TLDR: Archeologové v Norsku objevili stavbu z 8. století, kterou určili jako pohanský chrám starých Seveřanů. Jde o první takovou budovu identifikovanou na území Norska. Informoval o tom magazín livescience.com.
Vzhůru na sever!
Thór! Ódin! Valhalla! Úvodní výkřiky nebyly jen provoláním slávy Ásům, měly také upoutat pozornost ctěného čtenářstva. Protože, jak říkáme – Vikingů (a Neandertálců, ale o těch jindy) není nikdy dost.
Fanoušky ztepilých Seveřanů jistě potěší nová archeologická studie, která hlásí objev pravděpodobného pohanského chrámu z 8. století v Norsku. Tedy, vikinského – pokud budeme striktně exaktní, neměli bychom mluvit o Vikinzích, ale spíš obecněji o Seveřanech. Ocitáme se totiž v době, která předchází tzv. dobu vikinskou. Ta podle historiků začíná až s koncem 8. století nájezdem na klášter v Lindisfarne a pokračuje až do 11. století.
Nicméně jde pochopitelně o umělou škatulku, neboť skandinávská germánská kultura se kontinuálně vyvíjela snad již někdy od konce doby bronzové, a to samé platí i pro dnes už ikonické severské pohanství. Stejně tak je potřeba dodat, že s termínem „Vikingové“ je lepší zacházet opatrně, neboť správně nejde o označení etnika, ale spíše společenské vrstvy či přímo povolání. Budeme se mu tedy spíše vyhýbat, jakkoliv je termín „vikinská kultura“ s výhradami přijatelný.
Dosti ale k vymezení pojmů a podívejme se, co že to archeologátoři vůbec ve studené zemi objevili. Výzkum vedl Søren Diinhoff z univerzitního muzea v Bergenu v Norsku. Své poznatky nyní představili v magazínu Live Science, detailní zpracování potrvá – jak už je v archeologii dobrým zvykem – patrně roky!
Ale leccos z oznámení vzrušuje mé archeoreceptory již nyní…
Chrám Páně – tedy chrám pánů Ásů
Stavba byla nalezena v rámci výzkumů na přímořské lokalitě Ose v západním Norsku, v rámci předstihových výzkumů při stavbě rodinných domů. Na místě se od 5. stol. př. n. l. do 1. stol. n. l. nacházela zemědělská osada doby železné sestávající ze dvou dlouhých domů. Stavba chrámu je však o dost mladší, pochází asi z poloviny 8. stol. n. l. Není úplně jasné, kdy stavba zanikla, patrně to ale mohlo souviset s šířením křesťanství v 11. století.
Konstrukce byla dřevěná, o rozměrech cca 14 x 8 metrů – kromě půdorysu se z ní ovšem nic nedochovalo. Kdo je ale obeznámený s archeologickými metodami, ví, že nálezy „negativních“ otisků dávných staveb jsou poměrně běžné, a že se z nich dá vyčíst více než se na první pohled zdá. Podle síly obvodových kůlů se výška hrubě odhaduje na 12 metrů. Zachovala se i stopa středové konstrukce, která mohla nést centrální věžičku (o té se dočtete níže).
V okolí stavby byla objevena řada ohnišť a pecí, stejně jako množství kostí – zjevně zde bylo ve větší míře připravováno jídlo. Další obydlí ze stejné doby jako tento chrám nebylo objeveno žádné, to ale může být zkoumanou plochou či provizorností zdejších přístřešků. Archeolog Diinhof také dodává, že v oblasti byl před lety nalezen velký bílý kámen, hrubě připomínající mužský falus, který mohl souviset se zdejším kultem.
Archeologové byli z nálezu nadšení, neboť jde o první chrám dávných Seveřanů nalezený v Norsku. Ve Švédsku a Dánsku se několik obdobných staveb podařilo najít, pro Norsko se jedná zatím o premiéru. Čtenář-skeptik se ale jistě už dávno zarazil: Jak vůbec mohou hlínokopové vědět, že jde o chrám?
Proč zrovna chrám?
Předně je potřeba říci, že jistě to nevědí. Analogie a paralely jsou však velmi přesvědčivé. Jak to tedy s uctíváním severských Bohů uvnitř pevných staveb bylo? V obecném povědomí si představujeme v severogermánském povědomí spíše posvátné háje, obětní kameny a podobně.
Tacitus si v 1. století n. l. zapsal, že Germáni svým bohům chrámy nestaví. Jenomže Tacitus zaprvé neviděl všechno, za druhé i germánská společnost se vyvíjela. Jak jsme uvedli – „vikinská“ kultura, tak jak ji známe (nebo se snažíme ji poznat) se formovala po staletí. Ve staroseverských ságách se objevují poměrně detailní popisy chrámů bohů, které měly mít oddělené části s vyobrazením bohů, místa, kde se rozprašovala obětní krev kropenkami ne nepodobnými křesťanským a podobně.
Latinští autoři později popisovali barvitě lidské obětiny, které se v oněch chrámech měly dít. Tyto chrámy byly nazývány hof či gudme (dům bohů). Centrem všeho pak měl být velký chrám v Gamla Uppsala.
Badatelé však byli dlouho k těmto popisům skeptičtí. Pocházely vesměs z per již křesťanských autorů, kteří interpretovali staré ságy. Předpokládalo se, že křesťané záměrně přeháněli, aby vyobrazili severské pohanství jako krvavou parodii bohoslužeb v kostelech. Teprve od 90. let 20. století se objevují hlasy tvrdící, že na zprávách o hofech něco bude. V rychlém sledu pak následovaly archeologické objevy, které tyto pravděpodobné domy bohů identifikovaly hned na několika lokalitách.
Analogie k těmto určeným stavbám je pak i to, co se podařilo nejnověji objevit v Norsku. Větší, obdélnou dřevěnou stavbu s centrální věžičkou. Navíc s nálezy naznačujícími přítomnost hodujících lidí. Stavební podoba severských chrámů vycházela z pozdně antických křesťanských bazilik a po christianizaci zůstala nejspíše otištěna v tradičních tvarech skandinávských kostelů…
Širší kontext historický
Severské pohanství samozřejmě má silné kořeny spojené s divokou přírodou a tak se pravděpodobně mnoho kultovních záležitostí odehrávalo pod širým nebem. Tacitovým zprávám navzdory se však mezi Germány nakonec idea „domu, kde bůh přebývá“ dostala.
Předpokládá se, že první z nich se objevily na severu Evropy někdy ve 3. stol. n. l. Severní Germáni nebyli nijak izolovaným etnikem, naopak je od pozdní antiky vidět značný vliv římské kultury i v těchto vzdálených krajích. Stejně tak se předpokládá, že někteří Seveřané na území Římské říše cestovali, většinou za obchodem. Je pravděpodobné, že první skandinávské chrámy byly inspirovány ranými křesťanskými bazilikami, které se ve 4. století začaly objevovat ve všech provinciích.
Jejich rozvoj souvisel i se složitějšími sociokulturními změnami, kterými tamní společnost v nejranějším středověku procházela. Na přelomu antiky a středověku se pravděpodobně formují nové společenské elity, mění se pojetí kultu atd. Ostatně, při čtení severských ság máme pocit, že se dotýkáme šerého dávnověku, mnohé z nich se však odehrávají v jakémsi mýtickém bezčasí, inspirovaném ovšem dobou stěhování národů.
V rámci těchto změn nová elita vytváří „centrální místa“, jak to pracovně skandinávští archeologové nazývají, jelikož termín město by nebyl vhodný. Zde se koncentruje moc, trh, soudy a i kulty. Mnohé z pomístních severských názvů tento kultovní rozměr dodnes zrcadlí, předkřesťanské názvy některých vesnic či lokalit lze totiž přeložit jako „dům bohů“ (o tom tu celou dobu melduju!), „svatý ostrov“ a podobně. Ověříme to však jistěji?
Říkám stále, že pořád je co objevovat
Zatím není jisté, jaký byl širší sídelní kontext objeveného chrámu. I jeho určení jako „chrám Ódina a Thóra“ vychází ze středověkých textů, které když už zmiňují chrámy Seveřanů, přisuzují je Thórovi, Wotanovi/Ódinovi či Freyrovi. Je ale velmi pravděpodobné, že chrám musel být součástí širší aglomerace, která zatím čeká na své odhalení.
Jak bylo totiž řečeno, tyto kultovní stavby patřily k centrálním sídlům. Ba co více, můžeme je přímo nazvat stavbami socio-kultovními. Nešlo jen o místo uctívání, klidné a pokojné jako křesťanský kostel. Kromě toho, že severské rituály s obětinami měly asi trochu jinou náladu a dynamiku, jejich podstatnou součástí bylo i hodování.
Křesťanští autoři se shodují, že v centrech chrámů se nacházela socha či idol uctívaného boha, kterému se nosilo jídlo, nápoje či dokonce zlato. Bytosti spirituální se živí duší oněch věcí – a co je pozemské, to zbyde na uctívající. Ostatně nálezy ohnišť a kostí v blízkosti objeveného chrámu tento obraz jen potvrzují. Vedle kultu tak podobné místo muselo být klíčové v životě komunity jako takové. Ale co se s ním stalo?
Zajímavá je i otázka zániku chrámu – neměl totiž žádný výrazný zánikový horizont. Přitom se ví, že v 11. století při tažení křesťanských norských králů docházelo k likvidaci svatých míst. Existují náznaky, dosud špatně zmapované, že „boží domy“ se mohly stávat „Božími domy“, čili měnily se v první kostely. Ani pro to není zatím žádný důkaz.
Máme tedy před sebou objev, který je důležitý nejen pro dějiny skandinávského předkřesťanského náboženství, ale i pro Norsko jako takové. Zároveň – jak už to tak bývá – více otázek klade než zodpovídá. Archeologové tedy mají na čem pracovat – tedy dřív než přijde Ragnarok, soumrak bohů, vypluje Naglfar a Fenrir se utrhne ze svých řetězů…
[Petr Zajíček]
Mnohé legendy nebyly – minimálně zčásti – jenom legendami (a mnohé asi zase byly, že jo):
Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]