Lze přežít pád asteroidu? Vědci to zkusili střelbou želvušek

TLDR: Želvušky podle testování dovedou přežít na tělese impaktujícím rychlostí až 900 m/s. To je ale nejspíše pro drtivou většinu kosmických srážek zoufale málo. Studie tuna.

Kdo je ten „pan spermie“?

Teorie panspermie nepřestává ani dnes fascinovat. Je možné, aby život na Zemi mohl pocházet odjinud – anebo naopak mohl ze Země zaplavit životem zbytek galaxie? Teze přirozené, meziplanetární výměny planetek převážejících mikroorganismy se dokazuje složitě! Ale zdá se, že díky nové studii máme alespoň dílčí odpověď na to, jestli život může přežívat samotný dopad planetky na povrch! 

Obvykle se totiž v tomto kontextu testuje hlavně to, jestli bakterie či jiné mikroorganismy můžou přežít dlouho meziplanetární cestu. Čeká tu na ně nejenom prostředí bez kyslíku a živin, ale za to se zvýšenou radiací. Ale i pokud mikrobi můžou tuto cestu přežít (což je hodně diskutabilní), co pak? Srážky planetek s planetami nejsou zrovna peříčko! Pokud život tento bod nezvládne ustát, je to celé k ničemu… 

Tým vědátorů Alejandry Traspas a Marka J. Burchella se jal to otestovat v rámci experimentu, který v podstatě spočíval ve vystřelování želvušek na projektilech proti nějakému pevnému objektu! Snaha želvušek přežít je totiž pověstná – umějí odolávat mrazu, vakuu i silnému záření. Ale umějí, takříkajíc, prorazit ve světě planetárních impaktů?
Stručná odpověď zní, že ano – ale jenom do určité intenzity…

Chci grant na střelbu želvuškama!

S dopady těles na planety si většina lidí evokuje zejména teplo vznikající vstupem do atmosféry. Ale to je spíše sekundární problém. Při nárazech předmětů pohybujících se až kilometrem za sekundu a víc totiž vzniká také extrémní tlak nad 1 gigapascal. Kde v takovémto kontextu leží limity odolnosti želvušek? 

Traspaska spolu s Burchellem se jali to otestovat na 20 tardících druhu Hypsibius dujardini! Udělali jim (potenciálně poslední) večeři z mechu, vody a kapradí a uvedli je do hibernace. Do té by se mikroorganismy při putování vesmírem skoro zcela jistě dostali. Následně byly skupiny dvou až tří jedinců místěny do nádržek nalněných vodou, které byly zase umístěny do nylonového válce. A právě tyto válce se pak střílely pomocí pistole do písku! 

Zdroj: NASA/Eye of Science, vlastní
Zdroj: NASA/Eye of Science, vlastní

To celé navíc probíhalo uvnitř vakuové komory. Celkem šestice výstřelů byla vypálena v různé rychlosti od 556 m/s do1000 m/s. Ale tím máme za sebou jenom polovinu experimentu…

Válce jako takové vždy přežily náraz – tardíky tak duo nemuselo hledat v písku a přilehlém okolí. Želvuškám zevnitř byly následně poskytnuty podmínky, aby se z hibernace probudily. A ukázalo se, že se to podařilo jenom některým z nich! 

Lunární kontrola

Některé želvušky měly skutečně kapacitu přežít “pomalejší” dopady nad 500 m/s. A to je dobrá zpráva! Ale žádná želvuška neuměla přežít rychlosti nad 900 m/s, a tudíž tlak 1,14 GPa. Co zbylo… byly podle autorů “jenom fragmenty želvušek”. A uvážíme-li, že želvušky běžně přežijou leccos, je takový výsledek těžkou ránou pro velkou část teorie panspermie. 

Tím spíše, že při reálném impaktu mezihvězdného objektu by byl přítomný i žár z průletu/impaktu, a rychlost byla skoro zcela jistě vyšší. Úniková rychlost ze Země je 11,9  km/s, a planetky se se Zemí běžně srážejí i 18 km/s a víc. Lze si samozřejmě představit některé ojedínělé situace kolize (objekt může odletět ze své soustavy, ale dopadne na planetu v soustavě jiné nízkou rychlostí vůči relativně podobně rychlé planetě…), ale na ty dochází v kosmu zřejmě mnohem méně často. Vesmír má zkrátka kilometrové rychlosti docela rád. 

Želvušky před (nahoře) a po (to druhé) pokusu. Jak už to chodí, vlevo dole je nejhorší varianta – fragment tardíka po nárazu v 901 m/s. Zdroj: A. Traspas et al., 2021/Astrobiology

Ale kdo ví? Pokud již za pár let přistanou na Měsíci znovu lidé, možná budeme moct ověřit tento pokus v praxi. Asi si pamatujete, že dva roky nazpět na Měsíc havarovala izraelská sonda Berešit, která na palubě nesla i želvušky. Ty by dopadly nižší rychlostí, než při impaktu planetky. Pokud tu želvušky přežijí až do návratu lidí, mohlo by to naznačovat, že přirozená panspermie putuje na smetiště – ale pořád by se aspoň mohlo ukázat, že pokročilý život kolem sebe rozsévá i ten méně pokročilý. 

Konec konců, někomu ty panspermie musejí říkat “pane”!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama