Virus žloutenky typu C se pomalu ale jistě blíží k eradikaci

TLDR: Letošní Nobelovka za fyziologii a medicínu byla udělena za 31 let starý objev viru hepatitidy typu C, pojďme se proto podívat, proč je to big deal, kolik virů hepatitid máme a jestli při každé hepatitidě nutně zežloutnete a hlavně – jestli se jich někdy zbavíme! Studie zde.

Není hepatitida jako virus hepatitidy

Žloutenka má sice srandovní název, ale je to zabiják. Záněty jater z očividných příčin (jako je právě alkohol, různé jedy nebo choroby) jsou známy od nepaměti. Dokonce se vědělo, že existují nějaké nakažlivé záněty jater, které se umí v komunitách nehezky šířit a poměrně dobře např. decimovat vojska. To byl taky důvod, proč se o hepatitidu začali zajímat epidemiologové už v 19. století.

Díky pochybným experimentům, které zahrnovaly často nucené pojídání zdravými (do onoho pokusu) vězni nebo chovanci psychiatrických léčeben, se již dříve podařilo odhalit virus hepatitidy A, který se přenáší oro-fekální cestou. Po objevení viru hepatitidy B v roce 1965 to pak už šlo ráz naráz, a postupně jsme se dostali až k písmenu E. To ale očividně není ani náhodou konečná, tudíž i současní vědci mají stále možnost objevit svůj vlastní hepatitidový virus!

Každopádně, Letos v únoru, než se do pozornosti definitivně dostal virus docela odlišný, se polská studie Roberta Flisiaka zaměřila na možnost eradikace HCV (tedy viru Hepatitidy C) ve střední Evropě. Výsledek je mírně optimistický – přístup k terapii je velmi dobrý a riziko infekce je relativně nízké. Ale kvůli nedostatku dostatečné politické vůle k dotažení eradikačních snah do konce není pravděpodobné, že HCV bude v našich krajích do roku 2030 zcela vypnut. Škoda.

Ačkoliv se virové hepatitidy, jak uvedená studie naznačuje, asi v nejbližší generaci úplně nezbavíme, díky účinným antivirotikům a alespoň částečnému očkování se konečně daří právě tento druh hepatitidy celkem úspěšně potírat. To ale (bohužel) neznamená, že by se nám někdy podařilo zbavit se hepatitidy jako takové!

Popis není dostupný.
Zdroj: Pixabay, Wikipedia/CC BY/BruceBlaus, Peace/GAAJ/Fair Use

V čem je Céčko spešl?

Předně je třeba rozeznávat hepatitidu, což je zánět jater, od viru hepatitidy, což je sice (logicky) nejčastější původce zánětu jater, nicméně není to totéž. Samotný zánět jater si totiž můžete způsobit třeba tím, že si játra budete až příliš macerovat v lihu, nesednou vám některé léky nebo budete mít smůlu a vyskytne se u vás nějaké autoimunitní onemocnění (např. Wilsonova – ne, není to ten z Dr. House – chroba).

HCV oproti tomu sice může udělat totéž i bez toho lihu, ale k tomu nabízí i cosi navíc. A jelikož se za objev tohoto viru letos udělila nobelovka, podívejme se mu na zub blíže…

Všechny hepatitidové viry přenášejí primárně krví (některé sekundárně i jinak, ale to už ostatně zaznělo). Chtělo by se říct, že k zamezení přenosu teda stačí, když si nebudete s kámošem půjčovat jehly anebo stvrzovat své přátelství krví, a budete tak nějak dbát o své zdraví. Paradoxně ale k obrovskému množství přenosů dochází (nebo spíš docházelo) právě ve zdravotnických zařízeních!

Na tomto místě by asi bylo dobré zmínit, že odhalení viru hepatitidy C není jediný objev hepatitidového viru, za který byla udělena Nobelova cena. Rovněž odhalení viru hepatitidy B si v roce 1976 vysloužilo stejné ocenění. Céčko je nicméně jednoznačně nejrozšířenější, odhaduje se, že celosvětově je tímto virem nakaženo přes 71 milionů lidí a jedná se o nejčastější důvod transplantace jater a příčinu jaterního karcinomu.

Až do roku 1989, kdy letošní laureáti Harvey Alter, Michael Houghton a Charles Rice identifikovali nový hepatitidový virus, nebo lépe řečeno do roku 1992, kdy byly masivně rozšířeny metody testování nového viru, byla jednou z obávaných lékařských praktik obyčejná krevní transfúze. Mnoho pacientů se totiž po podání darované krve (nebo transplantaci orgánu) nejenže neuzdravovalo, ale často se jejich stav horšil a docházelo u nich k záhadným jaterním zánětům, přestože krev byla otestovaná na do té doby známé hepatitidové viry A a B.

Bylo tedy poměrně jasné, že za to může nějaký jiný, dosud neznámý patogen…

Viral hepatitis
Zdroj: Nobel Prize

Hepatitida nerovná se žloutenka!

Identifikace, resp. izolace viru ale nebyla snadná. Dodnes je u céčka známo šest genotypů, přičemž infekce jedním genotypem nevylučuje souběžnou infekci jinými genotypy. To je mimochodem jeden z důvodů, proč se na tento druh hepatitidového viru zatím nepodařilo vyvinout zkříženě účinnou vakcínu. V současnosti se tak lze očkovat pouze proti virové hepatitidě A a B, přičemž béčko je součástí u nás povinné hexavakcíny. Očkování proti typu A sice povinné není, ale vzhledem k občasným lokální ohniskům je celkem rozumné.

V našem prostředí se často jako synonymum pro hepatitidu používá pojem žloutenka. Nabízí se tedy otázka, proč po světe nechodí více než 71 milionů lidí s citrónově žlutou kůží a očním bělmem? Hepatitida totiž u spousty lidí probíhá naprosto asymptomaticky, tedy bez jakýchkoliv příznaků či pouze s mírnými nenápadnými projevy (proto se tak dobře šířila přes darovanou krev a orgány – dárci totiž nebyli viditelně nemocní).

Příčinou žloutenky navíc nemusí být nutně pouze (virová) hepatitida, žloutenku způsobuje třeba taky žlutá (odtud název) zimnice. Pojmem žloutenka se totiž v lékařské terminologii označuje porucha metabolismu krevního barviva hemu, který se v těle přeměňuje na odpadní žlutý (resp. žlutohnědý) bilirubin, který barví stolici dohněda a podlitiny dožluta. Většina této přeměny probíhá v játrech, takže je celkem logické, že při poškození jater (např. zánětu – hepatitidě) se naruší i tento děj. Bilirubin se nevylučuje tak, jak by měl, a hromadí se v tkáních.

Map 4-05. Prevalence of hepatitis C virus infection
Výskyt HCV infekcí v roce 2019. Zdroj: CDC

Co nyní?

Výše zmíněným pánům tedy můžeme z celého srdce poděkovat, že riziko, že se nakazíme při transplantaci, transfuzi nebo třeba z kontaminované dialyzační jednotky, je v současnosti naprosto zanedbatelné, přestože před rokem 1992 (tedy plošným zavedením screeningu) měl pacient solidní více než 10% šanci, že jako bonus s novou krví nebo orgánem obdrží i tohoto nebezpečného parazita…

Pokud ale budeme chtít tenhle zápas posunout o úroveň dále, nestačí spoléhat na vědu, ale je a bude třeba vyžadovat kroky i politice a byznysu! Jedině tak máme šanci v dohledných generacích poslat hepatitické viry o věčných lovišť – a naše děti se tak při vzájemném půjčování jehly nebudou muset bát!

[Monika Pitnerová, LL]

Nemocí, které je nutno řešit, rozhodně není málo…

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Diskuze

Reklama