Poznejte, jak vozidlo Charkovčanka dobylo pól

TLDR: Byl to kolos, který platil za nejjednodušší způsob, jak pohodlně prozkoumávat cizí svět Antarktidy!

Tenkrát na východě

Jeho jméno je Charkovčanka a jedná se o typ sovětského projektu polárního off-road vozidla, které musí nadchnout každého fanouška sci-fi. Nejenže vypadá jako vystřižený ze Star Wars, i čistě technicky a konstrukčně je to pozoruhodný stroj.

První generace byla vyráběna v Charkově od roku 1958. Na kontě má tedy už víc jak půlstoletí od svého vzniku. Konstrukčně je stroj odvozený od dělostřeleckého tahače AT-T (zase zdravím Hvězdné války), který sám o sobě je založený na konstrukci tanku T-54. Tedy solidní sovětská práce, bez jakékoliv ironie!

V prosinci 1959 na Antarktidě dvě z nich dosáhly jižního pólu, přičemž šlo de facto o polární misi v malém pojízdném bytě. Charkovčanka totiž má na palubě malou kuchyňku, toaletu i postele pro osm osob.

To zní jako sen pro každého, kdo si někdy představoval, jaké by to bylo létat galaxií uvnitř Millenium Falconu nebo aspoň Puddle Jumperu. Na druhou stranu, Charkovčanka ilustruje, že by to v reálu asi nebylo být tak pohodlné, jak bychom chtěli.

Zdroj: TASS, vlastní
Zdroj: TASS, vlastní

Luxus z ubytovny

Motor Charkovčanky se totiž nacházel přímo v „obytném“ prostoru, aby se dala údržba provádět zevnitř. To ovšem poměrně pochopitelně vedlo k tomu, že se na palubě moc pohodlně spát nedalo a vzduch byl prosycen sazemi. Inu, pohodlí ano, ale trochu jako snaha spát v autě, kde máte výfuk zavedený do kabiny…

Ve srovnání s rizikem, které podstupovali první dobyvatelé pólů, bylo podobné pohodlí doslova luxusem. Vozidlo první generace měřilo 8,5 x 3 metry, s výškou 4 metry, rozteč pásů činí 1 metr. Váha dosahuje 35 tun, maximální rychlost 56 km/h. Tohoto drobečka poháněl dieselový motor o výkonu 742 kW – spotřebu se zjistit nepodařilo, bude asi ale o něco vyšší, než u Fabie či dvou.

Soviet Versions Of The Antarctic Snow Cruiser Were So Much Better Than  America's
Zdroj: 5koleso.ru

Druhá generace Charkovčanky se dostala do provozu v letech 1974-1975, hlavní designový rozdíl byl v přesunutí motoru do zadní nástavby a přidání pomocných zdrojů elektřiny a tepla. Zvažovala se i třetí generace, ale rozpad sovětského svazu utnul penězovody.

Charkovčanky nicméně zůstaly hlavním vozidlem ruských antarktických misí až do famózního roku 2010, kdy byly nahrazeny vozidly Vitjaz DT-30Ps a později stroji PistenBully 300. Pokud však jednou dorazí apokalypsa, pevně věřím, že ulicemi zničených měst zanesených jadernou zimou budou opět jezdit podobné kolosální kolosy!

Z jiné stáje?

Pokud by vás zajímalo, jak jsou na tom naopak antarktické vehihly americké provenience, lze v zásadě říct: podobně. Na rozdíl od první generace Charkovčanky doba pokročila, takže lze spát i bez objímání motoru. Rozhodně však platí, že utilitární design a využití pásů je častým jevem i u nich.

Mars-1 Humvee Rover '2010
Zdroj: Motorsport Chronicler

Takhle například vypadá Mars-1 Humvee, který v režii NASA na Antarktidě testoval možnosti dlouhodobé přepravy osob pro průzkum zdejší krajiny. Jak znát z návrhu, dovnitř se vejde méně lidí. A vozidla také už můžou být mnohem méně samostatná, protože na Antarktidě je už více lidí i více letadel pro případnou pomoc.

Ono spojení Antarktidy s vnějším vesmírem je však v případě Mars-1 vidět zcela evidentně, z čehož lze soudit, že i budoucí kosmické vehikly budou dost možná vypadat velmi podobně jako tento americký, či prapůvodní sovětský polární stroj!

[Petr Zajíček]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama