Žirafy jsou zřejmě sociální tvorové jako šimpanzi a sloni

TLDR: Ukazuje se, že žirafy tráví hodně času i po svém reprodukčním věku. Podobně jsou na tom i sloni a jiné sociálně komplexní druhy. Studie tuna.

Spolu je nám lépe

Ale toto je sympatické – vědátoři z Bristolu odhalili, že žirafy jsou pravděpodobně vysoce sociálně-komplexní druh! Dokonce tak moc, že se podobají jiným druhům, jejichž jedinci často drží basu – tedy šimpanzům, sloníkům a tak trochu i jistým Homo sapientům…

I když je možná samota příjemná a po večerech sníte sny o tom, jak žijete daleko od civilizace v chatě v lesích (kde vás jednoho večera přepadne předvoj mimozemské invaze, ale vy ho sami odrazíte, načež vás generální tajemní OSN zasvětí do tajného programu zabývajícího se… ok, to už jsem se těmi sny nechal unést příliš…), faktem je, že definicí úspěšných druhů je spolupráce. Samotáři to moc daleko nedotáhnou – druhy spolupracující to dotahují až na status superorganismů!

Společenští savci možná mění svět (ne vždy k lepšímu), ale sociálně komplexní druhy známe i ze světa hmyzu. Nyní však Zoe Muller z Bristolu odhalila, že také žirafky by se mohly zařadit mezi sociálně komplexní druhy. Z pozorování se totiž ukázalo, že žirafy tráví až 30 % svého života v takzvaném postreprodukčním stavu. To je srovnatelné s jinými druhy s velmi složitou sociální strukturou a kooperativní péčí, mezi které patří sloníci (23 % stejného času) a kosatky (35 % stejného času).

Proč je ale vlastně postreprodukční čas tak významným ukazatelem prosociálnosti?

Efekt babičky

To, co napíšu teď, možná znáte ještě z komunistických učebnic dějepisu – takže dopředu napíšu, že matriarchát v lidské kultuře rozhodně není tak jednoznačný, jak se tvářil v hodině dějepisu s paní učitelkou ročníku 1953. Nicméně, to samozřejmě neznamená, že samice netvoří u řady druhů velmi významnou roli.

U výše zmíněných sociálně komplexních druhů s choboty a ploutvemi přitom bylo prokázáno, že právě přítomnost postmenopauzálních samic přináší výhody pro přežití příbuzných potomků. U lidí je tato hypotéza známá jako „hypotéza babičky„, která předpokládá, že samice žijící dlouho po menopauze můžou pomáhat vychovávat další generace potomků, a tím zajistit zachování jejich genů. To klade důraz na společenské vztahy (nechcete si babičku úplně znepřátelit nebo ji sníst hned poté, co porodí potomky) a prospívá i produktivnímu výkonu plodní generace.

Vědátoři předpokládají, že stejným způsobem by mohla fungovat i přítomnost postreprodukčních dospělých samic žiraf. Pozorování taktéž naznačují, že rovněž žirafy se zřejmě zapojují do kooperativního rodičovství, kdy se o výchovu nové generace stará větší počet příbuzných jedinců než samec/samice (popřípadě nikdo).

Ostatně, takovou starostlivost známe i my sami poměrně dobře.

Zdroj: PxHere, vlastní
Zdroj: PxHere, vlastní

Ačkoliv hypotéza babičky je v případě žiraf spíše sekundárním náznakem jejich společenskosti (a přímá pozorování bude nutno provádět déle), u žiraf jaksi také víme, že žijí dlouhodobě ve skupinách. Otázkou tedy není ani tak to, jestli jsou společenské – to je zjevný fakt (buď to, anebo to jsou úplně nejhorší introverti přírodní říše). Debatou spíše je, jak složité jsou nuance jejich společností. A na to zkrátka bude krom současné teze potřeba mnohem, mnohem delší a komplexnější sledování.

Které se žirafám doposud vyhýbalo.

Nejlepší z nejhorších

I když jsou totiž žirafy ikonickým tropickým tvorem, který navíc výborně demonstruje mechanismy evoluce, pozornost ochrany přírody se majoritněji věnuje jiným druhům. Ne snad, že by žirafy byly nějak suprově stabilizovaný druh – na světě jich dnes v divočině existuje méně než 70 tisíc. Ale srovnáme-li to s nosorožci (27 tisíc) nebo různými lvi (méně než 20 tisíc), žirafy jsou vlastně jenom jednou nohou v hrobě. A to je dnes ještě docela výhra!

Původní oznámení o bristolské studii končí tradičně tím, že bychom měli žirafy lépe pozorovat a lépe chránit, na což lze říct asi jen klasikovo: duh! Pokud něco, sociálně komplexní druhy (jako jsme my) mají přežívání katastrof (jako jsme my) o to složitější, že lépe fungují v nějakém nadlimitním počtu. A podmínky podporující ten počet se jaksi zhoršují.

Bylo by trochu trapné, kdyby bylo za pár generací třeba potomkům vysvětlovat, že tak kultovně vypadající druh jako žirafa, u kterého se navíc odhalilo poměrně pokročilé společenské chování, se nakonec rozhodl nedržet basu se zbytkem živých druhů této planety! Nástroje k ovlivnění takové budoucnosti ale kolektivně třímají všichni z nás.

[Ladislav Loukota]

Poznejte víc taky o fascinujícím životě včel!

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama