Dýky pravěkých velmožů nebyly jen symbolické, ukázala chemie

TLDR: Dýky vkládané do hrobů bojovníků z doby bronzové sloužily i ke krvavé práci. Odhalila to analýza detekující organické rezidua. Oznámení tuna.

Symbolická vs. praktická?

Uvažovali jste někdy, s čím byste se nechali pohřbít? Samozřejmě jen žertuji, protože budeme určitě samože zcela jistě všichni nesmrtelní (a vy obzvláště!), ale kdybyste náhodou chtěli ležet po boku něčeho významného, co by to bylo? Než se rozmyslíte, můžete se třeba inspirovat u hrobů dávných drsňáků z doby bronzové. Nová analýza jejich bronzových dýk totiž ukázala, že tyto zbraně nebyly zdaleka jen symbolem postavení.

„Haha, hloupí vědátoři zase považovali něco za symbolické nebo kultovní“, možná už ťapete do klávesnice. Inu, s rituálními významy u věcí z historie je to kapku složitější. Na jednu stranu ano – pokud u nějakého nálezu nemáme úplně šajnu, k čemu by mohl sloužit, začíná se uvažovat na „kultovním významem„. Je ale třeba si připustit, že pod tímhle významem se ukrývá spousta možností – lidé jsou složití, emoční tvorové), kteří spoustu věcí dělají, aniž by k tomu měli praktický důvod.

Nahlíženo touto optikou, má rituální význam celá plejáda i dnešních aktivit. Řetízek na vašem krku, víkendová procházka, slavnostní večeře k výročí vztahu – to vše je de facto rituální chování, i když v něm lze najít vždy řadu praktických přesahů. Což naznačuje, že i v minulosti mohlo rituální chování mít praktické uplatnění – minimálně v rámci utužování sociální skupiny (rodiny, tlupy, vesnice, etnika, národa…), ale dost možná nejen v tomto ohledu.

Jedním takovým příkladem symbolického/rituálního předmětu, který ale měl i praktický význam, jsou bronzové dýky nacházené uvnitř hrobů válečníků z doby bronzové po celé Evropě. Desítku z dnešní práce našli vědátoři uvnitř hrobů v italském Pragattu v roce 2017. A nová analýza z těchto 4 milénia starých dýk vůbec poprvé vydolovala titěrná organická rezidua naznačující, že dýky svého času rozhodně okusily krev!

Desatero dýk a mapa s vyznačením oblasti jejich nálezu. Zdroj: Newcastle University
Desatero dýk a mapa s vyznačením oblasti jejich nálezu. Zdroj: Newcastle University

…Zvířecí krev

Může se zdát jako zbytečné přemýšlet nad tím, zda zbraně byly praktickou záležitostí. Dyť sakra že! Jsou to zbraně. Ale už i z pravěku známe příklady toho, kdy se původně funkční nástroj stával pravděpodobně statusovým symbolem. Na konci doby kamenné se objevuje broušená industrie v podobě sekeromlatů. Některé z nich jsou ale v pozdějších fázích tak neprakticky malé (či naopak v některých případech velké), že dost dobře nemohlo jít o skutečnou zbraň. Sekeromlat jako odznak náčelníka/vůdce/bojovníka.

bronzovými zbraněmi se to má dost podobně. Musely být ve své době nesmírně cenné. Zároveň poněkud zranitelné v zápalu boje. Není tedy divu, že se úvahy vědátorů neustále točily kolem toho, nakolik šlo o odznaky moci a nakolik o skutečné zbraně. Řeč přitom není jen o dýkách (které se mimochodem jako poměrně malé „trojúhelníčky“ objevují už v pozdní době kamenné z mědi, tedy ještě před objevem bronzu), ale i o nápadně drobných mečích či zvláštních „sekeromlatech“ navazujících na kamennou tradici. Bronzovou zbraní nebyl zdaleka vybaven každý a právě na jejich výskytu v některých hrobech lze i ilustrovat, jak se v době bronzové začíná sociálně stratifikovat společnost.

To jsou ale italští řezníci! Zdroj: Amédée Forestier/Lewes Castle and Museum, vlastní
To jsou ale italští řezníci! Zdroj: Amédée Forestier/Lewes Castle and Museum, vlastní

Proč to víme až fčil?

Vědátoři týmu první autorky Isabelly Caricoly nejprve dýky obarvily diagnostickým barvivem PSR (Pico-SiriusRed), které „označilo“ možné stopové zbytky organického rezidua. Ty pak mohli vzít a začít detailně šmírovat optickými, digitálními a elektronovými mikroskopy. A z těchto detailů si pak udělaly obrázek o tom, jestli za reziduum může přítomnost po boku nebožtíka anebo něco ostřejšího!

Skutečnost, že druhý scénář je pravděpodobnější, naznačuje především detekce stopy kolagenu typu I a II, který je typicky přítomný uvnitř svalových vláken potahujících kosti! A právě to naznačuje, že dýky skutečně sloužily k dýkování – spíše než využití proti jiným lidem možná ale přítomnost stop po tkáních v blízkosti kostí ukazuje na využití při porcování zvířat!

Nezávislá analýza povrchového opotřebení kostí poražených zvířátek z dané doby tyto závěry ukázala jako nejvíce pravděpodobné. Nebude to asi překvapivé, ale zvířecí kosti ukázaly stopy po řezu kovem. A aby toho nebylo málo, v duchu experimentální archeologie vědátoři vytvořili i repliky dýk, u kterých srovnávali opotřebení. Se závěrem, že jsou si podobná!

Zdá se tedy, že italští bojovníci používali bronzové dýky k porcování zvěřiny – načež se po boku svých oblíbených žabikuchů také nechali pohřbít. Asi bych nicméně nešel tak daleko jako třeba kolegové z Deníku, kteří do svého titulku napsali „vědci se mýlili“ s odkazem na starší naznačenou rituální roli nožíků. Především proto, že využití v hrobech je zjevně stále rituálního rázu (nebožtíkovi už dýky k ničemu praktickému nebyly), ale také protože analytická metoda z této studie byla použita vůbec poprvé. Doposud tak bylo těžko dokázat, jestli dýky měly či neměly nějaké praktické užití.

Ještě na okraj dodejme, že i z našeho prostředí máme několik objevů bronzových dýk s „rituálním aroma“. Ať už se jedná o depot dýk orientovaných v kruhu či jejich zahrabání v zeměpisné orientaci. Bronzové dýky zkrátka byly nástrojem praktickým A ZÁROVEŇ statusovým A ZÁROVEŇ kultovním. Což tak nějak obecně vystihuje všechny ty tanečky kolem termínu „kultovní“.

Svým způsobem nesmrtelní

Pravda, z pohledu na opracovaný povrch se dalo i dřív soudit, že dýky k něčemu zjevně sloužily. Až do okamžiku, kdy PSR jasně ukázal na specifické oblasti s organickými rezidui hodné propátrání, ovšem nebylo možné jasněji říct, co ono vlastně bylo! Studie tak – klasicky – především slouží k zastřelování další přírodovědné metody v archeologii pro budoucí využití.

Symbolické či rituální užití tak rozhodně stále platí – ale konečně se začínají ukazovat i další nuance, a především skutečnost, že ritualizace nějaké činnosti/předmětu ještě nemusí znamenat, že ona činnost/předmět nemá i praktické uplatnění! Konec konců, to, s čím byste na poslední odpočinek chtěli ulehnout i vy sami, nejspíše ve vašem životě hrálo také nějakou větší než jen okrasnou roli.

Lidé jsou sice emotivní tvorové, jejich emoce nicméně obvykle vycházejí z něčeho hmatatelného. A je nakonec krásné, že nám souznění fyzična a duchovna i dnes připomínají 4 tisíce let staří, a svým způsobem tak také „nesmrtelní“, italští řezníci!

[Ladislav Loukota, Petr Zajíček]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama