Katastrofu na italské přehradě Vajont způsobilo ignorování geologie

TLDR: V dnešním tématu si připomeneme neštěstí z roku 1963, které je úzce spjato s tím, když odpovědná místa ignorují varování vzešlá z vědy. Zdroj třeba tady.

Tenkrát ve Vajontu

Ten večer měla Sára službu. 

Jako tisíckrát před tím dala dětem polibek na rozloučenou a řekla, že se uvidí zítra po škole. Zabouchla dveře a vyrazila na autobus. Neví to, ale bylo to naposledy, co děti uvidí. Bude to jen okamžik, ale její město v noci zmizí z mapy.

 Kolem jedenácté večer se začne ozývat nesmírné hučení. Následuje náraz a konec. Údolí, ve kterém se dosud třpytily tisíce světel, postupně zhasíná, jak se zkáza šíří krajinou. 

Až ráno začnou dopadat paprsky na dno údolí, bude přes 2000 lidí mrtvých. Zaniknou celé rozvětvené rodiny, které danou oblast obývaly staletí.

A zemře mnoho z těch, kteří s výstavbou zdejší přehrady nikdy nesouhlasili…

Příliš dlouhý projekt

Myšlenky na přehrazení řeky Vajont v italských Alpách byly v hlavách inženýrů dlouho. Pohrávali si s ní od 20. let 20. století. Nicméně rozhodnutí, že v údolí Piave skutečně vznikne přehrada v jedné příhodné soutěsce, padlo až v chaotickém roce 1943. Bude trvat dalších 14 let, než se na scéně objeví bagry a dělníci začnou lít ohromné množství betonu. Až za 3 roky skončí, bude se v údolí klenout jedna z nejvyšších přehrad světa.

Bude mít 262 m a při napuštění dokáže zadržovat přes 168,7 mil. metrů krychlových vody. A až bude přehrada spuštěna, má se stát centrálním bodem složitého vodního systému využívaného okolními obcemi. A současně se má jednat o důležitý energetický zdroj. Od počátku tak bylo jasné, že se bude jednat o důležitý státní projekt. A to, bohužel, až moc často vede k potížím.

Když v 50. letech minulého století začaly výkupy pozemků pro plánované vodohospodářské dílo, místní komunity Erto e Casso a Casso s jeho vznikem nesouhlasily. Jenže energo-gigant SADE (později navíc dílem zestátněný) na výhrady nedbal. Politická podpora projektu byla obrovská a místní odpor byl rychle zlomen. A výhrady k projektu byly odbyty, nebo ignorovány. Včetně těch, které se týkaly geologie oblasti.

Společnost SADE v 50. letech tvrdí, že místo je pro vznik přehrady vhodné. Hora, na jejímž úbočí má přehrada vzniknout, je dle jejich „studií“ stabilní. Jenže jak známo, papír snese všechno. Po dvou letech konstrukčních prací tak došlo k první a nikoliv poslední srážce s realitou. Oblast, kde měla přehrada vzniknout, se totiž nacházela v oblasti, kde historicky docházelo k sesuvům. A rok 1959 ukázal, že ne úplně všechno se stihlo sesunout.

Na nově postavené silnici na úbočí hory Monte Toc se totiž začaly objevovat drobné trhliny. A ty nesvědčily o ničem jiném, než že se část svahu dala do pohybu. 

Hrát Vajont po dokončení. Zdroj: VENET01, CC BY SA 4.0
Hráz Vajont po dokončení. Zdroj: VENET01, CC BY SA 4.0

Jak velký to byl problém? 

Společnost SADE okamžitě zadala vyhotovení trojici nezávislých posudků, které měly ozřejmit, co se děje. Všechny tři studie měly jednoznačný závěr – úbočí hory je nestabilní a hrozí, že se může sesunout, pokud dojde k napuštění přehrady. Vybudovat přehradu v daném místě byla obrovská chyba.

Hluboký kaňon řeky se totiž zařezával na jižním úbočí hory, jejíž svah byl dlouhodobě nestabilní. Mohla za to zvláštní geologická skladba dané oblasti. Svah hory byl tvořen převážně vápenci a jílovci. Jenže mezi nimi se nacházela vrstva jurských a křídových jílů. Svah hory tak vypadal jako promazaný sendvič. Jako sendvič, ve kterém příroda nešetřila mazadlem. Všechny tři studie budou společností SADE ignorovány. 

To, že nápad postavit přehradu (nebo třeba dálnici… sluší se pozdravit ŘSD a zatleskat jejich projektu D8) v geologicky složitém území nemusí být úplně dobrý nápad, ukázala příroda Italům již v březnu 1959.  

Tehdy došlo k malému sesuvu na nedaleké přehradě Pontesei. Sesuvem vznikla cunami přibližně 20 metrů vysoká, která se šířila po hladině přehrady. Během toho zničila některé pobřežní oblasti a usmrtila jednoho člověka.

Jenže mezi zodpovědnými osobami nikdo varovných signálů nedbal. A když začali novináři/novinářky po sérii drobných sesuvů na možné nebezpečí upozorňovat, jejich umlčení bylo tak snadné. Stačilo pár žalob od italské vlády na ně a byl pokoj. Vylévání betonu do krajiny pokračovalo a těleso přehrady bylo v říjnu 1959 dokončeno. Vodní hladina přehrady se mohla zvedat.

Podloží přehrady. Zdroj: Wikipedia/CC BY 3.0
Podloží přehrady Vajont. Zdroj: Wikipedia/CC BY 3.0

Čekání na katastrofu

Původní plán počítal s tím, že hloubka bude okolo 262 metrů. 4. listopadu 1959, když hladina dosáhla okolo 190 metrů, příroda poprvé pořádně vztyčila varovný prst. Ten den došlo k sesuvu části svahu. Do přehrady se dopravilo okolo 800 000 metrů krychlových sutě a kamenní. Vznikla malá vlna, která se rozlétla po hladině jezera.

Společnost SADE už nemohla předstírat, že žádné nebezpečí nehrozí. Mohla udělat to, co se tak často děje – mohla začít nebezpečí bagatelizovat a tvrdit, že má řešení. Jak ukáží následující měsíce, její inženýři se hrubě spletli. Krátce po sesuvu proto došlo k částečnému vypuštění přehrady ve snaze se dát do ambiciózního inženýrského díla. Odborníci totiž očekávali, že s dalším napouštěním bude docházet k dalším sesuvům.

Proto se SADE rozhodla vybudovat v blízkosti hory Monte Toc tunel, který by propojoval severní a jižní část budoucího jezera v případě, že by větší sesuv způsobil jeho rozdělení na dvě…

V říjnu 1961 je tunel hotov a tak se napouštění přehrady opět rozjede. Svahy hory jsou posety monitorovacím zařízením, které dovoluje sledovat, jak se svah chová, jestli se pohybuje a případně i jak rychle. Inženýři si tak myslí, že situaci mají pevně v rukách a ví, co se děje.

Souběžně s přípravou řešení na případné částečné zasypaní přehrady sesuvem se rozběhne horečná aktivita v akademickém prostředí. SADE zadá vypracování modelů, které by měly ukázat, co se stane, pokud se část hory sesune. Vznikne dokonce model 1:200! Výsledky modelů, které provedli odborníci ze SADE, ale stále jasně ukazují, že obcím pod přehradou hrozí smrtelné nebezpečí. 

Pokud by došlo k sesuvu do plně napuštěné přehrady, hrozilo by, že může vzniknout vlna, která by mohla bezpečnostních 20 metrů zbylé výšky přehrady překonat. Řešení tak bylo přeci snadné – přehrada se nenapustí „až po okraj“, ale namísto 20 metrů pod vrchol hráze tam bude vody o 5 výškových metrů méně.

Mezi vrcholkem hráze a hladinou jezera tak bude výška 25 metrů. To žádná vlna nikdy nepřekoná! 

Zmenšený model přehrady. Zdroj: VENET01, CCBYSA 4.0
Zmenšený model přehrady Vajont. Zdroj: VENET01, CCBYSA 4.0

Hora v pohybu

Nepřekvapí vás, že ani tohle doporučení se nedodrželo a přehrada se naplnila více. Inženýři si totiž mysleli, že hustá síť monitorovacích stanic jim dovoluje odhadnout vývoj v deformaci svahu a dle toho operativně hladinu umělého jezera upravit. Zase neměli pravdu.

Během napouštění přehrady pocítili místní několik silnějších otřesů. SADE jejich význam opět bagatelizovala a tvrdila, že se nic moc nestalo. I přes tato další varování měla společnost požehnání naplnit přehradu až po okraj. V listopadu 1962 začalo na okolních kopcích vydatně pršet

Přehrada se tak rychle plnila a s tím jak se zvedala hladina jezera, dala se do pohybu část svahu hory. Rychlost pohybu tehdy byla okolo 1 cm za den! Inženýři zareagovali, jak mohli. Začali zas jezero částečně vypouštět. A světe div se, ono to zabralo! Pohyb svahu se během pár týdnů zastavil. Přehrada byla proto částečně vypuštěna během prosince 1962 a březnem 1963, aby došlo k jeho stabilizaci…

V dubnu 1963 se připustilo 5 metrů… a to stačilo, aby se svah zas začal hýbat. V létě 1963 se vydatné srážky do oblasti Vajont opět vrátily. Obrovské množství vody se valilo do napuštěné přehrady. Vody bylo tolik, že hladina vystoupala pouhých 15 metrů pod okraj vrcholku hráze. V přehradě nikdy tolik vody nebylo (a ani nebude…). Svah se začal do přehrady „řítit“ – denně urazil 3 centimetry. Přehrada se tak začala opětovně překotně vypouštět. Jenže pohyb svahu už neustával.

Naopak začal nabírat na rychlosti.

Začátek října dosahoval 20 cm za den… Nicméně ani to nebyl konec. Jednoho dne byl pokles 1 metr za den. Jen málokdo mohl pochybovat o tom, že se jižní část svahu hory sesune. Starosta obce Erto několik dní před katastrofou vyzval své spoluobčany k evakuaci. Obyvatelé pár domů skutečně odešli, nicméně většina zůstala. Podobnou zprávu vydal i starosta sousední obce Casso. I ten nabádal občany k evakuaci. Jenže ani tam ho moc lidí neposlechlo.

Spoiler Alert: jezero přehrady doslova vyplněné horninou ze sesuvu... Zdroj: Wikipedia/CC BY 3.0, autor neznámý
Spoiler Alert: jezero přehrady Vajont doslova vyplněné horninou ze sesuvu… Zdroj: Wikipedia/CC BY 3.0, autor neznámý

Osudná noc

Svítá. Sára zamačkává budík a jde vyhnat děti z postele na snídani, obléci a pak do školy. Ví, že ten den bude dlouhý. Čeká ji noční služba. Na zdi visí kalendář s datem 9. října 1963. Do zničení její obce a převrácení jejího dosavadního života zbývá jen pár hodin. 

Ten den se valilo z přehrady ohromné množství vody. Inženýři se totiž překotně snažili snížit vodní hladinu pod úroveň, které když bylo v předchozích měsících dosaženo, svahové pohyby ustaly. Bylo to náročné, ale povedlo se to. Hladina v přehradě stihla poklesnout! Jenže svah na to nedbal. Pohyboval se dál. Inženýři najednou spatřili, jak se k zemi řítí stromy. A to přesně v těch místech, kde bylo předpovězeno, že by k případnému sesuvu mohlo dojít.

Hodinu a půl před katastrofou byla omezena doprava na komunikacích pod přehradou. Večer začaly v některých staveních v údolí vyzvánět telefony. Na druhé straně se ozvalo: „Je možné, že dnes večer přeteče trocha vody přes hráz. Nicméně se není čeho obávat.“ Ve 22:39 ovšem definitivně vyhraje gravitace svůj věčný souboj nad pevností hornin. Během pár chvil se dá do pohybu 260 miliónů metrů krychlových kamení, půdy a stromů!

2 kilometry dlouhá část svahu hory se urve a zamíří rychlostí 90 až 110 km/hod do zaplaveného údolí. Bude trvat 20 sekund, než se sesuv dotkne hladiny jezera.

Za dalších 25 sekund bude z pohledu sesuvu po všem. Ta obrovská masa během chvilky zcela vyplní zaplavený prostor přehrady. Jenže uložením hornin do údolí to neskončí. Ten neskutečně rychlý přesun obrovského množství materiálu do údolí způsobí, že je ze svého místa vytlačeno za 25 sekund přibližně 115 miliónů metrů krychlových vody. Vznikne tak SKUTEČNĚ MONSTRÓZNÍ CUNAMI.

50 metrů vysoká vlna cunami vyvrhla přes hráz přes 50 miliónů metrů krychlových vody. Vody, která se okamžitě vydala na cestu údolím a ničila vše, co ji stálo v cestě. Jenže do pohybu se nedala jen voda.

Sesuv i následná vlna totiž před sebou tlačila i obrovské množství vzduchu. Postižené obce tak nejprve zasáhl velice silný poryv větru, načež se následně přihnala povodňová vlna. 

Doslova během mžiku přestalo město Longarone v podstatě existovat, zemřelo tu 94 % její populace, na 1269 lidí. Přežila jen radnice a některé domy v severní části města. Noční protržení přehrady je navíc kvůli tomu, že většina lidí spí a není s to reagovat, vždy smrtelnější, než pokud k němu dojde ve dne.

Přežijí jedinci, kteří měli štěstí, že stihli utéct do kopců. Ale štěstí mnohdy neměli ani ti, kteří žili proti proudu řeky. Tsunami zasáhla i obce Casso a Erto nad přehradou, kde zemřelo 158 lidí. Po proudu dolu byla však zkáza ničivější, když tu byla kompletně zničena nejenom Longarone, ale i obce Pirago, Rivalta, Villanova a Fae. V noci z 9. na 10. října 1963 zemřelo něco mezi 1900 až 2500 lidí.

Přesné číslo nikdo neví.

Den poté 

Až se totiž na místo dostanou záchranáři, obrovské množství těl nebude možné dohledat… budou navždy pohřbeny pod obrovské množství trosek. A popravdě na řadě míst nebude ani koho zachraňovat.

Do dnešních dní se jedná o jedno z nejvyšších čísel stran úmrtí spjatých s prasknutím přehrady. Samotná hráz přehrady ale přežila bez újmy a do dneška stojí jako memento tehdejší katastrofy.

Katastrofy, které bylo možné předejít, pokud by se neignorovala celá plejáda studií jasně varujících na problematické podloží… 

Celý text sepsal geolog Petr Brož v rámci svých popularizačních vláken na Twitteru, přejato a upraveno se svolením, původní vlákno (ještě delší a doplněné o politickou dohru neštěstí) najdete zde

[Petr Brož, LL]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama