TLDR: Nově publikovaná analýza hromadného hrobu odhaleného v Chorvatsku v roce 2007 ukázala, že na místě došlo před 6200 lety k hromadnému masakru bezbranných lidí. Studie vyšla v magazínu Plos ONE.

Jaká krásná epocha!

Ach, neolit, mladší doba kamenná, čas mírumilovných rolníků, kdy žírná země dávala všem hojnost všeho a tak nebylo potřeba bojů o bohatství. Všude panoval mír, porozumění a harmonie. Až na to, že to není pravda. Tedy, abychom byli spravedliví, takhle extrémně si to snad nikdo nikdy nepředstavoval. Přesto se však v idealistických, dřevních dobách archeologie objevovaly názory, že v časech prvních zemědělců bylo násilí mezi skupinami lidí spíše něčím vzácným.

Tento narativ byl sice již dávno opuštěn (a nikdy nebyl dominantní), přesto se však až donedávna zdálo, že v Evropě nastala větší vlna jakéhosi neklidu až s přelomem eneolitu a doby bronzové. Tehdy vznikají hradiště, objevují se první zbraně (tedy nástroje nesloužící jinému účelu), existují náznaky prohlubující se sociální nerovnosti a snad i invazí cizích kultur.

Nicméně dnes už víme, že ani mladší doba kamenná nějak mimořádně klidnou dobou nebyla. Z posledních dvaceti let známe řadu nálezů, které zrcadlí některé mimořádně násilné události. A to včetně masového zabíjení či násilí obsahujícího zbytečnou míru krutosti navíc.

Do skupiny takových znepokojivých objevů se pak řadí nově publikovaný archeologický výzkum z Chorvatska. V roce 2007 byl ve vesnici Potočani náhodou odhalen při stavbě garáže masový hrob. V první chvíli se mělo za to, že půjde o svědka temných balkánských dějin 20. století. Přivolaní archeologové ovšem po čase určili, že jde o objev pravěký. Moderního zhodnocení se nalezené pozůstatky dočkaly až po pár letech a závěr zní jasně: na lokalitě bylo před 6200 lety pohřbeno 41 násilně usmrcených lidí, pravděpodobně členů jedné komunity. Objev byl publikován na stránkách žurnálu PLOS One.

Masa informací z masového hrobu

Jak jsme řekli, zprvu se mělo za to, že jde o pozůstatek druhé světové války nebo rozpadu Jugoslávie. Jak se ale ukázalo, na Balkáně ale nebyl klid ani v neolitu. Štěstím bylo, že archeologové z univerzity v Záhřebu působili v době objevu nedaleko a tak se dostali na ještě ten den. Mohli proto celou nálezovou situaci pečlivě zdokumentovat a kostry vyzvednout s ohledem na předpokládané budoucí analýzy DNA.

Pohřební jáma byla poměrně malá, o průměru 2 metry a hloubce 1 metr pod dnešním povrchem. V ní se nacházely nepietně uložené ostatky (čti „poházený mrtvoly“) minimálně 41 jedinců. Zlomky keramiky v zásypu a absence moderních předmětů, především pak zubních plomb, dávaly od začátku tušit, že půjde o archeologický objev. Radiouhlíkové datování pak potvrdilo stáří odhadované podle přítomné keramiky: cca 4200 př. n. l., tedy doba mladší doby kamenné.

Antropologické zkoumání určilo 21 obětí jako děti ve věku 2–17 let a 20 jako dospělé do 50 let věku. 21 mrtvých byli muži a 20 ženy. Tím prvotní určení nálezu skončilo. Nová studie potvrdila starší radiouhlíkové datování, navíc se ale věnovala analýze DNA. Teprve nyní se také věnovala detailnější pozornost zraněním na kostrách. Většina pohřbených měla totiž alespoň jednu ránu v zadní části lebky, některé ale měly na sobě dokonce až čtyři díry zjevně proražené zbraní. Z doby epidemií známe masové hroby podobně namíchaných věkových a pohlavních skupin. Tady ale taková koncentrace smrtelných zranění ukazovala na jediný scénář: masakr.

Jeden z brutálních masakrů neolitu

Genetická data ukázala, že blízce příbuzných bylo jen 11 jedinců. Nešlo tedy pravděpodobně o likvidaci nějaké rodiny či „rodu“. DNA ale zároveň ukazovalo na společné předky zemřelých – to naznačuje, že šlo o jedince dlouho usazené na jednom místě, navzájem provázané předchozími generacemi. Byli to zkrátka členové jedné, usedlé komunity.

Charakter zranění přitom naznačuje, že jejich smrt nebyla záležitostí udatného boje. To bychom vytušili už podle přítomnosti dětí, budeme-li ale číst mezi řádky, získáme přímo brutální obraz. Všechna zjištěná zranění se nacházela na lebkách. Žádná kostra nenesla zlomeniny či zhmožděniny na končetinách. Ti lidé museli asi být pobití jako zajatci. Navíc když se vás někdo chystá zabít ránou do hlavy, instinktivně se kryjete – pokud máte volné ruce – což na kostech horních končetin zanechá stopy. Ty zde nevidíme, je tedy pravděpodobné, že při masakru byly oběti spoutané.

Jak jsme řekli na začátku, stop neolitických masakrů v posledních letech přibývá. Společným jmenovatelem jim je značná brutalita a opakující se bezmocnost obětí. Velmi podobná zranění nesly kostry hned na několika lokalitách v Německu a v Rakousku, které byly zkoumány v posledních 10 letech. V jednom případě ovšem oběti tvořili výhradně muži: což naznačuje, že ženy byly po takovém zabíjení kořistí – to ovšem není náš chorvatský případ. Jiný příklad pochází z nedávné doby ze Španělska, kde byl podobný mix pohlaví a stáří. V případě tohoto masakru se ale pomocí DNA podařilo zjistit opačný původ, než v Chorvatsku: Mrtví na španělské lokalitě byli pravděpodobně nově příchozí „vetřelci“.

Lidská nátura je pořád stejná

Konkrétní motivace pro taková zabíjení mohly být různé. Boj o zdroje, likvidace konkurentů, potřeba získat ženy/úrodu/dobytek souseda. Obecná otázka ale zní: proč? Proč k takovým situacím docházelo i v neolitu, kdy lidská populace nebyla v Evropě příliš hustá a kdy přírodních zdrojů byl v podstatě dostatek pro všechny.

Vědci v tomto případě uvažují o různých příčinách krizí. Jmenované masakry se objevují vesměs v době před 5000–6000 lety, další příklady by nám ale časový rozptyl ještě zvětšily. Je pravděpodobné, že zemědělské společnosti se musely dostávat do mezních situací, které nakonec vedly k výbuchům násilí. Z dílčích výzkumů lze vysledovat stopy masivních povodní, ale i sucha. Globální klima také nebylo stabilní a v průběhu neolitu se proměňovalo, byť ne tak dramaticky rychle, jako dnes.

Vrahy při podobných masakrech tak pravděpodobně nebyla skupina lidí, která by se primárně živila kořistnicky. Nešlo o žádné „nájezdníky“, kteří se sami zemědělství nevěnovali. Masakry nacházíme napříč celou Evropou a neopevněný charakter většiny neolitických sídel ukazuje, že se s velkými nájezdy moc nepočítalo. Ne, lze se důvodně domnívat, že útočníky se stávali lidé vystavení krizi – sousedé, kterým se nedařilo stejně jako obětem, navíc ale byli silnější.

Příklady potvrzených hromadných masakrů sahají až 10 000 let do minulosti. O moderních masových hrobech asi ani mluvit nemusíme – minimálně od neolitu (a ani ten paleolit si nesmíme idealizovat) se tak lidskými dějinami táhne červená nit násilí okořeněného brutalitou. Sami autoři studie připojili povzdech, že lidská povaha se zjevně nemění – jenom zlepšujeme nástroje a prostředky, jak hromadné likvidace těch druhých dosáhnout. Harmonickou zahradu holubičích lidských povah bychom zkrátka za těch pár tisíc let, co kráčíme po zemi, hledali marně.

[Petr Zajíček]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]