V Itálii najdete kostelní věž vykukující z jezera vytvořeného přehradou

TLDR: Italský Reschen, Trója a také mnoha místa v Česku připomínají, že archeologie paradoxně těží z cyklu zániku lidského osídlení.

Zakonzervování pro budoucnost

Mnoho příběhů ze zkoumání lidské historie je lemováno jediným leitmotivem – znovuobjevením.

Generace lidí se rodily do mocných říší, jenom aby se jejich moc (lidí i těch říší) nakonec obrátila v prach. A to vše se pak o další generace později snažili ti, co přišli o nich, znovu objevit, prozkoumat, pochopit. A častokrát se tak stalo jenom kvůli nějaké katastrofě – lidské či nelidské – která zkazila den původní civilizaci a „zakonzervovala“ její období pro pozdější znovuobjevitele. Kdyby se původním obyvatelům dařilo stále skvěle, překryli by sami původní zástavbu během svého dalšího vývoje. Takové štěstí ale neměli, a my tak paradoxně můžeme bez jejich další existence zjistit víc o jejich éře.

Ale proč o tom píšu u téhle kostelní věže čouhající z vody, kterou můžete i dnes uzřít na severoitalském umělém jezeře Reschen?

Příběh Reschenu

Kostel původem ze 14. století byl totiž zatopen po výstavbě přehrady zahájené v roce 1940 (a dokončené až po druhé světové). Plány na hráz sahají do předválečné doby a několikrát se měnily podle toho, jak moc byly vyslyšeny námitky lidí žijících v potenciální zatopené oblasti. Obyvatelé obce Graun a její části Reschen nakonec vyslyšeni ovšem nebyli a po dokončení v roce 1950 tak vše, co z jejich sídla pro oko běžného kolemjdoucího, byla jenom místní kostelní věž. Ještě před jejím definitivním zatopením byla část kostela zbořena, takže finální výjev působí doslova jako z jiného světa.

Celkem bylo zatopeno na 163 domů a přes 500 hektarů zemědělské půdy. Archeologové by dnes samože neměli problém se potopit a sídliště prozkoumat – reálně k tomu není moc důvod, zaplavené bylo nedávno, vše je zdokumentováno. Alespoň prozatím. Věž se naopak stala novou turistickou atrakcí a když jezero zamrzne, mohou si ji odvážlivci osahat pěkně zblízka!

(Po)znáte z Česka

Něco podobného samože není jen italská kratochvíle, i u Česka známe podobné příběhy třeba z Pálavy. V poslední době ale na Reschen myslím o to víc, jak se čas od času opět objeví informace o plánovaném vodním díle Skalička, které je situováno do mé rodné vsi. Přehrada, která by objektivně zřejmě mohla pomoct během povodní, sice přímo nezasáhne do nemovitostí mé vsi, ale zaplaví část povodí Bečvy (včetně té části, kterou znáte kvůli kauze ohledně úniku kyanidu…) včetně té části, polí a osad, kterou jsem svého času jezdíval na kole do školy (zní to asi jak z Dickense, ale psal se rok 2002-2006; jezdil jsem na kole na vlak).

Nejsem s to posoudit, nakolik je přehrada „u mě doma“ reálně potřebná, a nakolik zničí biom kolem Bečvy. Jednou na to třeba natočíme nějaký pokec s chytřejším vědátorem. Ale čistě z hlediska (znovu)poznávání historie mě tak při pohledu na Reschen i jiné, mnohem starší osady napadlo, jak paradoxně se i v dnešní éře hojnosti opakuje stále stejný příběh o přetnutí lidského osídlení, které *možná* jednou bude potěchou pro budoucí znovuobjevitele.

Nemám rád tezi o opakující se historii, a Skalička není Trója, je ale cosi nihilisticky přitažlivého na připomínce, že i my jednou budeme přinejlepším zajímavý příběh čekající (možná marně) na své znovuobjevení. Stejně jako věž čouhající z jezera Reschen.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama