Pravěká DNA ukazuje dynamiku populací v oblasti Sibiře

TLDR: Studie zmapovala DNA 40 lidí žijících na Sibiři mezi lety 14900 př. n. l.–1450 n. l. Data ukázala různé trendy migrací, příbuznost zdejšího obyvatelstva s předky Inuitů a navíc odhalila přítomnost bakterií moru. Práce byla publikována v magazínu Science Advances.

Ne tak úplně pustá Sibiř

Široké území východní Sibiře představuje z hlediska lidské prehistorie pozoruhodnou oblast. Na jednu stranu tyto končiny nikdy nebyly hustě osídleny. Zároveň ale místní obyvatelstvo několikrát prokázalo zvláštní dynamiku, která ho vedla k rozsáhlým migracím, míchání etnických skupin a podobně. Ostatně právě odsud byl v několika vlnách osidlován americký kontinent.

V poslední době se do oblasti Sibiře obrací i pozornost různých badatelů. Tající permafrost odhaluje skvěle dochované zástupce prehistorické fauny. Nové studie zpřesňují představy o zdejší etnogenezi různých etnických skupin a jejich vzájemných vztahů. Na nepočetných populacích lze v některých případech dokonce multietnické vazby sledovat lépe, než v případě hustě osídlených krajů.

Není tedy divu, že tento široký kraj – vymezený dejme tomu od Uralu po Kamčatku, a s Bajkalem jako symbolickým středem – láká i pozornost vědátorů zabývajících se paleogenetikou. Právě z jejich řad se rekrutoval badatelský tým stockholmské univerzity, který je autorem nově publikované studie v magazínu Science Advances.  Práci vedl profesor Anders Götherström z centra paleogenetiky řečené univerzity. Jejím cílem bylo zmapovat komplexní genetická data 40 dostupných jedinců, kteří mezi lety 14900 př. n. l. – 1450 n. l. obývali oblast severovýchodní Asie.

Na základě těchto dat pak vědátoři popsali doposud neznámé etnické vazby, migrační proudy a proměny populace během tisíciletí. Mimoděk se také podařilo zachytit nečekaný výskyt bakterie Yersinia pestis – tedy moru. Práce vlastně představuje několik volně provázaných hypotéz, jejichž společným leitmotivem je: populace severovýchodní Asie byla v průběhu dějin velmi provázaná a se značnou dynamikou.

Rozptýlení zkoumaných jedinců v prostoru a čase. Barvy určují čtyři geografické okruhy, černě jsou DNA publikovaná jinde. Graf B ukazuje kalibrované stáří jedinců. (Zdroj: Götherström et al., 2021)

Dynamicky a přeci stabilně

Autoři studie vyzdvihují, jak se jim ze získaných poznatků vykreslily komplexní procesy velmi rozdílných typů. Samozřejmě, nad celou prací visí to, že je založená „jen“ na 40 jedincích rozptýlených na velké ploše i se značným časovým rozptylem. S takovými údaji nesestavíte etnické profily dávných kultur, ani nemůžete říci, že získaný obraz je komplexní. Přesto lze však nějaké trendy sledovat.

Ukázalo se, že nejstarší zachycení lidé z doby před cca 15 000 lety neměli žádné genetické vazby ke známým Homo sapiens, kteří obývali stejný region (na nejzazším východě) před dobou ledovou. Přitom v blízkých regionech, kde se lidé udrželi po celou dobu zalednění, lze sledovat kontinuitu osídlení.

Zajímavé jsou interpretace zjištěných podobností alel DNA, tedy zjednodušeně řečeno stopy etnické příbuznosti a migrací. Zjištěná data naznačují, že v šírém regionu proběhlo několik velkých událostí, které daly do pohybu obyvatelstvo na velkém území. Tak například před 8300 lety docházelo pravděpodobně k velkým přesunům v regionech východně i západně od Bajkalu. Přitom ale v jiných časových oknech lze sledovat pozoruhodné rozdíly mezi oblastmi, které k sobě sice přiléhají, Bajkal je ale symbolicky odděluje.

Západně od velkého jezera se pravděpodobně zrcadlí značná mobilita a míra migrace. Naopak, oblasti východní Sibiře ukázaly mezi zkoumanými jedinci pozoruhodnou etnickou stabilitu. V jedné lokalitě šlo dokonce sledovat rodovou příbuznost přes propast 5000 let. Zdejší obyvatelstvo tedy patrně výrazně méně migrovalo a hlavně u něj nedocházelo k velkým průnikům zvenčí. K tomu je ještě potřeba dodat, že vědátoři zkoumali a srovnávali i genetickou diverzitu otištěnou do DNA.

Analýza genetické diverzity otištěné v DNA jedinců. Pro srovnání jsou použiti i dva jedinci ze západní Evropy (Stuttgart, Loschbour). Je vidět rozdíl mezi jednotlivými populacemi v různých regionech východní Sibiře. U některých skupin diverzita (a tedy zásahy zvenčí) klesá, jinde zůstává poměrně vysoká. (Zdroj: Götherström et al., 2021)

Původ Inuitů

Co se týče příbuznosti a možných etnických linií, nabízí studie řadu interpretací a dalších příkladů, které by nám tu zabraly až příliš mnoho místa. Z celé práce vypíchněme ale jedno mimořádné zjištění. Asi nejcennějším poznatkem totiž bylo, když se mimoděk podařilo identifikovat příbuzenství zdejšího obyvatelstva s Paleo-Inuity.

Tito lidé kolem roku 3000 př. n. l. započali druhou větší migrační vlnu do Ameriky a postupně osídlili celý sever od Aljašky (resp. možná i Čukotky), až po Grónsko. Dnešní Inuité měli ještě i jiné předky, proto se někdy používá místo Paleo-Inuité termín „předinuitské obyvatelstvo“. Zároveň ale není pochyb, že k etnogenezi dnešních obyvatel mrazivého severu Ameriky i Paleo-Inuité výrazně přispěli.

V oblasti Bajkalu před 6000 lety existoval kulturní komplex zvaný Belkači. Jedinec s tímto komplexem spojený, který byl ve studii geneticky „přečten“, ukázal ve své sekvenci DNA pravděpodobnou příbuznost s dříve publikovanými daty Paleo-Inuita žijícího před 4000 lety v Grónsku.

Již dříve se předpokládalo, že obyvatelstvo, které překračovalo před 5000 lety Beringovu úžinu, mohlo být s lidem Belkači příbuzné. Nový objev je ale vůbec prvním jasným genetickým důkazem, že hypotéza bude správná. Alespoň do určité míry, k Paleo-Inuitům mohly přispět i jiná etnika. Linka mezi 6000 let starým člověkem od Bajkalu a před 4000 roky žijícím obyvatelem Grónska, ale byla načrtnuta.

Analýza klíčových komponent získaných dat s ohledem na haploskupiny zkoumaných jedinců. Zjednodušeně řečeno jde o genetickou mapu populací Eurasie. Šipky ukazují směry migrace zkoumaných skupin. (Zdroj: Götherström et al., 2021)

Nečekaná bakterie a další cesty výzkumu

Trochu nečekaným objevem byl nález DNA bakterie Yersinia pestis v kontextu pohřbu datovaného do doby cca 1800 př. n. l. Nakažený jedinec byl pohřben, spolu s dalším, podle DNA blízce příbuzným, v povodí řeky Lena. Podle všeho jde zatím o nejsevernější známý výskyt této nemoci. A abychom nezapomněli: Yersinia pestis je stará, dobrá bakterie pravého moru.

Zároveň byly stopy té samé nemoci nalezeny u jedince pohřbeného poblíž Bajkalu, který zemřel před 4400 lety. Autoři studie těmito údaji svou práci uzavírají s tím, že se zde nabízejí možnosti dalšího zkoumání. Dostupných dat týkajících se moru totiž bylo pro zodpovědnou interpretaci málo. Zdá se ale, že nákaza čas od času v řídce osídlené Sibiři řádila. Některá genetická data navíc naznačují, že před 4400 lety mohlo dojít v okolí Bajkalu k poklesu počtu obyvatel – zde by právě bylo dobré bádat dál. Kdyby se domněnka potvrdila, mohli bychom mít co dočinění se stopami rané epidemie moru v nečekané oblasti.

Práce obecně končí výzvami k dalším podobným studiím. Ukázalo se totiž, že i na 40 jedincích lze při komplexním genetickém mapování získat hodnotné informace. I kdyby se naznačené trendy do budoucna zpřesňovaly, úplně mimo asi nebudou. Navíc se podařilo odhalit zmiňovanou rodovou linku k Paleo-Inuitům, což je cenný objev. O moru nemluvě.

Genetické studie umí být někdy pěkně zamotané a každý další jedinec může výklad trochu zkomplikovat – anebo naopak potvrdit. Obecně ale platí, že možnosti poznání jsou v této oblasti obrovské. A zlaté žíly prastaré lidské DNA zjevně stojí za to těžit.

(Zdroj: DC Comics)

[Petr Zajíček]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Diskuze

Reklama