Vymažeme traumatické vzpomínky? Víme víc o jejich roli

TLDR:  Výzkumníci odhalili u hlodavců dva druhy buněk,  které posilují či naopak oslabují traumatické vzpomínky. Jednou by to mohlo vést k efektivnější léčbě PTSD a závislostí. Studie tuna.

Do nitra traumatizované duše

Jste to, na co si vzpomínáte – nad tím se asi shodneme všeci, a i kvůli tomu jsou třeba tak děsivé nemoci mozku. Jenže život netvoří jen příjemné vzpomínky, a nad tím, že bychom si mohli umazat ty nejčernější okamžiky, které se zapíšou do našich duší černým písmem, sní nejen scifárny už pěkných pár dekád. Nyní jsme tomuto snu asi o jeden pidikrůček blíže. Zdá se totiž, že nová práce odhalila dva doposud neznámé typy mozkových buněk – které spolu zápasí o to, jestli traumatické vzpomínky zachovají, anebo vymažou.

Není asi náhoda, že studie pod vedením vědátorů Andrew Holmese a Kenty Hagihary přichází z dílny amerického z Národního institutu pro zneužívání alkoholu a alkoholismus (NIAAA). I když si při vzpomínce na „traumatické prožitky“ obvykle většina z nás s tikem v oku vybaví všechny minulé autonehody, násilné prožitky anebo ten moment, kdy ve frontě u pokladny zapomněli na PIN od karty, v reálu se spíše zvažuje možnost editace vzpomínek kvůli odstraňování nežádoucích závislostí. Tedy třeba té na alkoholu, popřípadě dalších tvrdších drogách.

Pokud podobné „modifikace chování“ jednou zvládneme, možná bude i možné vymazat si vzpomínky na jiné typy nechtěných vzpomínek. Momentálně však nejsme ani u prvního bodu této úvahy, natožpak u toho druhého. Takže námitky v tom smyslu, že bez „tRaUmAt tO pŘeCe nEbUdeMe uŽ mY“ si můžete nechat zandané v kapse. Na debatu o etice a filozofii takovýchto hypotetických editací chování bude čas možná tak za 30 let, ne-li později.

Zdroj: Focus Features, vlastní
Zdroj: Focus Features, vlastní

PTSD ze zvonečku

Co tedy ale již vědátoři dovedou? Inu, především se novou studií podařilo odhalit, jak vlastně mozek v té nejzákladnější rovině opečovává traumatické vzpomínky. Do jisté míry jsou totiž traumata prospěšná – učí nás, čemu bychom se měli vyhnout; ale od jisté míry naopak život komplikují. A i když víme, že mozek tuto hranici neumí vybalancovat zrovna dokonale (jinak bychom neměli hromadu duševních poruch a posttraumatických syndromů), tušilo se, že nějakou regulací traumatických vzpomínek disponuje.

Někteří lidé se totiž se stejnými traumaty vypořádají snáze než jiní. V prvním plánu sice takovýmto šťastlivcům můžeme gratulovat k „silné vůli“, ale pokud nás skutečně zajímá, co za takovou „vůli“ stojí, nutně se dostaneme k biologické podstatě ukládání vzpomínek. Proč mají tedy někteří v opečovávání traumatických vzpomínek výhodu oproti jiným?

Výzkumníci NIAAA to studovali na skupině mozkových interkalárních buněk, které se nacházejí v oblasti amygdaly – tedy centra mmj. pro zpracování emocí. Studie probíhala jen u hlodavců, ale lze tušit, že velmi podobné obecné mechanismy budou fungovat i u lidí. Možná se ještě ptáte, jak se hergot hlodavcům vytvoří trauma – to ale ve skutečnosti umíme už pekelně dlouho.

Představte si Pavlovův experiment se psy, jenom namísto podávání krmení zvoňte pokaždé, kdy do zvířete kopnete nebo mu dáte elektrický šok. Po čase se strach z bolesti (trauma) vrátí i se zvukem zvonečku. Stejně, jako se veteránům s PTSD nelíbí ohňostroje anebo alkoholiky zvyklá i původně nealkoholické posezení v hospodě

Pokud jste to nepochopili z textu, výzkumníci z NIH tu mají krásně srozumitelné schéma. Zdroj: NIH

A to je vše, přátelé

V sérii behaviorálních a neurofyziologických experimentů vědátoři u myšáků zkoumali chování interkalárních buněk právě během tvorby traumatického prožitku (bolest) a zvuku asociujícího onu bolest. Ukázalo se, že buňky jsou ze dvou různých druhů. Ten první v zásadě posiluje vzpomínku na trauma, a ten druhý onu vzpomínku oslabuje! Klastry těchto buněk nemají přitom vliv jen na amygdalu, ale jsou také ve spojení se známými mozkovými oblastmi regulujícími strach ve středním mozku a prefrontální kůře…

Vědátoři posilováním či oslabováním toho anebo onoho druhu buněk mohli oslabovat či posilovat také traumatickou vzpomínku. To se pak přímo projevilo na reakci hlodavce na asociační zvuk! Zjednodušeně řečeno, když se posilující buňky posílily, myška se za zvuku zvonečku celá orosila – a když se naopak posílily buňky druhé skupiny, myška mohla poslouchat zvoneček furt, aniž by to u ní vyvolávalo nepříjemné asociace!

Jak přesně však mozek sám (bez našeho vlivu) buňky reguluje, je ale otázkou až pro další výzkum. Stejně tak je velkou otázkou, jak podobné vzpomínky upravovat na běžné úrovni i bez optogenetických metod, čili bez optických vláken zavedených do mozku geneticky editované myši. Jak jsem zmínil, jde o čisté experimentování, které má do klinické praxe hóóóóódně daleko!

Ale bez práce podobného druhu nejsou prostě koláče (pokud si pod „koláči“ představujete velmi hypotetickou možnost oslabovat závislosti a PTSD někdy za 30 let)! Negativní prožitky jistě k životu patří také, nicméně všeho moc škodí – možná, že již v dohledné době (počítáno geologicky…) tak budeme své já moct vylepšit nejenom tím, jako zážitky si do hlavy přidáme, ale i tím, jaké si z ní „vyndáme“

[Ladislav Loukota]

Víc o optogenetice taky níž v tématickém videu.

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama