Sopky zřejmě na Venuši vyvolaly ničivý skleníkový efekt

TLDR: Mapování pravděpodobného vzniku extrémní vulkanické aktivity odhalilo, že souběžný vznik více Velkých magmatických provincií najednou mohl Venuši zahřát přespříliš. Preprint studie tuna.

Magma má mísu

Kdyby byly planety Sluneční soustavy lidmi, Venuše by mezi nimi byla nejsmutnější případ. Kdysi nadějná krasavica, která mohla být stejně úspěšná jako Země – ale namísto toho dodnes trpí chronickou horečkou a toxickou plynatostí! Nová studie jasněji naznačila, kde Venuše udělala chybu. Zdá se, že za vše mohly nejspíše její sopky.

Skutečnost, že dnes na povrchu Venuše naměříme kolem 500 °C, má samozřejmě vícero důvodů. Jedním z nich je i pomalá rotace planety kolem své osy, kvůli čemuž se teplo ve větší míře akumuluje na osvícené straně. Dalším důvodem je relativně vyšší blízkost Venuše Slunci. Ale na Venuši je vedro i na noční straně planety, takže jenom s těmito srandami si nevystačíme. K nynějšímu stavu planety potřebujeme ze řetězů utržený skleníkový efekt!

Jako všecko v životě, skleníkový efekt může být v jisté střední míře prospěšný, a v jisté substřední a nadstřední míře neprospěšný. Skutečnost, že příliš aktivní vulkanismus na Venuši by mohl být hlavním důvodem vysokých teplot Venuše, není nový nápad. Ale přesto k ní svým dílem argumentů přispívá nová studie zkoumající výskyt tzv. Velkých magmatických provincií.

To jsou místa, která představují velká ložiska magmatu – typicky vzniklá během nějakého kataklyzmatu, které roztrhlo zemskou kůru. Na podobnou srandu může dojít třeba při rozchodu tektonických desek anebo při výstupu části planetárního pláště na povrch. Vznik velkých magmatických provincií není příjemný jak pro bytosti žijící v bezprostředním okolí, tak ani pro stabilitu skleníkového efektu v atmosféře.

Krom magmatu vyvrženého na povrch se totiž uvolňuje i velké množství skleníkových plynů

Venuše nebyla nutně na kolizním kurzu sama. Zdroj: infinitefx, vlastní
Venuše nebyla nutně na kolizním kurzu sama. Zdroj: infinitefx, vlastní

Neštěstí nechodí samo

Na zemi vznik jedné magmatické provincie trvá zhruba 5 milionů let, a má významný vliv na klima nejen ve svém období. Některá z velkých vymírání byla dokonce způsobena právě takto významně aktivní vulkanickou činností. Vznik tzv. Sibiřských trap, jako jedné z velké magmatické provincie, je zřejmě důvodem gigantického permského vymírání. To zahubilo mezi 81 až 94 % všech mořských druhů a bylo zřejmě ničivější než neslavná „dinosauří“ kometa před 66 miliony lety.

Přesné záznamy o vzniku velkých magmatických provincií na Zemi ale nemáme – díky proměnlivé geologii naší planety byly odhady sahající za hranici 500 milionů let více méně hádáním. Nově odhalené náznaky v preprintové studii týmu Michaela J.Way z Goddardu ale odhalily doklady starších provincií, které byly již opět pohřbeny v zemské kůře!

Tato katalogizace tak sahá hlouběji do minulosti a naznačuje, že vznik provincií… je spíše náhodný jev. Víme taky zároveň, že vznik provincie sice může na Zemi poškodit klima, ale zjevně ho neumí zcela posunout do pekelných sfér. Neexistuje jasný spouštěč formace provincií…

No supr, ale jak to souvisí s Venuší? Pokud je vznik provincií náhodný, může být náhodná také intenzita. Vědátoři tak odhadují, že v případě Venuše mohl souběžný vznik několika provincií najednou být právě ten spouštěč, který u (Slunci bližší a pomalu rotující) Venuše mohl nejvýznamněji spustit zdejší tzv. runaway skleníkový efekt. Tedy počeštěně „skleníkový efekt utržený ze řetězů“!

Povrch Venuše upraveným snímkem ze sondy programu Veněra, zdroj: Public Domain
Povrch Venuše upraveným snímkem ze sondy programu Veněra, zdroj: Public Domain

Můžeme to napravit?

Pokud atmosféra vlivem většího množství vulkanických plynů zachytí příliš mnoho tepla, začnou se totiž vypařovat oceány. A když je v atmosféře více vody, zachytí se v ní ještě více tepla a oceány se dále ohřívají… Cyklus tak podporuje sám sebe a pokračuje dál a dál a nakonec vede k „tepelné smrti“ světa mírného pásu.

Má-li studie z Goddardu pravdu, Země se možná vyhnula osudu Venuše jednoduše tím, že u nás nikdy nedošlo na souběžný vznik několika velkých magmatických provincií najednou. A Venuše měla prostě smůlu, protože přesně na to tu mohlo dojít.

Výzkumníci se nyní budou snažit v odhadech vzniku velkých vulkanických jevů & simulacích odhalit, kolik provincií je už příliš mnoho, a kolik ještě nezpůsobí konec světa. Nebude to ale snadné – a to nejen kvůli nedostatku dat ze Země, ale i z Venuše. Tam totiž o vulkanismu víme ještě daleko méně než na naší rodné hroudě.

Příběh stopování toho, kde Venuše udělala svou životní chybu, se tak skoro zcela jistě dočká ještě mnoha aktualizací s tím, jak budou druhou planetu v budoucnu lépe poznávat naše sondy. Čím blíže budeme hlubšímu poznání Venuše, tím blíže budeme nějaké sci-fi technologii pro terraformaci, která by příběh Venuše navrátila na lepší, zelenější cestu. Ale o tom zase až někdy jindy!

[Ladislav Loukota, JRN]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama