Konflikt na Ukrajině mění jaderné odstrašování (ale ne tak, jak myslíte)

TLDR: Jaderná přestřelka mezi velmocemi je i nyní, v pondělí 28. února, stále nepravděpodobná. Aktuální dění ale může být posledním hřebíčkem do rakve snahám o nešíření jaderných zbraní mezi mnoho budoucích aktérů světového kolbiště. Více o principu odstrašování tuna.

Tož je to tu zas

Realita má smysl pro drama – sotva, co nám začínala vyprchávat covidová zápletka ve všech možných permutacích, přišel nový zvrat zápletky v podobě ruské invaze na Ukrajinu. Leckoho z toho jímají oprávněné obavy z možné eskalace konfliktu mimo ukrajinské území, budoucnost se totiž ještě nenapsala. Krom relativně menšího, ale nikoliv zanedbatelného rizika konvenčního konfliktu se nutně objevují obavy z časů studené války v podobě ještě menšího, ale též nezanedbatelného rizika konfliktu jaderného.

Dobrou zprávou v tomto ohledu je, že pokud někomu té či oné straně nehrábne, na nic podobného skoro zcela jistě nedojde. Ani aktuální ruské „uvedení raketových sil do pohotovosti“ v praxi zase tak moc neznamená, raketové síly jsou z principu v pohotovosti pořád. Podobná situace sice zvyšuje riziko neúmyslného odpálení bomb (protože „nervozita“), a šponuje i riziko konvenční eskalace…¨

Ale v reálu nejsme významně blíže jaderné válce než jsme byli před měsícem nebo 10 lety. Odstrašení jadernými zbraněmi NATO, je stále stejně platné jako tehdy – a významnější hrozbu představuje spíše neúmyslná a/nebo limitovaná přestřelka.

 Špatnou zprávou ale je, že invaze na Ukrajinu dále posunula princip jaderného odstrašování do míst, kde by ho chtěli mít snad jen nihilističtí psychopati.

Aktuální stav arzenálů. Ne všechny bomby jsou nasazené (odhaduje se, že nasazeno je kolem 1500 hlavic) a ne všechny odpovídají jedné raketě (spíše naopak). Zdroj: Federation of American Scientists/BBC
Aktuální stav arzenálů. Ne všechny bomby jsou nasazené (odhaduje se, že nasazeno je kolem 1500 hlavic) a ne všechny odpovídají jedné raketě (spíše naopak). Zdroj: Federation of American Scientists/BBC

Dějiny odstrašování

Proč? Jaderné zbraně jsou ze své podstaty cca. od roku 1948 zbraněmi, které se nesmí použít. Jakmile první bombu získala druhá mocnost než původní vynálezce v podobě Spojených států, začal platit mechanismus odstrašování – v zásadě „pokud vy to na nás neshodíte, my to na vás taky neshodíme“. Zpočátku nevyřčené, později zcela jasně definované pravidlo jaderného odstrašování není vlastně nic tak moc nového. Je to jenom poslední „upgrade“ stejného principu, který v historii válek platil odjakživa. A do jisté míry tohle odstrašování ultimátní silou můžeme pozorovat i dříve.

Všimněte si například, že ačkoliv byly chemické zbraně použity během první světové války, nebyly nikdy (krom nehod) nasazeny do ničivější, odlidštěnější druhé světové války. Hypoteticky by jejich nasazení bylo mnohem snazší – Luftwaffe i RAF/USAAF disponovaly strategickými bombardéry, které klidně mohly na nepřátelská města shodit chemické zbraně, a zcela je tak populačně eliminovat. Ale právě protože svaz bombardérů nešlo realisticky zastavit, jeden takový útok by nutně vedl k odvetnému protiútoku, který totéž mohl způsobit druhé straně.

A obě strany to věděly. Jak Spojenci, tak Osa disponovaly chemickými zbraněmi připravenými k podobnému nasazení – jedna ze zmíněných nehod nastala, když německé bombardéry zasáhly v italském přístavu nákladní loď SS John Harvey, která nesla na palubě právě yperit pro případ podobné odvety. Uvolnění plynu vedlo k poranění 628 mužů, 83 z nich na následky toho zemřelo. Předpokládá se, že zahynulo i více civilistů, ale přesné kalkulace nikdy nebyly zjištěny.

Jaderné zbraně jsou totéž, ale v mnohem větším měřítku – a to jak ničivou silou, tak i dlouhodobými efekty, a nakonec i strategickým uplatněním.

Požár SS John Harvey. Zdroj: Public Domain
Požár SS John Harvey. Zdroj: Public Domain

Sebevražedný pakt

Za druhé světové si armády musely své tajné plynové munice tahat za sebou na frontě, ale prakticky okamžitě od počátku studené války disponovaly obě strany možností shodit bomby na druhou stranu skrze strategické bombardéry. Na přelomu 50. a 60. let k tomu přišly i mezikontinentální rakety, mimochodem právě jejich vývoj byl to, co „sekundárně“ nakoplo počátky kosmonautiky. Všechny rakety, kterými létali do kosmu první kosmonauti i astronauti, byly jenom upravené mezikontinentální balistické střely. Pak se do celé této srandy zapojily i ponorky schopné nést střely středního doletu, aby nakonec bylo vše uzavřeno v 70. a 80. letech vývojem a nasazením hlavic MIRV.

Jediná balistická střela tak mohla nést více vodíkových bomb, které mohly zasáhnout nezávisle na sobě vícero cílů. Ze stejných důvodů nikdy nevznikly ani masově nasaditelné „obranné deštníky“ proti jadernému útoku. Ačkoliv limitované protiraketové možnosti existují (jeden chrání Moskvu, druhý chtěla vyvinout Reaganova vláda, další vlastně vzniká dnes), realizace deštníku schopného zastavit útok stovek raket a tisíců hlavic se ukázala být jak příliš složitá/drahá, tak podlamovala principy odstrašování.

To celé vznikalo vlastně jenom kvůli tomu, aby existovala dostatečná redundance pro případ, že by jedna strana zkusila štěstí v překvapivém útoku. I pokud by takový útok přišel a zničil by první stát, síly druhého státu musely mít dostatečné kapacity k provedení odvety, která by způsobila stejné škody druhé straně. Tímhle „sebevražedným paktem“ jsme jako civilizace prožili čtyři dekády, než studená válka mezi lety 1989 až 1992 definitivně skončila. Nebo to tak alespoň vypadalo.

Pastelky Topol M během venčení. Zdroj: Vitaly V. Kuzmin/CC BY
Pastelky Topol M během venčení. Zdroj: Vitaly V. Kuzmin/CC BY

Memorandum cárem papíru

Již před koncem studené války se klub jaderných mocností – původně se sestávající vlastně jen z vítězných stran druhé světové války – rozšířil o další státy: Izrael a Indii. Později se přidal Pákistán, v poslední dekádě pak Severní Korea a (podle toho, jak se zrovna svět vyspí) pak existuje i riziko v Iránu. Mezitím se hodně namluvilo o riziku iráckých a libyjských jaderných programů, ale všichni víme, jak to dopadlo. Suma sumárum, existuje stále více států, které disponují nebo budou disponovat omezenými jadernými zbraněmi. To samo o sobě nemusí stačit, protože vývoj balistických raket je další úskalí, nicméně zjevně se zvyšuje riziko, že by jaderné zbraně mohly být poprvé od roku 1945 nasazeny. A tím se dostáváme k dnešku.

Jedním ze států, který mohl mít jaderné zbraně, ale zřekl se jich, je ironií osudu právě Ukrajina. Stalo se tak v rámci Budapešťského memoranda mezi ukrajinským prezidentem Leonidem Kučmou, ruským prezidentem Borisem Jelcinem, americkým prezidentem Billem Clintonem a britským premiérem Johnem Majorem. Ukrajina se v zásadě vzdala jaderných zbraní, které „zdědila“ s rozpadem Sovětského svazu, to celé výměnou za garanci nezávislosti a suverenity svých hranic signátáři dohody. Mezi nimi bylo také Rusko.

De facto sice na porušení Budapešťského memoranda došlo již v roce 2014 během počáteční anexe Krymu, i události tohoto žhavého léta ale blednou ve srovnání se současným konfliktem na Ukrajině. Již Irák a Libye, které měly své jaderné programy, ale byly přinuceny se jich vzdát, ukazovaly svým dalším osudem, že to z jejich pohledu zjevně byla chyba. Nyní totéž ve větším vidíme na východě Evropy.

Odpálení ponorkové střely Trident, neasi. Zdroj: U.S. Indo-Pacific Command
Odpálení ponorkové střely Trident, neasi. Zdroj: U.S. Indo-Pacific Command

Riziko zítřka

Jaderné odstrašování mezi zeměmi NATO a Ruskem je v platnosti i dnes. A pokud jsme na jeho principu přežili studenou válku, je nepravděpodobné (ledaže bychom byli mamlasové), že by nynější konflikt na Ukrajině měl vést v jadernou přestřelku. Ale zároveň kdokoliv, kdo z dalších zemí na světě má možnosti vyvinout jaderné zbraně, nyní zas a znovu opakovaně může sledovat, že garance velmocí jsou jenom cárem papíru – a jediné, co platí, je vývoj vlastní bomby.

Rusko v tomto ohlodávání světové bezpečnosti není jistě samo. Stejně tak bylo problematické americké napadení Iráku v roce 2003 – a je na rozhodně na místě to zcela přiznat a připomenout. Zatímco tehdejší kroky ale můžeme leda tak vyčítat administrativám, které již skončily na smetišti dějin, ruská intervence je zcela aktuální událost, jejíž dějiny se právě píšou. A chyba jednoho neomlouvá chybu druhého – pokud vám tehdejší invaze do Iráku přišla nesprávná ze svého principu, těžko můžete oslavovat invazi současnou.

Budoucnost se ještě nenapsala, a potenciální dobytí Ukrajiny by bylo posledním hřebíčkem do rakve jaderné bezpečnosti (jakkoliv to zní jako protimluv) tak, jak ji známe od počátku atomového věku. Obavy z atomových zbraní jsou tedy svým způsobem oprávněné – spíše než stres z konfliktu mezi východem a západem nynější kroky Kremlu zvyšují riziko existence jaderných zbraní u mnoha menších, hůře vypočitatelných aktérů světového kolbiště…

Anebo i u těch větších, když jim hrábne.  

Ah! Zdroj: Kanye West, vlastní
Ah! Zdroj: Kanye West, vlastní

[Ladislav Loukota, JRN]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

1 komentář: „Konflikt na Ukrajině mění jaderné odstrašování (ale ne tak, jak myslíte)

  • 03. března 2022 (19:02)
    Permalink

    Sláva sláva oč je tady ten článek lepší než ty zdlouhavé kecy na videu. velký dík!

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama