Rusko-japonská válka z let 1904-1905 připomíná konflikt dnes

TLDR: Století nazpět skončila snaha carského Ruska o globální projekci síly jedním z nejvíce tragikomických válečných příběhů moderní éry. Absolutně vůbec neříkám, že dnes je to stejné… Nicméně lze asi konstatovat, že některé motivy se v dějinách Ruska rýmuji častěji nežli jiné. Zdroj třeba tuna

komická světová válka

Mlha, kosa, vlhko, deprese, první pracovní den roku… Mohlo by to být horší? Mohlo. Třeba kdybyste byli námořníky Baltské flotily za 2. rusko-japonské války. Než se vydáme na tu epickou cestu, která se svým „úspěchem“ podobá ruskému tažení dneška, je třeba trocha backgroundu.

V roce 1895 skončila 1. japonsko-čínská válka, kterou Japonci přesvědčivě vyhráli a jedním z území, které mu měla připadnout, byl poloostrov Liao-tung s přístavem Port Arthur. Nicméně, Rusko si tou dobou brousilo zuby na nějaký (jakýkoliv) nezamrzající tichomořský přístav. No, a protože byli mezi prostředníky dojednávaného míru, znali jeho parametry. Car tedy přesvědčil Francii s Německem, aby pomohli „zastavit japonskou expanzi“.

Takže chudáci Japonci sice 17.4. celý poloostrov dostali mírovou smlouvou, ale už 23.4. byli pod diplomatickým tlakem těch tří zemí nuceni ho zase vrátit Číně (s odstupným). Načež si ho obratem pronajali Rusové a začali se tam chovat jako doma – Port Arthur opevnili, začali k němu stavět železnici a přesunuli tam Tichomořskou flotilu.

Japonce tenhle podraz samozřejmě nijak zvlášť nepotěšil a ještě navíc ho považovali za urážku, takže začali plánovat odvetu. Budování armády a námořnictva bylo samozřejmostí. A k tomu si ještě zajistili šalamounskou alianci s Velkou Británií, která zavazovala oba smluvní státy k vyhlášení války nepříteli, pokud by se ten druhý dostal do konfliktu se dvěma a více mocnostmi.

Kolem roku 1903 začala japonská snaha celý spor vyřešit diplomaticky, jenomže jejich návrhy zůstaly buď bez odpovědi, nebo na ně čekali třeba tři měsíce – což bylo jak urážlivé, tak podezřelé (vypadalo to, jakoby Rusko hrálo o čas). Důvodem bylo to, že si na ně car neudělal čas. Rusové strávili tech 10 let posilováním Dálného Východu a propagandou, v níž Japonci vystupovali v paradoxní dvojroli Žlutého nebezpečí ohrožujícího civilizaci a zároveň Malých neschopných krátkozrakých degenerátů/podlidí, a Rusové pak jako ochránci bílé rasy.

Cesta tam, ale už ne zpět. Zdroj: Tosaka/CC BY
Cesta tam, ale už ne zpět. Zdroj: Tosaka/CC BY

Na pomoc východu!

No, a v únoru 1904 to Japonce přestalo bavit. Vyhlásili Rusku válku, zaútočili na Port Arthur a vylodili armádu (ve skutečnosti japonská flotila zaútočila na kotvící flotilu 3 hodiny před vyhlášením války. Co mi to jenom připomíná?). Japonci do července přístav učebnicově izolovali a začali obléhat. Námořní eskadra z Port Arthuru se v srpnu pokusila prorazit blokádu a doplout do Vladivostoku, odkud jí vyrazila na pomoc tamní eskadra. Obě byly v rozmezí čtyř dnů odraženy.

Čímž se konečně dostáváme do září/října 1904. Rusko do téhle chvíle dostalo na prdel v několika pozemních a námořních bitvách a ani jednu nevyhrálo. Klíčový přístav obležen, žádné posily v dohledu. Kdokoliv normální by to vzdal a požádal o mír. Jenomže, car a vláda do téhle války investovali obrovský politický kapitál (taková ta válka, co má sjednotit národ, aby se zapomnělo na nepopulární vládu. Takže mír nepřipadá v úvahu.

Co teda budem dělat? Pošleme Baltskou flotilu (a část Černomorské) a ta Japonce porazí!

Vyvstalo sice pár drobných problémů. Třeba ten, že žádný stát jim nepovolil doplňovat zásoby ve svých přístavech. Což vyřešili tím, že uhlí naložili do lodí úplně všude. To by samozřejmě nestačilo, takže zásoby uhlí bude na širém moři doplňovat soukromá německá společnost. Velká Británie taky nedovolila jádru flotily průjezd Suezem, takže bude třeba vzít to kolem Afriky a cesta bude trvat půl roku.

Dále jsou tady detaily jako nezkušené a vesměs negramotné posádky a špatně vyprojektované a místy zastaralé lodě s nestandardizovanou výzbrojí.

Co myslím tím špatně vyprojektované? Hlavní silou flotily byly bitevní lodě pre-dreadnoughty s příliš těžkými nástavbami (výsledek toho, že během víceprací se na ně přidávalo kde co – mohutnější stožáry, vyšší komíny, pancéřování…). Na obrázku pro představu Suvorov. To je dělalo poněkud nestabilními, takže třeba Suvorov (vlajková loď) nemohla ve větru používat signální vlajky.

K tomu všemu se po všech těch porážkách přidala všeobecná paranoia, takže všichni viděli Japonce všude. Přesto ale 16. 10. vypluli z Liepaje. No, vypluli – Suvorov najel na břeh, do jiné bitevní lodi narazil torpédoborec a jeden z křižníků ztratil kotvu.

V Oresundu stříleli na vlastní kurýrní loď, ale nikomu se nic nestalo kvůli špatné dělostřelbě. Ještě v Oresundu opravárenská loď Kamčatka ohlásila, že na ní útočí osm torpédových člunů. V Kattegatu nastal trochu problém kvůli tomu, že bylo třeba proplout imaginárním japonským minovým polem.

V Severním moři pak v noci z 21. na 22.10. Kamčatka nahlásila proplouvající švédskou loď jako japonskou válečnou loď, čímž vyvolala paniku. To vedlo později v noci ke slavné bitvě. Nove designovaná 2. Tichomořská eskadra totiž narazila na flotilu rybářů z Hullu a v mlze začaly všechny lodě pálit po všem, co zahlídly.

Incident ze Severního moře, zdroj: Valentine Series, 1904
Incident ze Severního moře, zdroj: Valentine Series, 1904

Řada nešťastných příhod

V téhle jednostranné bitvě zemřeli dva rybáři a dalších 6 bylo zraněno a ke dnu šel jeden trawler. Rusové ale taky nebyli beze ztrát. Křižník Aurora (ano, ten!) byl čtyřikrát zasažen a zabit byl jeden námořník a palubního popa rozpůlil granát. Musela to být epická noc, protože hned několik lodí hlásilo zásahy torpéd, několik dalších výsadek Japonců a boj muže proti muži, někteří námořníci z bitevní lodě Borodino po vlastních výstřelech z hlavních děl usoudili, že se loď potápí a evakuovali se skokem přes palubu.

Bitevní loď Orloj vystřílela přes 500 granátů bez jediného zásahu. Celou frašku ukončilo až svítání a velitel flotily, Adm. Zinovij Petrovič Rožestvenskij, rozkázal zastavit palbu. Ne všichni poslechli, takže Zinovij musel přidat na důrazu a hodit jednoho dělostřelce přes palubu. Tenhle incident samozřejmě rozzuřil Angličany a válce s Anglií zabránily jenom oficiální omluvy a odškodné rybářům.

Až do Portugalska se cesta obešla bez dalších incidentů (možná proto, že tam Rusy eskortovala půlka Home Fleet).

V Portugalsku ZRP vysadil důstojníky „zodpovědné“ za incident a pokračovali do Tangeru. Tam se připojila Kamčatka, pohřešovaná od Dogger Bank a lehčí o 300 granátů a nahlásila tři potopené japonské válečné lodě (nepotopila nic a šlo švédskou, německou a francouzskou loď). Při odplutí z Tangeru jedna z lodí kotvou přetrhla podmořský telegrafní kabel, čímž půlku Afriky na několik dní odřízla od světa.

Po cestě kolem Afriky se v uhelném prachu udusilo několik námořníků. Dalšího zabil had přinesený z pevniny. ZPR lehl na 14 s migrénou, náčelníka štábu trefil šlak. Do toho přišla malárie, úplavice a tyfus. Na vynucené přestávce na Madagaskaru se přidala kapavka.

Zásobovací loď místo munice přivezla zimní boty a kabáty.

Admirál Tōjō Shōtarō čeká na ruskou flotilu, 1905. Zdroj:  Tōjō Shōtarō/CC BY
Admirál Tōjō Shōtarō čeká na ruskou flotilu, 1905. Zdroj: Tōjō Shōtarō/CC BY

Antiklimatický konec

Kamčatka signalizovala torpédové čluny, načež se v nastalé panice dvě lodě srazily. Později se ukázalo, že chtěla oznámit, že jsou všichni v pořádku. Porouchala se chladírenská loď a maso vysypali do moře, takže za flotilou se táhly stovky žraloků. Kamčatka při čestné salvě za jednoho mrtvého člena posádky vystřelila ostrým a poškodila Auroru.

Celou cestu od Madagaskaru se ZPR navíc snažil uniknout „posilám“ zastaralých lodí, kterým říkal samotopky. Ano, za organizaci posil byl zodpovědný jeden z důstojníků vysazených v Portugalsku. Obe flotily se setkaly v Indickém oceánu (tam je dostihly novinky o pádu Port Arthuru a revoluci).

No, a na tuhle zuboženou partu si 27.5. u Cušimy počkal papírově slabší Tógó. Rusové přišli o 7 bitevních a 14 dalších lodí (včetně Kamčatky), 14 dalších lodí bylo zajato (5000 mrtvých a 6000 zajatých). Japonci přišli o 117 mužů.

A to byl v podstatě konec války.

Tragikomický příběh 2. rusko-japonské války, zejména epické cesty Baltické flotily, samozřejmě absolutně vůbec neznamená, že „ruský stát nikdy neumí vést válku“. Ani neznamená, že „každý člen ruského národa je neschopný“, či jakékoliv jiné nešťastné významy na hranici xenofobie/podceňování, ke kterým mohou diskutéři automaticky skočit…

Připomíná ale, že ruským silám často schází dostatečné byrokratické zázemí a zkušenosti, a nakonec i správné strategické vedení, nutné k realizaci významné operace daleko od snadného zásobování. Alespoň bez přesměrování skutečně významné části státní pozornosti jako během německé invaze z druhé světové války.

Extrémně pomalý pohyb fronty na Ukrajině, ruku v ruce s absencí letecké nadvlády v této sousední (!) zemi Ruska, tak nutně vyvolává vzpomínky i srovnání s touto kapitolou historie. Nezbývá než doufat, že rusko-japonská či rusko-finský konflikt budou ty jediné kapitoly dějin, na které mysl při srovnání dnešní jednou zabrousí.

[„Brabčák“ via Ladislav Loukota]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

3 komentáře: „Rusko-japonská válka z let 1904-1905 připomíná konflikt dnes

  • 31. března 2022 (21:30)
    Permalink

    Taky mě napadla paralela s Rusko – Japonskou válkou. Už vzhledem k situaci před oběma válkami. Tehdy carské Rusko mělo za sebou leta úspěšné expanze proti více, či méně silným státům střední Asie, angažmá v balkánských válkách proti slábnoucímu Turecku a snadno podlehlo sebeklamu o vlastní neporazitelnosti (snad jen s vyjímkou Krymské války). Nyní mi to připadá dost podobné. Po marasmu devadesátých let tu byla sílící země, která se začala úspěšně prosazovat i vojensky. A opět proti poměrně slabším soupeřům. Pacifikace Čečny (a že to trvalo), mírotvůrcovství v Tadžikistánu, mise v Sýrii, mise v Arcach, opět Kavkaz – tentokrát Jižní Osetie. V neposlední řadě, ať se nám to líbí, nebo ne – rychlá a dobře provedená anexe Krymu (nemám na mysli aspekty mezinárodního práva, v tomto případě mluvím o vojenské operaci jako takové). A Rusko podlehlo opět svému sebeklamu, a opět ho čeká bolestné procitnutí. Asi něco bude na myšlence, že dějiny se opakují.

    Reagovat
  • 01. dubna 2022 (12:58)
    Permalink

    U Rusů a jejich přátel to je členů federace je charakteristický ospalý nástup. Takové muchy snězte mě. Pak dostávají nakladačku s neuvěřitelnou brutalitou. Hodně dlouho jim trvá než si uvědomí , že jsou lovnou zvěří a musejí se stejně brutálně bránit. Nebo snad i začít útočit.Takové útoky jsou vedeny důstojníky vzadu ,co ženou vojáky v před a ti co se opozdí jsou zastřeleni. Jedině tak se dá něco dobít ,to vědí Japonci USA,Turci…. Brát ohledy na civilisty se prostě nevyplácí.To Japonci předvedli v Madžutsku,USA všude kam vlezli,Turci ani nemluvě. Rusové mají také taktiku tvůj nepřítel je můj přítel – přeloženo koho USA nebo Turek napadl je můj spojenec. Proto je válku nutné plánovat dlouhodobě.Rusové to umí.Klidně si počkají až se EU nabaží USA vysavače. Pak si s oslabenou zemí vytřou zadnice.

    Reagovat
    • 04. dubna 2022 (10:04)
      Permalink

      ještě že jsi to Ivane napsal na apríla… 🤭

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama