TLDR: Nová práce ozřejmila, jak mohla 2000 let stará mumie zachovat i plod ve věku kolem 28. týdne. Zdá se, že proces mumifikace a vysušení vedl k vysoké acidifikaci zbylých tělních tekutin, a tak doslova „naložení“ plodu do kyselého „roztoku“. Studie tuna.

Embryo staré 2000 let

Embryo objevené uvnitř mumie, to zní jako palcový titulek z klasického dobrodružného hororu! Možná si ale z loňského jara pamatujete, že právě takový objev učinili vědátoři uvnitř staroegyptské ženy – a nyní přišla nová studie, která vysvětlila, jak je možné, že embryo tu vůbec „přežilo“!

Není totiž zvykem, aby se embrya uvnitř mumifikovaných těl dochovala – a to už jen kvůli tomu, že součástí mumifikace je typicky vyjmutí jakýkoliv měkkých tkání, které by mohly být náchylnější na rozkladné mechanismy. Tým polských bioarcheologů vedený Marzenou Ożarek-Szilke z Varšavské univerzity ovšem přišel s jasnou odpovědí, jak se kuriózní kousek mumifikátorům před 2 milénii povedl.

Žena sama zemřela před necelými dvěma tisíci lety, přibližně v prvním století před naším letopočtem, ve věku 20 až 30 let, a vývoj plodu naznačuje, že byla těhotná mezi 26. a 30. týdnem. Byla tedy v době úmrtí v pokročilé fázi těhotenství. Když bylo tělo v rámci procesu mumifikace následně naplněno sodou (natronem), zbyly z něj jako obvykle prakticky pouze kosti a kůže. S výjimkou dělohy!

Tu tento proces de facto hermeticky izoloval od zbytku těla. Proč se ale nerozložila děloha samotná? Krevní pH má tendenci značně klesat během postupného rozkladu mrtvoly. Děloha se tak stávala stále kyselejší – a ve výsledku zbylé tkáně plodu doslova naložila jako okurky!

Teda, pokud to je fakt embryo

Studie dále bohužel nepřinesla nové informace o tom, jestli je plod skutečně plodem… Po předešlých čtyřech odstavcích to může působit jako kuriózní poznámka, vždy je ale třeba počítat s jistou možností, že „věci se mají jinak„…

Po 2 tisících letech jaksi ani nejzevrubnější neinvazivní skeny nepotvrdily přítomnost detekovatelných kostí plodu. To není tak překvapivé, protože plod nebyl zcela donošen, a proces naložení mu na dorostlosti určitě nepřidal. Technicky vzato ovšem není jeho status embrya zcela stoprocentně doložen. Nicméně, tentokrát kontext jeho nálezu v břiše zesnulé ženy i jeho tvar na magnetické rezonanci jasně indikuje, jestli šlo o velmi specificky vytvarovaný tumor, anebo spíše prostě o plod.

Dosavadní unikát tohoto objevu navíc nemusí vydržet navěky. Jak už to chodí u mumií, dávná egyptská těhule není rozhodně recentní objev – mumie samotná byla darována Varšavské univerzitě již v roce 1826. Co přesně se dělo před tím, není zcela jasné. Co je tak – jako obvykle – skutečně nové, je až aplikace nejnovějších vědátorských metod na archivovaný „nález“.

To v praxi znamená, že podobných těhotných mumií může být více jak v archivech, tak i dosud neobjevených egyptských hrobkách!

„To furt zní jako námět na horor!“

A z nejasných nová práce ani nepřinesla mnoho nových informací o identitě dávné ženy. Nově víme jen to, že žena nezemřela při samotném porodu. Přesné důvody mumifikace ženy a jejího plodu nejspíše nikdy nepoznáme – ne kvůli tradičnímu důvodu, že nemáme stroj času, ale kvůli znehodnocenému kontextu objevu.

Uvnitř sarkofágu by totiž měl dle nápisů ležet mužský guvernér a kněž jménem Hor-Djehuty. Je tak dost dobře možné, že jeho mumie byla později odstraněna a nahražena mumií ženy. Zároveň je ale sarkofág zdobený způsobem, který by naznačoval, že byl určen pro ženu. Máme tedy co dočinění s výměnou jednoho těla za druhé? Byla Hor-Djehuty žena? Nebo byl sarkofág během oné výměny prostě částečně upraven? Anebo to celé způsobila brutalistická archeologie 19. století? Těžko. Říct!

Možná, že další výzkum napoví více. S jistotou lze momentálně říct to, že žena byla mumifikována s velkou péčí a vybavena byla bohatou sadou amuletů. To samo jasně naznačuje, že šlo o někoho významného. Takto důkladná mumifikace byla luxusem, pro většinu lidí nedostupným.

Můžeme se tak zatím jen domnívat, že mumifikace spolu s plodem měla snad cosi společného s egyptskou vírou ve znovuzrození. Což se ji, svým specifickým způsobem, po dvou tisících letech vlastně podařilo! Snad to však není naposledy, co máme s touto nešťastnou Egypťankou tu čest – a budoucí práce s využitím nových metod ji vrátí s vyšší pravděpodobností jméno a tvář! Už jen kvůli tomu, jak delikátní by to byl konec příběhu, který na počátku zněl jako námět na horor.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]