Neandertálci mohli být schopní komplexní řeči

TLDR: Nová studie zjistila, že neandertálský sluch měl rozsah podobný tomu našemu. Lze tedy předpokládat, v kontextu archeologického obrazu jejich schopností, že mohli ovládat komplexně modulovaný jazyk. Studie byla publikována v magazínu Nature Ecology & Evolution.

Neandertálci byli řízci, říkáme to furt

Říkám si, že je už skoro zbytečné opakovat to, co našim čtenářům říkáme často. Ale nešť, jen ať to zazní znovu: máme rádi neandertálce! Tihle naši evoluční bratranci byli fascinujícím lidským druhem a v minulosti se jim velmi ukřivdilo, když získali punc symbolu primitivnosti. Naštěstí vědátoři už nějakou dobu pracují na nápravě jejich pověsti. Z posledních let je hned několik objevů a studií, které ukazují, že Homo neanderthalensis měl abstraktní myšlení, složité sociální chování, velkou řemeslnou zručnost – tedy že ho prostě nesmíme podceňovat.

Důležitou otázkou je v tomto směru to, jaké komunikace vlastně byli neandertálci mezi sebou navzájem schopní. V dřevních dobách archeologie a antropologie se skutečně uvažovalo nad tím, že patrně zvládali jen hrdelní skřeky a že jejich vzájemná interakce nebyla co do vokálních projevů příliš složitá. To, že si nemohli údajně navzájem vyprávět příběhy a zpívat písně mělo ostatně podtrhovat jejich primitivnost. Bádání se naštěstí posunulo a my už nějakou dobu víme, že to není pravda. Zachované otisky mozkoven, modelace polohy hlasivek a tvaru hrtanu, nakonec i sociální život neandertálců – to všechno ukazovalo, že to s jejich řečí bude složitější.

Nyní se objevuje nová studie, která řečené jen podtrhuje. Vědátorský tým pod vedením paleoantropoložky Mercedes Conde-Valverde z univerzity v Alcalá ve Španělsku totiž provedl detailní výzkum a modelaci lebečních kostí a kůstek se zaměřením na oblast sluchového ústrojí. Výsledky pak jasně ukázaly, jak široký byl rozsah frekvencí, které mohl Neandertálec slyšet a účinně vnímat. Jinými slovy, jak dobře mohl vnímat mluvenou řeč svých neanderkolegů. Výsledky jsou natolik přesvědčivé, že paleontolog Ralf Quam, spoluúčastník výzkumu, s nadšením hovoří o „jednom z nejdůležitějších výzkumů, jakých jsem se kdy ve své kariéře účastnil“. Studie byla publikována v magazínu Nature Ecology & Evolution.

Ouška jemná a citlivá

Základem výzkumu byly CT snímky pěti neandertálských lebek. Dle nich pak vznikly 3D modely struktur v oblasti sluchovodů. Pro srovnání byly stejně vytvořeny modely lebek moderního člověka a také hominidů z lokality Sima de los Huesos. Tito lidé jsou označováni za velmi pozdní Homo heidelbergensis, případně archaické neandertálce – každopádně jsou považováni za pravděpodobné přímé evoluční předchůdce pozdějších neandertálců, staří jsou asi 430 000 let.

Díky počítačovým simulacím bylo možné stanovit, jaké byla sluchové pole daných jedinců. Sluchové pole moderního člověka odpovídá rozsahu naší řeči. U neandertálce vědátoři zjistili, že v rozsahu 4-5 kHz byl výrazně citlivější, než lidé ze Sima a že měl sluchové pole mnohem blíž našemu. Toto naladění naznačuje, že neandertálci potřebovali slyšet svůj hlas podobně citlivě, jako to máme nastavené my – a že se jejich mluvení tomu našemu mohlo velmi podobat.

Toto měření je klíč ke všem interpretacím. Podle badatelů zjištění jasně směřují k nejpravděpodobnější hypotéze: neandertálci komunikovali způsobem, který byl podobně komplexní a efektivní, jako ten náš. Lidská řeč je totiž neuvěřitelný nástroj. Ano, sice neslyšíme ultrazvukové chvění ani naši komunikaci nedoprovázíme složitou řečí pachů a feromonů (tedy, alespoň většina z nás), jako to mají některá zvířata. Přesto dokážeme v řeči sdělit komplikované koncepty a popisovat nedostižným způsobem.

Profesor Quam upozorňuje, že předchozí studie neandertálské řeči se zaměřovaly na schopnost vyslovovat hlavní samohlásky mluvené angličtiny. Autoři studie se ovšem domnívají, že se na samohlásky vědátoři zaměřovali až příliš jednostranně. Schopnost širokého rozsahu souhlásek je totiž důležitá pro složitost slov a kvantum sdělených informací. Všechna ta neznělá „k“ „s“ „p“ a podobně jsou to, co dělá lidskou řeč unikátní a co nás odděluje třeba od hlasových schopností ostatních primátů.

Homo ukecanensis

V tom je možná nejzajímavější rovina studie: odhalení jemných nuancí rozsahu sluchu. Jiní tvorové mají sice mnohem lepší a citlivější, než my. Rozpoznávání detailů komplexní řeči, tak jak ji člověk skládá, by jim ale mohlo činit problém (kdyby nám rozuměli). Samozřejmě, to že neandertálci měli anatomii schopnou naslouchat komplexní řeči, ještě neznamená stoprocentně, že k ní měli kognitivní schopnosti. Zde ale nastupují nepřímé důkazy: v archeologii vidíme kreativní, zručné bytosti. Pohřbívají své mrtvé, předávají si zkušenosti, starají se o zraněné a nemohoucí, vytváří společenstva schopná efektivního lovu.

Ne snad, že by naši starší předchůdci nebyli organizovaní, můžeme si ale snad troufnout tvrdit, že neandertálci to celé posunuli do další úrovně. Ostatně předpokládaný rozdíl mezi behaviorálními schopnostmi neandertálců a lidí ze Simy se ve studii odráží v rozdílu mezi jejich lebkami. Studie to celé shrnuje takto: „Naše závěry, spolu s nejnovějšími objevy naznačujícími symbolické chování u neandertálců, podporují představu o tom, že tito lidé ovládali jazyk „lidského typu“. Tedy takový, který je ve své komplexnosti a efektivitě velmi odlišný od všech dalších zvukových způsobů komunikace, který používají ostatní organismy na planetě.“

Kdybychom měli stroj času a mohli neandertálce poslouchat, nejspíš bychom měli pocit, že slyšíme cizince. Ale ne cizí druh. Pravda, asi bychom s nimi nepokecali a je otázka, jak moc vzájemného rozhovoru byli s nimi schopní naši předci. Nebo jak moc o něj stáli. Je ale fakt, že máme zase další styčný bod, kde jsme se Homo neanderthalensis – už dávno ne symbolu primitivnosti – přiblížili.