TLDR: Nějaká kolize čínského satelitu Yunhai 1-02 a (části?) ruského nosiče Zenit-2 vytvořila naštěstí jen desítky známých úlomků, událost je ale znepokojivá právě protože na ní došlo bez výraznější dosavadní pozornosti. Oznámení tuna.

Srážka desetiletí

Možná jste si toho v březnu při covidových radovánkách nevšimli, ale na oběžné dráze se tehdy ze záhadných důvodů rozpadl čínský satelit označený jako Yunhai 1-02. Objekt vypuštěný teprve v roce 2019 nebyl rozhodně kandidátem na to, aby se sám od sebe dekonstruoval. Nyní ale vědátoři z Harvardu přišli na pravděpodobné řešení – družice se srazila se možná stupněm ruské rakety Zenit-2 vypuštěným v roce 1996…

Na událost nyní upozornil především harvardský astronom Jonathan McDowell, když ve veřejných datech odhalil, že oba objekty se měly „minout“ o cca. 1 kilometr přesně v okamžiku, kdy se Yunhai 1-02 rozpadl. Taková vzdálenost se ale v rámci veřejných dat pohybuje na úrovni povolené chyby měření. Ztracený stupeň Zenitu-2 také jako oběť „srážky se satelitem“ eviduje i americké Space Force. Zdá se tedy, že navzdory ofiko publikaci jevu můžeme březnovou kolizi brát za skutečnost.

Na tomto místě je třeba hned na úvod dodat také hned dvě skutečnosti – Yunhai 1-02 je nejspíše stále operativní, protože satelit i po kolizi několikrát upravil svou dráhu. Srážka ho tedy spíše líznula, ale nezničila. To také znamená, že kolize (naštěstí) nevyrobila mračno šrapnelů, které by se dále šířilo do okolí jako v parodii na Gravitaci se Sandrou Buldock. Přesto událost rozhodně stojí za pozornost – a v ideálním případě by nám měla opět posloužit jako varování před budoucností, které se chceme vyhnout.

Mohlo být hůře

Kolize stále „vyrobila“ na 37 známých větších úlomků a nejspíše daleko vyšší počet úlomků menších. To není málo, ale ani přehršle mnoho. Odhaduje se, že kolem Země se pohybuje na 130 milionů objektů (od velkých satelitů po drobné kousíčky) vyrobených lidmi. Zdálo by se tedy, že pár stovek flaks Made in China/Russia tedy do situace mnoho problémů nepřidají. A dílem je to pravda – nemá smysl kvůli březnové kolizi skákat z okna.

Ale! Je rozhodně značně znepokojivé, že na podobný jev v březnu došlo bez výraznější mezinárodní pozonosti & je neméně znepokojivé, že na kolizi zjevně došlo náhodou. To první lze snad přisoudit notoricky tajnůstkářské povaze ruských a čínských programů, ale to druhé se stává nepříjemně častým jevem. V říjnu 2020 se skoro srazil mrtvý sovětský satelit a čínský raketový stupeň.

Vypadá to jako remix nynější březnové nehody, ilustruje to ale, že podobné srážky jsou zkrátka realitou u neaktivních objektů. To, že se nyní srazil neaktivní objekt s aktivním, je vlastně ještě nepříjemnější. Teoreticky by čínská strana mohla upravit dráhu svého satelitu a kolizi se vyhnout. Ale nejspíše riziko srážky někdo přehlédl a na korekci dráhy nedošlo.

Existuje navíc jedno vysvětlení, proč se tak stalo – a proč Yunhai 1-02 kolizi se Zenitem-2 přežil. Je dost dobře možné, že satelit se totiž ve skutečnosti nesrazil přímo se stupněm Zenitu-2, ale s jeho odpadnuvší částí! To by vysvětlovalo, proč nikdo nezměnil dráhu satelitu, i proč na srážku došlo navzdory deklarované kilometrové vzdálenosti.

To ale jaksi znamená, že naše obavy z nezmapovaných kosmických smetí (pohybujících se rychlostí kilometrů za sekundu relativně vůči povrchu Země) se naplnily. A při březnové kolizi pak vznikly desítky dalších podobných kousků smetí, které nyní poletují po dráze…

Haló, budíček!

Není to poprvé, co píšu o tzv. Kesslerově syndromu, který bychom mohli popularizačně překřtít na „mračna bordelu ničící všechno ve své cestě (a vytvářející tím další mračna borelu!) tak, jak to bylo v Gravitaci se Sandrou Buldock“. A byť má březnová kolize do vyvolá Kesslera daleko, celá povaha události rozhodně vyvolává otázky nad jeho reálnou možností.

Bez dobré, mezinárodně dodržované regulace situace na oběžné dráze se prostě neobejdeme – a platí to trojnásob v době, kdy se mají počty aktivních satelitů vlivem nejrůznějších konstelací prudce navyšovat! A stejně tak by bylo příjemné, kdyby alespoň národní agentury začaly vážně uvažovat nad redukcí bordelu neaktivního.

V minulosti některé studie varovaly, že reálně nám Kesslerův syndrom možná hrozí za jedno, dvě století. Což je pohoda. Oběžná dráha se ale v posledních letech zabydluje stále častěji, a znovupoužitelné nosiče toto tempo jenom prudce zvýší. Vzhledem k tomu, že Kesslerův syndrom by mohl na dlouhou dobu znehodnotit nejen vybrané atraktivní orbity, ale i miliardové investice do zdejších nemovitostí, je přitom efektivní kontrola nezabordelenosti dráhy v zájmu nejenom států, ale i společností.

Pokud si toho při našich pozemských radovankách i nadále nebudeme moc všímat, může se stát, že jednoho krásného dne si svým bordelářstvím ugumujeme několik posledních dekád kolonizace kosmického prostoru. A zrovna v okamžiku, kdy to konečně vypadá, že bychom se mohli „brzy“ dočkat lunárních základen a marťanských misí, by to byla setsakra škoda!

[Ladislav Loukota]

A ze souvisejících luhů a hájů…

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]