Lidé doby bronzové asi používali ostatky předků jako amulety

TLDR: Lidé doby bronzové v Británii zřejmě užívali ostatky dávno mrtvých lidí jako jakési amulety či relikvie. Radiokarbonové datování ukázalo řadu příkladů kostí, které byly pohřbeny desítky let po smrti. Studie byla publikována v žurnálu The Antiquity.

Smrt jako tabu dneška

Naše soudobá společnost má ke smrti dosti odtažitý vztah. Držíme ji mimo zřetel, snažíme se na ni zapomenout a důsledně oddělujeme svět živých a svět lidí ležících za hřbitovní zdí. To vše je umocněno tím, že lidské ostatky jsou pro nás skoro až tabu. Něco s čím nechceme přicházet do styku a co nás děsí.

Tyto projevy a pocity jsou do určité míry pochopitelné a plně vysvětlitelné mentálním nastavením lidí i celé společnosti. Na druhou stranu, nemuselo tomu tak být vždy. Lidská historie a rozmanitost kultur přinesly takovou škálu přístupů k mrtvým a ke smrti, že ten náš současný je jen jeden z mnoha možných. Pro příklad nemusíme chodit ke kulturám exotickým. I v evropském pravěku nacházíme náznaky praktik s ostatky, které jsou nám dnes bytostně cizí a které v minulosti mohly být kvůli tomu i špatně interpretovány.

Nová studie vedené vědátory z univerzity v Bristolu si v tomto ohledu posvítila na zvyklosti obyvatel Británie doby bronzové. Její obecné závěry ale mají, jak se dozvíme, i širší platnost. Výzkum se zaměřil na archeologické objevy z doby začínající asi před 4500 lety, při kterých byly spolu s pohřbenými lidmi nalezeny „kosti navíc“ jako milodary. Případně kdy se nachází dílčí lidské ostatky v nečekaném kontextu sídlišť. Jinými slovy – takové části lidských ostatků (jednotlivé kosti), u kterých je pravděpodobné, že s nimi bylo záměrné zacházeno jako s předmětem.

Archeologové si už dávno všimli, že takových objevů je poměrně mnoho. Nová práce, publikovaná v žurnálu The Antiquity, ale vůbec poprvé vystavila tyto nálezové kontexty hlubší analýze. A vyplatilo se. Pomocí CT skenování a radiouhlíkového datování totiž vědátoři dospěli k závěru, že bylo patrně velmi rozšířeným zvykem britské doby bronzové si ponechávat nějaký „amulet“ či „suvenýr“ z kostí dávno zemřelého člověka.

Sladké možnosti radioaktivního uhlíku

Archeologové zkoumali vzorky z celkem 28 lokalit napříč Spojeným královstvím. Jak jsme řekli, užívali při tom jak radiouhlíkové datování, tak CT skenování. Pomocí radiouhlíkové metody – která dnes umí být mnohem přesnější, než příslovečných „plus-mínus dvě stě let“ – určovali stáří kostí, CT zase odhalilo stopy používání pozůstatků. Lidské kosti a jejich zlomky přitom byly nejen zahrnovány mezi milodary při pohřbech, ale zjevně také uchovávány v rámci sídlišť. Jak říká prof. Joanna Brück, jedna z autorek nové studie: „Takové ostatky mohly být přitom i pohřbívány pod podlahu obydlí nebo snad dokonce i vystavovány.“

Při radiokarbonovém datování se porovnávaly výsledky z datace lidských ostatků (16 zpopelněných, 38 kostěných) a materiálu ze zásypu pohřbu (zlomky zvířecích kostí, uhlíky, skořápky). Jemnější rozlišení moderního datování umožnilo stanovit, že sledované pozůstatky byly pohřbeny často mnoho desítek let či dokonce staletí po smrti. Autoři studie se zaměřili jen na velké ostatky (tj. dlouhé kosti, lebky apod.), u kterých byla minimální šance, že se do zásypu dostaly jako odpad. To vše badatelé ještě doplnili o 121 starších obdobných měření, o kterých se ukázalo, že odpovídají zjištěním studie.

Důležité bylo i CT skenování zkoumaných ostatků spolu s histologickou analýzou mikroskopických pozůstatků činnosti rozkladných bakterií. Výsledky byly poměrně pestré. Na některých vzorcích šlo sledovat stopy masivní anaerobní bakteriální činnosti odpovídající brzkému pohřbení. Takové kosti tedy musely být vytaženy z hrobů po rozkladných procesech. Jiné ale mají žádné či minimální takové stopy, což zase naznačuje, že byly zbaveny masa před rozkladem. CT sken ale nikdy nenaznačuje „kanibalské“ zacházení s kostmi. Tuto analýzu autoři uzavírají tím, že praktiky vedoucí k získání ostatků se individuálně lišily.

Sběratelé kostí

Je zjevné, že lidé doby bronzové nevnímali ostatky s odporem či dokonce s hrůzou, jak je tomu běžné dnes. Důvodů, proč lidé zacházeli s ostatky dávno zemřelých, může být několik. Mohlo jít o předávané trofejí z dávno zabitých nepřátel, ještě pravděpodobnější je ale nějaký „magický“ kontakt s předky. Mrtví lidé byli součástí světa živých mnohem více, než jak to vnímáme my. To, že ostatkové „amulety“ byly často později znovu pietně pohřbeny (včetně zpopelnění) zase naznačuje jakýsi duchovní rozměr uložení k opětovnému spánku po tom, co zemřelý živým „dosloužil“.

V případě pohřebních kontextů tak bylo zkoumáno 13 milodarů z ostatků lidí, kteří zemřeli až 450 let před pohřbeným. Například jeden bohatý pohřeb muže z 24. stol. př. n. l. obsahoval lebky a dlouhé kosti až 4 dalších jedinců, kteří zemřeli 150-300 let před pohřbeným, spolu se dvěma dalšími, kteří žili 80 let před ním. Jiný pohřeb bohaté ženy (měla v hrobě stovky bronzových korálků) z 20. stol. př. n. l. byl doplněn o fragmenty lebek a dlouhých kostí ženy a muže starších o 60–174 let a lebku dítěte neurčitého stáří. Obecně až polovina zkoumaných vzorků patřila malým dětem, nikdy ale nešlo o současníky pohřbených.

Příkladů je víc, ikonický je ale pohřeb muže z 18. stol. př. n. l., který vedle masivního kamenného sekeromlatu, bronzové sekyry a několika „tajemných“ předmětů měl u sebe také hudební nástroj (pravděpodobně flétna) vyrobený z opracované a hlazené lidské kosti. Objev byl učiněn už před 5 lety a flétna už se stala ozdobou wiltshirského muzea. Není tedy nový, jak se domnívaly některé zpravodajské servery přibližující novou studii. Teprve teď ale analýza ukázala, že flétna pochází z jedince zemřelého 50 let před pohřbeným!

Víc než jen flétnička z dědečka

Autoři studie si uvědomují, že přímo zkoumaných vzorků bylo pořád poměrně málo. Objevují se ale v celé Británii doby bronzové a tak asi není přeháněním říci, že se výzkum dotkl stop širšího fenoménu. Ostatně, my bychom mohli přidat i naší trošky do mlýnku. Studie vůbec neřeší jiné regiony, ve střední Evropě je ale dobře popsaným fenoménem „amuletové“ zacházení s ostatky, kdy se objevují fragmenty těl či celé pohřby v sídelních kontextech.

Evropa doby bronzové sice nebyla kulturně homogenní, různé věci ale naznačují, že tehdejší kultury si byly příbuzné a vzájemně se ovlivňovaly. Duchovní svět „bronzové“ Evropy mohl vycházet ze společných základů a magická síla kostí mohla do tohoto myšlenkového balíčku patřit. Není ostatně bez zajímavosti, že studie sama při snaze protáhnout vzorky až do doby železné naznačuje, že s koncem doby bronzové končí i popsané praktiky. Ovšem s tím, že vzorků nebyl dostatek a další výzkum to může převrátit.

Zjištěné skutečnosti se dotýkají více, než jen dnešním úhlem morbidní „flétničky z dědečka“, jak zkratkovitě studii interpretovaly některé diskuze. Naznačují celý jeden rozměr duchovní kultury, který je nám dnes do určité míry cizí. A schválně říkáme do určité míry cizí, středověká posedlost ostatky svatých by si s popsanými praktikami vlastně nezadala.

Jsou zde různé aspekty, které by bylo potřeba prozkoumat dál. Tvořili snad děti výraznou většinu ostatkových „amuletů“, jak naznačují dosavadní data? Dávalo by to smysl, napříč celým světem se objevuje to, že „čisté“ děti mají v různých kulturách magickou roli. Bylo by možné prokázat skrze DNA příbuznost pohřbených a nalezených amuletů – tedy že by šlo o přímého předka?

Jak je dobrým zvykem archeologických studií, zůstává pěkná řádka otázek pro další řešení. Zatím si ale ponecháme romanticky tajemný obraz doby bronzové, kde v záři ohňů na své živé dohlíží duše předků skrze své kosti – a kde zní melodie kostěných fléten.

[Petr Zajíček]

Ne ve všem byly ale lidé dřív odlišní…

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]