Od prvního ponoru na dnů Mariánského příkopu uběhlo 61 let

TLDR: Slavíme výročí prvního ponoru do prohlubně Challenger, nejhlubšího místa mořského dna. Právě tam a zase zpět se před 61 lety vydal batyskaf Trieste. Veřejné zdroje také tuna.

Vzhůru dolů!

Přemýšleli jste, jaké by to bylo, kdyby vám na těle stálo 1600 slonů? Pokud si klepete na čelo, jakouže stupidní analogii jsem použil dnes, a kolik je to asi tak Fábií, jste na správné stopě – zhruba takový tlak totiž panuje na dně Mariánského příkopu v jeho nejhlubší lokalitě Challenger Deep. Tlaku navzdory právě sem sestoupili lidé na 23. ledna 1960.

Mariánský příkop (napravo). Zdroj: NOAA/CC BY/wallace

Prohlubeň Challenger byla objevena při vědecky revoluční výpravě plachetnice HMS Challenger, která při své čtyřleté misi mezi lety 1872 až 1976 proplula celým světem. A naznamenala při tom i data, která umožnila identifikovat Challenger Deep jako nejhlubší místo na povrchu planety, pokud tedy budeme ignorovat oceánskou masu.

Nejnižší místo prohlubně se nachází 10920 metrů (plus mínus desítka) pod hladinou a panuje tu ještě větší tlak, než když vám na malíček spadne tvárnica! Pokud byste to chtěli přesněji, jde o víc jak tisíc atmosfér. A to jsou přesně ty podmínky, kdy si typicky vynálezci a dobrodruzi říkají „Hej, co musím udělat, abych se tam podíval?“

V první polovině 20. století se podobně zamýšlel také švýcarský fyzik a balónový rekordman Auguste Piccard. I když jeho koníčkem byly spíše výlety nahoru do atmosféry (první , kde ukazatel tlaku padal k podlaze, došlo mu, že „drobnou“ úpravou by z výškových balónů mohl udělat extrémně odolnou ponorku – batyskaf!

Piccard s nimi experimentoval po řadu let – začal s prvním batyskafem vůbec pojmenovaným FNRS-2 (jednička nebyl batyskaf, ale modul pro výškový balon), ale tahle sranda, jejíž vývoj započal ještě před druhou světovou, byla jenom počátkem. Zkušenosti získané na FNRS-2 překoval Piccard až do Trieste, legendárního batyskafu budovaného od 50. let!

Pět hodin ke dnu

Piccard a Walsh se tváří vyloženě nadšeně. Zdroj: NOAA/Public Domain
Piccard a Walsh se tváří vyloženě nadšeně. Zdroj: NOAA/Public Domain

Triste na svůj první plavbu vyplul (podplul) na 26. srpna 1953, ale jak je asi znát z toho, že v uplynulých odstavcích uplynulo bezmála půsltoletí, Auguste Piccard už nebyl zrovna mladík. Promptně tak po něm řemeslo „podvodního maniaka“ přebíral jeho syn Jacques Piccard. A právě ten se v lednu 1960 spolu s poručíkem amerického námořnictva také vydal jako první člověk vstříc hlubinám Mariánským!

Od okamžiku počátku sestupu do okamžiku, kdy batyskaf dosedl na nejhlubší místo oceánů, uběhlo 4 hodiny a 48 minut. Sestup nebyl z nejklidnějších – v hloubce 9 kilometrů pod hladinou prasklo jedno z plexisklových oken, což jednomu na klidu úplně nepřidá! Přesto se podařila nejenom cesta dolů, ale nakonec i cesta nazpět!

Dvoučlenná posádka strávila na mořském dně zhruba 20 minut. Jejich zprávy o pozorování obratlovců, které tehdy vzrušily vědecký svět, byly však později dementovány jako pravděpodobní bezobratlí sumýši.

Řada pozdějších automatických výprav k mořskému dnu ukázala, že obratlovci pod 8,5 km prakticky nežijí. Přestože výprava neměla žádné zásadní vědecké objevy, šlo zejména o milník z hlediska průkopnictví – rok před tím, než se první člověk podíval do kosmu, působilo „dobytí“ mořského dna jako logický předskokan nový hlubokomořských kolumbiád!

Triste, neasi. Zdroj: Don Walsh/Encyclopedia Brittanica
Triste, neasi. Zdroj: Don Walsh/Encyclopedia Brittanica

Chceme se dočkat?

Jak dnes víme, dobývání mořského dna nepostoupilo o moc dále, než v jaké fázi bylo na konci ledna 1960. Sny o lidských koloniích uvnitř oceánů se nakonec nevyplnily, ale je to asi dobře. A to ačkoliv oceány jsou samozřejmě již dnes místem, kde se těží ropa a nejspíše se tu budou (bohužel pro místní živočichy) těžit i minerály. Trvalo však paradoxně 52 let od mise Piccarda a Walshe, než v roce 2012 na dno Mariánského příkopu sestoupil člověk třetí – režisér David Cameron

Francouzské námořnictvo, které misi Trieste financovalo, také do toho všeho nešlo jenom z čistoty svého srdce. Tušilo se, že špionážní satelity budou nová velká věc – ale na přelomu 50. a 60. let ještě neexistovalo spolehlivé přenášení kvalitních snímků čistě bezdrátově. Špionážní satelity tak ještě dlouho střílely na Zemi kapsule s filmovým pásem. A námořnictvo si řeklo, že by možná nebylo od věci mít ponorku, která se pro takovou kapsuli dovede potopit fakt hluboko! Nakonec, později se právě to i stalo.

Tahle doba je však dávno ta tam (i díky digitalizaci špionáže, yay!). Poslední dva roky však probíhá mnohem intenzivnější průzkum než v předešlých šesti dekádách. Od roku 2019 proběhlo několik lidských ponorů na palubě DSV Limiting Factor, naposledy se tak stalo na 26. června 2020! Rovněž vloni na dno po čtyřech letech zavítal i autonomní batyskaf, tentokrát ruského původu. Zdá se tedy, že s odstupem času by Mariánské hlubiny mohly obživnout. Ale teprve čas odhalí, jestli jde vlastně o dobrou zprávu.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Diskuze

Reklama