií Spyrou z univerzity v Tübingenu ale příběh moru nyní rozšiřuje… A vrací ho do Asie. Ne do Číny, nýbrž do dnešního Kyrgyzstánu. Vědátoři se zaměřili na srovnání starých genomů, kteří na Y. pestis zemřeli v Anglii, Německu i jinde. Skrze postupné stopování stále starších a starších variant se dostali až k tělům, která byla exhumována v 19. století v kyrgyzském údolí Chüy (no ano, kde jinde by vlastně měl mor vzniknout…).

Již při jejich exhumaci mohli doboví badatelé tušit, že těla zemřelých skonala vlivem moru. Hroby totiž obsahovaly náhrobními kameny s nejasnými nápisy o neznámé morové nákaze. Načasování místního ohniska navíc odpovídalo nástupu druhé morové pandemie – přesná příčina úmrtí nebyla nikdy potvrzena.

Kyrgyzské středověké náhrobky. Zdroj: A.S. Leybin, srpen 1886
Kyrgyzské středověké náhrobky. Zdroj: A.S. Leybin, srpen 1886

Více nám o osudu nebožtíků napověděla analýza DNA získaná ze zubů, která byla srovnána s dalšími zmíněnými databázemi o šíření Y. pestis světem. Celkem mohli vědátoři získat DNA od sedmi jedinců – u tří z nich se pak skutečně objevily stopy starobylé DNA dávné varianty Y. pestis! Dva z těchto rekonstruovaných starověkých genomů přitom představovaly jediný kmen, datovaný do první poloviny 14. století!

A genomická srovnání naznačují, že právě tento prapůvodní kmen dal vzniknout masivnímu rozšíření různých morových kmenů, které se rozvětvily a zažehly pandemii. Pokud se nápisy ve starobylé syrštině na náhrobcích nepletou, tito „pacienti nula“ (alespoň co jsme dnes s to vystopovat) zemřeli v roce 1338.

Šíření morové epidemie Eurasií. Zdroj: Wikipedia/CC BY/Flappiefh
Šíření morové epidemie Eurasií. Zdroj: Wikipedia/CC BY/Flappiefh

Mor research required

Nojo, ale kde se vzal mor v Kyrgystánu? Na základě dostupných důkazů vědci došli k tomu, že předešlá varianta Y. pestis se podobá moderním kmenům, které kolují v populacích divokých hlodavců v nedalekém pohoří Tian Shan. Od těch se patogen zřejmě v nějakém bodě zoonoticky přenesl na lidi.

To vše podle vědátorů naznačuje, že pandemický patogen se skutečně objevil spíše v kyrgyzském regionu, než že sem byl zavlečen odjinud. Voila, vše je jasnější! Číňané i Lotyši v tom byli nevinně.

Klasicky je dobré mít na paměti, že odhady stáří dávných vzorků DNA získaných z rozpadajících se koster se samozřejmě mohou značně lišit – a že archeologické nálezy nejsou nikdy definitivní. Je úplně v pohodě možné, že se v budoucnu objeví studie, která odhalí ještě bližší starší variantu Y. pestis někde mimo hranice Kyrgyzstánu. A příběh morové bakterie se tím může opět pozměnit vůči dnešnímu bádání.

Alespoň prozatím se ale zdá, že po sedmi staletích jsme se poznání moru dostali dosud nejdále – a opět si tím potvrdili, že zoonóza patogenů ze zvířátek na lidi je zdrojem mnoha nepěkných věcí. Myslete na to, až budete příště pusinkovat své oblíbené hafany/kočičáky/šimpanze/potkany/netopýry…

Mezidruhová láska sice umí zahřát na srdci a dalších místech – ale nemusíme budoucí archeology zásobovat zase tolika temnými příběhy!

[Ladislav Loukota]

Jak funguje zoonóza, objevíte také v jedné minutě tady:

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama