Jak se lidé koupali dříve? Poznejte Diokleciánovy lázně

TLDR: Připomeňme si největší lázně římské éry jako symbol toho, proč je koupání v teplé vodě civilizační výdobytek! Zdroj třeba hír.

Koupačka ve starém Římě

Řekněme, že za sebou máte náročnou šichtu, ale omylem vás časová díra vcucne do Říma roku 306 našeho letopočtu ještě před tím, než si dáte sprchu. Kam se půjdete očistit ve světě, který sprchy ještě nezná? Nejspíše do nově otevřených Diokleciánových lázní!

Tento antický div osobní hygieny můžete v Římě dodnes najít, jen mytí si tu už moc neužijete. Ovšem sedmnáct staletí zpátky to byla jiná písnička. Lázně měly být postaveny během pouhých osmi roků v letech 298 až 306 n. l., a rozkládají se na ploše celých 13 hektarů! Bývají označovaný za největší lázně císařské epochy, byť je pravda, že rozlohou se jim blíží lázně Caracallovy. Už doboví autoři ale zdůrazňovali, že ač jsou oba komplexy stejně velké, lázně Diokleciánovy mají mnohem větší kapacitu díky lepší práci s prostorem a rozměrem stěn.

Historik Olympiodoros tak mohl uvádět, že lázně pojmou 3000 špindírů – i když historici soudobí dodávají, že netuší, jak to počítal a jestli se mu dá věřit. Rozhodně ale byly už v době budování považovány za skutečně mimořádnou stavbu.

Lázně vznikly podle obvyklého modelu velkých císařských lázní, přičemž hlavní místnosti pro koupačku byly rozmístěny podél centrální osy. K nalezení tu bylo caldarium, horká komora vyhřívaná pomocí složitého systému vzduchovodů pod podlahou a kolem stěn. Následně jste mohli přejít do tepidaria, místnosti s přechodnou teplotou a vlažnou vodou. Nakonec jste spočnuli v frigidariu, rozlehlé síni pro studené koupele pro otužilce, kteří předběhli svou dobu, byli stejně ujetí jako otužilci současní, a dobrovolně vlezli do chladné vody, i když nemuseli!

Nacházelo se zde také natatio – obrovský bazén pod širým nebem o rozloze 4000 metrů čtverečních.

Vzhled budovy lázní o 17 století později, tedy dnes. Zdroj: CC BY 2.0
Vzhled budovy lázní o 17 století později, tedy dnes. Zdroj: CC BY 2.0

Pilíře civilizace

Stavbu lázní zadal císař Maximián, který je věnoval svému spolucísaři Diokleciánovi. Jednalo se o poslední velký akt císařské propagandy: jak poznamenává nápis původně umístěný na vchodu, císař vytvořil tak velkolepé dílo, aby je daroval svému lidu. Komplex skutečně zůstal v provozu až do poloviny 6. století, kdy postupující kolaps zbytků Západořímské říše (ne, rok 476 opravdu není ostrý předěl, jak nás učili ve školách) a nekonečné válčení poškodilo římské akvadukty, což způsobilo konec zásobování města vodou.

Následně ležely lázně asi 1000 let (!) ladem – až do roku 1561, kdy papež Pius IV. nařídil na místě starověkých lázní postavit kostel a řádový dům kartuzianů. Projekt kostela přitom papež svěřil samotnému Michelangelovi, který do stavby zapracoval i někdejší frigidarium a tepidarium. Tělesná očista byla ta tam, a nahradila ji očista duševní. Aspoň si to lidé tedy mysleli. Ale od těch dob… uteklo hodně vody. Teplé i studené.

Existovaly i jiné podobné lázně, a samože i lidé mimo ně si mohli dopřát horkou koupel díky ohřáté vodě. Nicméně, je znát, relativně větší přístup k teplé vodě ve velkém je jednou z vymožeností velkých civilizací

Jak jsme naznačili, Diokleciánovy lázně nebyly jediná přerostlá římská vana. Dodnes jsou však relativně dobře zachovalé a hlavně obdiv budily už ve svých časech. Až si příště napustíte vaničku nebo si dáte horkou sprchu, vzpomeňte proto na generace hygienymilných lidí, kteří stejně jako my mohli využívat jeden z pilířů skutečné civilizace: koupání v teplé vodě.

[Ladislav Loukota, Petr Zajíček]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama