Maximální hranice života je zřejmě „omezena“ na 150 let

TLDR: Dlouhodobá analýza krevních markerů odhaluje pokles fyziologické odolnosti. Ultimátní věkový limit byl nově nataven na 150 let a stresové faktory překvapivě nehrají majoritní roli na věkové hranici. Studie tuna.

Pryč se stereotypem „Na věku nezáleží“ neřídit!

Rozlučte se s tradicí pohlížet na věk jako na pouhé číslo! Pro někoho kámen úrazu, po jiné zase procházka růžovým sadem – pro vědátory, kteří se zabývají stárnutím organismu, je to ale běžná věc. Pojďme se totiž raději na věk dívat spíše jako na funkci, jejíž výslednicí budou souřadnice několika proměnných. Chápu, že to asi zní jako nějaký úvod v matematické učebnici pro matfyzáky. Zdání ale velmi často klame.

Stárnutí je pro většinu lidí bráno mnohdy jako vada. A má to své dobré důvody. Snažíme se estetický vliv stárnutí potlačit používáním krémů proti vráskám, objektivně však přibývá také řada nemocí věku. Riziko rakoviny s věkem stoupá rapidně. Velmi často nás ale ani nenapadne, že to, jak rychle stárneme, není důsledek špatné péče nebo mentálního bloku. Předpověď délky života souvisí především s nějakou predikcí a indikací chronických onemocnění, který mohou a nemusí být spojena s věkem.

Řada z nich samozřejmě souvisí také s naším fitness a fyziologickou odolností, které můžeme ovlivňovat. Ovšem to, jak nyní chápeme vztah mezi věkem a fyziologickými proměnnými, není popsáno skrze choroby a úmrtnost s nimi spojenou – to jsou už pouze vedlejší faktory. Důležité pro nás jsou hodnoty „biologických hodin“, které se odráží například v krevních markerech (predikce rakoviny), v methylaci DNA (souvislost s replikací buněk) nebo v přehledu biologických aktivit.

Pokud vezmeme tedy v potaz ony chronické choroby a jejich příčiny mortality, které jsou spojené s věkem, dostaneme (a srdce matematiků nyní plesá) exponenciální růst. A aby toho nebylo málo, vše se zdvojnásobuje každých osm let. Tým vědců pod vedením pánů Pyrkova, Avchaciova a Tarkhova nyní řešil tyto teoretické i praktické problémy pomocí systematického zkoumání stárnutí.

A došel k limitní hranici, které jste si nejspíše všimli v titulku článku!

Zdroj: Grumpy Cat Limited/Public Domain
Zdroj: Grumpy Cat Limited/Public Domain

Cosi jako DOSI?

Jestli čekáte nějaké šílené pokusy z ruských laboratoří, které obklopuje zrezavělé potrubí a z každé druhé ubikace se ozývá křik bezbranných subjektů, tak vás… bohužel zklamu. Prakticky jediná věc, která se v laboratoři (samozřejmě absolutně obyčejné a normální) odehrála, byl odběr krevního vzorku. Jako biomarkery stárnutí se ustanovil poměr neutrofilů a lymfocytů a dále také tzv. distribuční šíře erytrocytů. Tato šíře je schopná odhalit na základě velikosti a stavu červených krvinek různé abnormality.

Vědátoři tedy posbírali napříč společností několik jedinců a po krátkou dobu u nich zkoumali úplné krevní obrazy (kompletní obrazy se všemi krevními elementy, aby nedošlo k nedorozumění) jakožto individuální trajektorii stárnutí.

Aby si tedy páni vědátoři usnadnili práci, tak popsali stav organismu pomocí jedné jediné proměnné, tzv. DOSI. V doslovném kostrbatém českém překladu to znamená Indikátor dynamického stavu organismu. Je to tedy jakýsi prediktor příčin úmrtnosti vynesený ve formě logaritmické závislosti.

Jakmile byly k dispozici nějak výsledky, tak bylo zjištěno, že dynamika DOSI kvantitativně analyzuje nejprve trajektorii ontogenetického růstu, tato fáze je nejrychlejší a probíhá v ní také nejvíce proměn. Jakmile se růst ustálí, indikátor je tak sofistikovaný, že ukáže všechny biologické jevy spojené s věkem. Například mnohonásobná nemocnost, nezdravý životní styl, a dokonce i výskyt budoucích onemocnění.

Logicky naproti tomu v pozdním životě bude tedy dynamika DOSI zachycená podíl jednotlivých trajektorií stárnutí pravidelná, ale poněkud stochastická, co se týče jeho variability, jejíž nárůst je sice lineární, ale vše závisí samozřejmě na odolnosti organismu. S přibývajícím věkem se totiž prodlužuje i doba zotavení organismu a ta se pochopitelně u jedinců bude lišit.

Popis není dostupný.
Zdroj: Pyrkov et al.

Co to znamená pro naše šance na „nesmrtelnost“?

Především to, že v průměru můžete skutečně délku svého života typicky do nějaké míry ovlivnit. Další statistiky a výpočty jasně ukazují na to, že míra odolnosti, a především tedy doba zotavení, od které se odolnost odvíjí, je nezávislým biomarkerem stárnutí. Analýzy tedy prokázaly, že autokorelace stálých změn DOSI roste a na úkor toho klesá i míra zotavení.

Doba zotavení se tedy dá považovat za fenomén organismu v pokročilém věku. Díky těmto závislostem bylo možné dojít až do kritického bodu, kdy se tedy naprosto ztrácí doba zotavení a odolnost. Tento bod je odhadován na věk 120-150 let, což je absolutní hranice lidského života.

Jako konkrétní příklad si můžeme vzít například kouření. Máme skupiny jedinců, které nikdy nekouřili a kteří kouřit přestali. A pak máme kuřáky. Ti, kteří nekouřili, mají DOSI v rovnovážném stavu. Pokud ale vezmeme průměrné hodnoty DOSI lidí, kteří nekouřili a těch, co kouřit přestali, tak se nebudou téměř vůbec lišit. Což je celkem zvláštní. Když ale srovnáme tyto dvě skupiny vůči kuřákům, tak se velmi významně liší.

Můžeme z toho tedy usoudit, že kouření jako takové, nemá vliv na odolnost a stav organismu, pokud se s ním včas přestane, tedy ještě před tím, než se projeví choroba. Je to tedy reverzibilní proces. Otázkou ovšem zůstává, zda toto platí pro všechny možné faktory, které jsou schopné vyvolat nejrůznější onemocnění.

Je mi 145 a půl

Doposud nejdéle zaznamenaný lidský život byl pozorován ve Francii. Nikoho nepřekvapí, že to byla žena! Jeanne Calmentové bylo v době odchodu do Valhally na 122 let a 164 dní. Chce to samozřejmě čas, ale tato studie předpokládá, že by se tedy z našeho křehoučkého organismu dalo vymačkat ještě mnohem více let.

Je k tomu potřeba ale ještě mnoho podkladů – a platí, že pokud budeme i nadále udržovat naše současná těla, má stárnutí zřejmě nevyhnutelné limity. V budoucnu by nám zřejmě terapie mohly pomoci odhalovat nejrůznější choroby již v nízkém věku. Pokud by to mělo skutečně úspěch, léčba by mohla být zahájena ještě dříve, než by nastaly jakékoli komplikace ohrožující jedince. A pro překonání hranice 150 let se budete muset pokouknout po nějaké futurističtější možnosti, než je pouhé udržování lidského těla v chodu…

Nejsme sice Ninjové nebo Assasini. Co ale máme a čeho si vždy budeme vážit, jsou naši šílení vědátoři, díky kterým o sobě zjišťujeme stále nové a nové věci. Zatím platí, že 150 let je dost dlouhá doba na to, abychom si ten náš svět užili naplno – a třeba se i dočkali nějakých těch robotěl a/nebo nádrží na mozky jak z Futuramy!

[Kája Černá]

Marginálně si zřejmě můžete pomoct tím, že budete… méně jíst?

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama