Neobvyklá „hliněná mumie“ překvapila egyptology.

TLDR: Badatelé moderními metodami zkoumali egyptskou mumii ze sbírek univerzity v Sydney. Zjistili, že je pokrytá pevnou krustou z plátna a hlíny. Takové ošetření mumie je zcela unikátní. Výzkum byl publikován v magazínu Plos One.

Nové objevy na staré mumii

Studium starého Egypta umí pořád překvapit – a to i tehdy, když ho studujete v Austrálii pomocí mumie dobrých 150 let uložené v univerzitním muzeu. To je totiž situace, která vzešla z práce týmu vedeného archeoložkou Karin Sowada z Katedry historie a archeologie z Macquariovy univerzity v Sydney.

Zdejší badatelé se zaměřili na předmět, který je sice na první pohled vzácný, ale v ne zcela výjimečný – na studium staroegyptské mumie. Možná tušíte, že obzvlášť v 19. století obchod s mumiemi jen kvetl. Ta zkoumaná měla historii podobnou, jako stovky jejích sester: někdy kolem poloviny 19. století ji v Egyptě jako kuriozitu zakoupil sběratel anglo-australského původu Sir Charles Nicholson. Nechal si ji odvézt do Sydney a v roce 1860 ji daroval zdejší univerzitě (to je jiná univerzita, než ta, která vedla výzkum).

Mumie následujících 140 let odpočívala v univerzitním muzeu jako ceněný, ale ne nijak záhadný či unikátní exponát. Teprve rozvoj moderních technologií obrátil pozornost badatelů jejím směrem: v roce 1999 jí byl proveden první CT sken, na základě jehož podivných výsledků vědátoři odebrali několik vzorků. Ty ukázaly, že tělo je kromě textilu zabaleno také v jakési vrstvě písku a zeminy. Teprve v roce 2017 se ale badatelé k exponátu vrátili, vyzbrojeni tentokrát výrazně lepším CT železem.

Provedené analýzy ukázaly, že způsob ošetření mumie je opravdu zcela unikátní. Na těle totiž někdo prováděl ještě ve starověku zvláštní opravy. Navíc se podařilo zjistit další zajímavé skutečnosti: díky datování těla určit, že malovaný sarkofág k němu nepatří. Výsledky rozsáhlého multidisciplinárního výzkumu byly publikovány před pár dny v magazínu Plos One.

Mumie dostala po průzkumu další, moderní vrstvu kvůli ochraně. Sarkofág, se kterým byla kdysi prodána, ve skutečnosti patřil jiné zemřelé. (Zdroj: Sowada et al./PLOS ON/CC BY 4.0)

Dokážem to opravit, Bořkuptepe?

Radiouhlíkové datování plátna ukázalo rozsah 1370–1113 př. n. l., což při kalibraci dalo pravděpodobný střední věk mumie k roku 1207 př. n. l. Mimochodem, C14 metody jsou dnes mnohem přesnější, než když jsme se jim kdysi trochu smáli slovy „plus mínus dvě stě let“. To pohřbeného jedince řadí do období Nové říše. Sarkofág sice zemřelou označuje jako ženu Meruah, jak ale zjistíme, k tělu vůbec nepatří. Anatomický výzkum přesto dospěl k závěru, že mrtvá je nejspíše skutečně žena ve věku 26–35 let.

Proč si výzkumníci nevšimli už dříve, že je mumie nějaká divná? Vrstva hlinité krusty totiž byla mezi dvěma vrstvami plátna a na první pohled nebyla patrná. CT skenování v roce 1999 na ni sice narazilo, až nový výzkum ale odhalil detaily. Podle všeho se zdá, že mrtvá byla pohřbena podle běžných zvyklostí, tedy zavinutá do pruhů plátna, bez velké pompéznosti nebo mimořádné péče, jaké se dostávalo společenské elitě. Nějakou dobu po smrti ale došlo pravděpodobně k poškození těla, kdy byly odděleny a pootočeny kosti nohou, prolomilo se koleno a nejspíš někdo takřka urval pánev. Na vině mohou být například vykrádači hrobů.

Následně ale došlo k zásahu, který činí mumii tak unikátní – někdo se ji totiž rozhodl opravit. Celé tělo bylo stabilizováno zpátky do anatomické polohy a přes spodní vrstvu plátna pokryto směsí bahna, slámy a písku. Nebyla to lehká práce, navíc si to tvůrce ještě zkomplikoval tím, že na spodní vrstvu textilií dal bílý vápenný pigment, přes něj nanesl bahno s pískem, hotovou krustu pokryl pigmentem červeným a teprve pak vše zavinul do další vrstvy plátna. Tím po zaschnutí vznikla tvrdá skořápka, jaká doposud nemá v egyptských nálezech obdoby.

CT skenování mumie. Jasně bílá linka je inkriminovanou hliněnou krustou. (Zdroj: Sowada et al./PLOS ON/CC BY 4.0)

Pouhá oprava nebo nápodoba vládců?

Zůstává otázkou, proč se přistoupilo právě k takovémuto zákroku – a zda je ve skutečnosti unikátní. Na první pohled nemusíme být zase tak překvapení. Písečné bahno, pravděpodobně říčního původu, byl levný a dostupný materiál, a pokud chcete rozbitému tělu vrátit tvar, proč ho nepoužít? Podobně se ostatně omazávaly stěny chudých příbytků, rychle budovaných přístřešků a podobně.

Doposud ale nic podobného neznáme. To může být pochopitelně i stavem poznání. Autoři studie upozorňují na dvě podezřelé mumie v britských muzeích, kterým pod plátnem vykukují vrstvy čehosi, co by klidně mohlo být další hliněnou kůrou. V tomto případě je ale potřeba dalšího zkoumání.

Zároveň ale ve studii zaznívá ještě další hypotéza: mohlo jít o praktiku, která se alespoň v ideové rovině nechala inspirovat pohřebními metodami elity pozdní Nové říše. I u královských mumií se při opravách postupovalo většinou jen s pomocí vycpávek a plátna. Je tu ovšem jiná věc: V průběhu 19. dynastie se rozšířila praktika ošetřovat při balzamování ostatky elity pomocí pryskyřice. Ta se do Egypta dovážela jako luxusní komodita. Balzamovaná těla některých faraonů, vezírů, velekněží a podobné elity se zabalená natírala ještě vrstvou rozpuštěné pryskyřice (přesný postup není znám). Tím se celá mumie zpevnila a „plastifikovala“.

Není úplně jasné, zda se tato praktika rozšířila i do jiných vrstev společnosti – pryskyřice jako cizokrajný artikl byla exkluzivním zbožím. Je ale klidně možné, že komplikovaná konzervace těla zemřelé do bahna mohla být znalostí tohoto „královského“ balzamování ovlivněná. Její hliněná inkrustace totiž nebyla jednoduchá práce – z toho se mimochodem usuzuje, že opravu těla asi provedl někdo nejpozději jednu či dvě generace po smrti. S dávnou neznámou by se potomci bez citové vazby asi neobtěžovali.

Fragmenty hliněné krusty. Na svrchní straně byla pokrytá červeným pigmentem, ačkoliv bylo vše ještě přikryto plátnem. (Zdroj: Sowada et al./PLOS ON/CC BY 4.0)

Případ nepravého sarkofágu a co dál

Podrobný výzkum sydneyské mumie přinesl pár dalších zajímavých poznatků. Ten nejdůležitější je asi zjištění, že malovaný sarkofág, ve kterém Sir Nicholson v 19. století tělo koupil, k ní nepatří. Analýza totiž spolehlivě prokázala, že rakev je cca o 200 let mladší, čemuž odpovídá i ikonografie. K opravě těla došlo určitě dříve a je nepravděpodobné, že by tak dlouho po smrti někdo mumii dával nový sarkofág.

Takřka určitě došlo k situaci, která byla při necitlivém obchodu s mumiemi v 19. století běžná: překupníci vložili tělo do prázdného, jinde ukořistěného sarkofágu, aby díky prodeji kompletního setu vydělali více. S nepietním zacházením ostatně souvisí i další poškození ostatků, kdy byly potlučeny a protrženy vrstvy na hlavě a krku. Podle toho, že tyto škody zasáhly i krustu, mohli archeologové rozlišit, které poškození kostí je „původní“ a které novodobé. Že jsou na vině překupníci v 19. století ukazují i stopy, které pravděpodobně zanechali při snaze stabilizovat kývající se hlavu pomocí železných spon a hřebíčků.

Zopakujme na závěr, že objev takovéto posmrtné praktiky je doposud zcela unikátní a nemá žádnou známou analogii. Na druhou stranu to ale trvalo 150 let, než si zvláštní úpravy na mumii někdo všiml. Je klidně možné, že v muzeích čekají další podobné exempláře a my zjistíme, že takové golemovské opravy byly rozšířenější, než se nyní zdá. Toho jsou si vědomi i autoři celé studie, kteří na závěr vyzývají k dalším radiologickým, multidisciplinárním výzkumům na nekrálovských mumiích Nové říše. Možná se ukáže, že mud mummies (sorry, anglicky to má prostě dobrý zvuk!) bylo víc.

(Zdroj: CC BY)

[Petr Zajíček]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama