TLDR: Objev Atlantského hřbetu jakožto významného důkazu pro posuv kontinentálních desek není tak starý. A jeho objevitelka za něj musela dlouho bojovat. Odkaz třeba tuna.

„Jen holčičí řeči!“

Této odpovědi se dočkala Marie Tharp od svého nadřízeného-vědce, když mu představila závěry svého pozorování. Ty přitom stály na počátku jednoho z největších geologických objevů 20. století, který navždy proměnil náš pohled na Zemi.

Marie měla jen propojovat tečky na mapě a kreslit hloubkové profily oceánského dna. Jako žena se nemohla vydat na zámořskou vědeckou plavbu a podílet se na mapování oceánského dna. Mohla se věnovat jen nudné, monotónní pomocné práci, kterou její mužští kolegové nechtěli dělat.

Nebýt přitom japonského útoku na Pearl Harbor v roce 1941, nemohla by dělat ale ani to. Výsledkem japonské rozpínavé politiky v Tichomoří byli totiž američtí muži ve velkém odváděni do války. Jenže válečná ekonomika se nemohla zastavit. A tak na jejich místa musely nastoupit ženy.

Marie se tak dostala na studia geologie na Michiganské univerzitě, která ženám otevřela dveře. Válečné úsilí totiž vyžadovalo pokračovat v objevování nových nalezišť ropy a tím poskytovat drahocennou surovinu vojenské mašinérii. Ropě je totiž jedno, jestli ji najde žena nebo muž.

Pár let pomáhala hledat ložiska ropy v okolí Oklahomy, načež se v roce 1948 vydala na novou životní dráhu. Odešla pracovat do New Yorku na Columbia University, kde měla za úkol pomáhat mužským absolventům s jejich výzkumem. Přelom 40. a 50. let byla současně doba, kdy se americké armádě dostala do ruky nová hračka. Výkonný sonar, který umožňoval námořnictvu neustále pinkat zvukové vlny na oceánské dno a měřit dobu, za jak dlouho se odrazí zpět k lodi.

Když byl detektorem zaznamenán, na dlouhý list papíru se vypálila malinkatá tečka označující hloubku, ve které k odrazu došlo, zařízení na výzkumných lodí námořnictva podobných teček vypálila do nekonečného stohu papíru závratné množství. Jenže samotné tečky nedávaly smysl.

Aby smysl dávat začaly, bylo potřeba, aby je někdo zakreslil do map. To byla neskutečně monotónní a nudná práce, kterou nikdo nechtěl dělat. A když ji nechtěl nikdo dělat, co snazšího se dalo v tehdejší době udělat… než tu práci dát ženám. Marie tak měla nový úkol.

Třináctá komnata

„Jen holčičí řeči!“ – Tato odpověď nezazněla z úst Bruce Heezena náhodou. To, co mu Marie ukazovala, bylo totiž ve vědeckém světě tak trochu rouhání. Pohoří, které Marie objevila, totiž naznačovalo, že německý geolog Alfred Wegener měl se svým tvrzením z roku 1912 pravdu. Teda alespoň trochu.

Na začátku 20. století si německý geolog všiml, že se fosilie tropických druhů nachází v zaledněné Antarktidě. A také, že se fosilie stejných druhů nachází v západní Africe i východní části jižní Ameriky. Jenže jak se tam mohly přes Atlantik dostat?

Rozvinul tak starší myšlenku, že některé dnes samostatné kontinenty byly kdysi dávno spojeny v jeden. Přišel tak s teorií kontinentální driftu, která říkala, že se kontinenty mohou v čase pohybovat.

Skvělá myšlenka! Za kterou dostal od svých tehdejších kolegů neskutečnou čočku. Nedokázal vysvětlit mechanismus, jak by se mohly kontinenty – ty obrovské bloky hornin, které se táhnou přes tisíce kilometrů – pohybovat po povrchu Země. Aby s nimi něco dokázalo pohybovat, to přeci nedávalo žádný smysl!

Marie tak svým objevem otevřela 13. komnatu geologie. Když Marie pohoří s výrazným příkopem uprostřed ve svých profilech spatřila, napadlo ji, že by se mohlo jednat o rozhraní mezi kontinenty. A pokud by existovalo takové rozhraní – ano – už jsme jen kousek od toho, že by se kontinenty mohly pohybovat.

Marie Tharp se ale odbytím svého nadřízeného nenechala odradit. Pokračovala ve spojování teček a ve shromažďování vícero dat potvrzující existenci záhadného pohoří na dně oceánu. A pak jednoho dne spatřila výsledky práce kolegy Howarda Fostera a vše do sebe zapadlo.

Rozhraní kontinentů

Howarda, hluchého absolventa umělecké školy, najal Bruce Heezen proto, aby do mapy Atlantického oceánu zakresloval pozice řady zaznamenaných zemětřesení. Když svou práci dokončil a výsledky šel ukázat Brucemu a Marii, oba nevěřili svým očím. Pozice zemětřesení kopírovala pohoří! Byla to dokonalá shoda.

Kde Marie našla tisíce kilometrů dlouhé pohoří, tam se oceánské dno třáslo. Mimo tento pás bylo otřesů jen poskromnu. Bylo tak jasné, že mezi těmito jevy musí být souvislost. Marie tak dostala silný argument pro svou teorii, že našla rozhraní kontinentů.

V létě 1953 uznal Bruce Heezen, že Marie měla pravdu – prostředkem Atlantikem se táhne tisíce kilometrů dlouhé pohoří. Dnes ho nazýváme jako Středoatlantický hřbet a víme, že se v průměru litosférické desky na něm pohybují rychlostí 2,5 cm za rok. Samotný objev hřbetu byla ve své době vědecká senzace, jenže Marie se nezastavila.

Pokračovala s kolegy v práci a vynášením dalších a dalších zemětřesení do mapy světa zjistila, že hřbet je součástí mnohem větší sítě. Sítě, která má přes 60 tisíc kilometrů. V roce 1957 dal Bruce Heezen přednášku na Prinstonské univerzitě, ve které závěry výzkumu shrnul. Významný geolog tehdejší doby, Harry Hess, si po přednášce stoupl a řekl, že Bruce otřásl základy geologie.

Bruce…

My ale víme, že jimi zatřásla Marie…

Jenže zatřást základy nestačilo. Byla to natolik rouhačská myšlenka, že v komunitě byl vůči ní obrovský odpor. Jacque Cousteau patřil mezi skeptiky. Rozhodl se proto vzít ponorku a na mořské dno v místech, kde se pohoří mělo nacházet, ponořit.

Čekal, že nenajde nic… jenže… Jenže našel přesně to, co Marie ve svých datech viděla. Našel podmořské pohoří.

Odpor proti objevu narůstal. Bruce Heezen musel čelit odporu na své domovské instituci. Ředitelem ústavu mu byl odepřen další přístup k podmořským datům. A došlo na nejhorší. Marie Tharp byla z místa na univerzitě vyhozena.

Šťastný konec

Bruce Heezen ale na svou kolegyni nezapomněl. Po jejím nuceném odchodu ji Bruce znovu najal, tentokrát její výplata ale nešla z univerzitních peněz, ale z grantu od amerického námořnictva, který Bruce měl. Marie tak ve své práci pokračovala… jen z domova.

V 60. letech pak dostala Marie a Bruce nabídku, která se neodmítá. Časopis National Geographic se chystal umělecky ztvárnit mapu dna Indického oceánu. A společně s rakouským umělcem Heinrichem Berannem byla najmuta Marie a Bruce, aby zajistili vědeckou správnost díla. Dílo spatřilo světlo světa v roce 1967 a sklidilo obrovský úspěch.

Povzbuzeni ohlasem veřejnosti se Marie a Bruce dali do další práce – chystali se nakreslit globální mapu oceánského dna. Tohle veledílo bude vydáno v roce 1977 a bohužel vydání se Bruce už nedočká. Zemře pár měsíců před tím na palubě nukleární výzkumné ponorky na náhlou srdeční zástavu.

Za mapu, která poprvé umožní spatřit rozhraní litosférických desek na celém světě, získá Marie a posmrtně i Bruce prestižní Hubardovo medaili. A nesmazatelně se zapíší do historie geověd.

Svojí prací přispějí k objevu deskové tektoniky. Konceptu, který dokáže vysvětlit vzhled naší planety i mechanismu pohybu litosférických desek.

Ale o tom třeba zase někdy příště. Marie Tharp zemřela 23. srpna 2006 a za svůj objev a práci se jí během života dostalo řady uznání a ocenění. Geovědní komunita dnes výsledky její práce bere jako základní kámen současného pohledu na náš svět.

Vypůjčeno se svolením z blogu Petra Brože, více zde.

[Petr Brož, LL]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]