Těžba v mořích by mohla těžce poškodit zdejší život

TLDR: Ani 26 let po zkušební „simulované“ těžbě na mořském dně nedošlo na obnovu života v plné míře. Vrhá to stín pochybností na ambice získávat ze dna moří cenné kovy. Studie tu.

Nejhlubší hranice

Civilizační hlad po některých vzácných kovech je dobře známý. Mnohé nové technologie vyžadují komponenty z prvků, které jsou na povrchu naší stále ještě modré planety nedostatečným zbožím. Poptávka po nich ale sílí díky potřebě těchto materiálů při výrobě pokročilých a efektivnějších baterií. Nemusí jít ale přímo o vzácné kovy, všeobecně roste i potřeba těch rozšířenějších, jako je nikl, kobalt, nebo měď.

Místo toho, abychom tyto kovy těžili na pevninském povrchu, kde velké jámy a doly stojí v cestě budování další dopravní infrastruktury, můžeme je získat i ze dna moří a oceánů. Pod do velké míry ještě neprobádanou hladinou se nachází tisíce čtverečních kilometrů především polymetalických nalezišť, tvořených z vícero druhů kovů. Z velké části jsou tvořené manganem a železem, ale najdou se i hroudy vzácnějších materiálů. Těžba pod hladinou je pro mnoho firem lákavou příležitostí. A výzkum na tomto poli kvapem kráčí kupředu!

Bohužel, zásahy do podvodní krajiny může hůře nést fauna a flora na mořském dně. V roce 1989 se skupina německých výzkumníků v rámci takzvaného DISCOL experimentu pokusila nedaleko Peru na dně pacifiku podobné podmínky, jaké by měla intenzivní hlubinná těžba na místní ekosystém.

Typické nenarušené mořské dno. ZdroJ: ROV-Team/GEOMAR

Při sofistikovaném výzkumu použili nesofistikované nástroje: čtyři kilometry pod hladinou dno s bohatým nalezištěm manganu doslova zorali radlicí, čímž simulovali mechanické poškození, jaké může dnu utrpět při těžbě. Pak čekali, jak se tato událost dotkne života korálů a mikroorganismů.

Dnes, o tři dekády později se na místo vrátil tým mikrobiologů z institutu Maxe Plancka s kolegy z Wegenerova Institutu a Helmholtzova Centra pro Výzkum oceánského dna, aby provedli pozorování a měření, jestli se hlubinný ekosystém dokázal s jednorázovým zoráním dna vyrovnat.

Podvodní robot, který těží na dně vzácné kovy
Japonský robot, který těží na dně vzácné kovy, Zdroj: AGENCY FOR NATURAL RESOURCES AND ENERGY/VIA KYODO

Pod hladinou nářek neslyšíš!

Netrvalo dlouho a ukázalo se, že v porovnání s neporušenými oblastmi oceánského dna se na povrchu zorané oblasti, která má v průměru tři a půl kilometru nachází asi jen dvě třetiny původní mikroflóry, v oblastech, kde se výzkum prováděl později dokonce o polovinu.

Zdá se, že rychlost mikrobiologických procesů v tomto narušeném ekosystému byla snížena přibližně o 75 % a na této hodnotě se drží po čtvrtstoletí. Podle odhadů bude přírodě trvat dalších padesát let, než se život pod hladinou vrátí zpátky do původního stavu.

Brázdy na dně jsou vidět i po 26 letech. Zdroj: ROV-Team/GEOMAR

Je to dáno tím, že při experimentu radlice porušila především vrchní část aktivního sedimentu, který však obsahuje zdaleka největší množství biologického materiálu v porovnání s vrstvami hlubšími. Zoráním se tahle výživná polévka rozvířila a odnesly ji podvodní proudy pryč z oblasti. Ta část, která zůstala byla zaorána pod původně hlubší a mrtvou náplavu, a tudíž se k ní mikroorganismy dostávají jen velmi stěží.

Vypadalo by to, že podvodní krajině patří budoucnost, ale ne taková, o jakou by stála. Těžba kovů, jako je právě mangan může zničit rovnováhu i při jednorázovém narušení na desítky let, a to do hloubky minimálně desítky centimetrů pod povrch. Při plné komerční těžbě by to znamenalo změnu oceánského ekosystému v rozsahu stovek, až tisíců čtverečních kilometrů každý rok.

Zdroj: Irrational Games/Vlastní

Bagry připlouvají

Experti z týmu však podvodní těžbu vyloženě neodsuzují, ale upozorňují na dvojí problém. Současná omezení technologie této těžby, která není nijak zvlášť vyspělá a při současných primitivních metodách nadělá příliš mnoho škod a pak na nedostatek legislativní ochrany podvodní krajiny.

Jinými slovy, firmy dnes nemají k dispozici uspokojivou a neinvazivní metodu těžby a žádná vláda se prozatím nestará o to, jak by takové legální a ekologicky obhajitelné využívání oceánského dna mohlo vypadat. Doufejme, že civilizační hlad a komerce nezvítězí dřív, než se podvodní krajině dostane podobné, anebo raději lepší ochrany, než té na souši.

Leckdo by mohl namítnout, že podmořská těžba je jistě stále vzdáleným snem. Ale mýlil by se. Jsou tomu už tři roky, co Japonci „pokusně“ natěžili na mořském dně stovky tisíc tun minerálů. Například roční japonský import zinku. Technika „dálkově ovládané bagry orají dno, a mateřská loď to tahá nahoru“ není zase tak sofistikovaná. Konec konců, na dně moří už pár dekád těžíme i ropu.

Blíží se tedy další velká ekologická katastrofa? Uvidíme – těžba na souši je stále levnější, ale z logiky tenčících se zdrojů nemusí být navždy. Nicméně, nemusíme ani hned házet civilizační flintu do žita. Nabízí se několik potenciálních možností, kudy těžbu ubírat dále. Vyšší tlak na šetrnější metody těžby by jednak mohl redukovat poškození podmořských biomů – asi ne na nulu, avšak alespoň do určité míry.

Druhou možností je těžit v jiném druhu nemilosrdné krajiny, totiž ve vesmíru! Ani to samozřejmě nebude zcela prosté ekologické stopy. Ne snad, že bychom na Měsíci a asteroidech hubili místní faunu a floru, v tomto ohledu bude mít těžba v kosmu výhodu. Ale zase budeme muset onen hardware pro těžbu vynášet velkým počtem raketových startů. A rakety, pokud jde vše dobře, nepadají z nebe. Tedy i jejich provoz a produkce má svou stopu. Alespoň momentálně se však zdá, že neregulovaná těžba v mořích by mohla být novým velkým problémem, proti němuž bychom se alespoň měli snažit postavit příslovečné menší zlo.

[Jan Hanáček, LL]

A co se toho vesmíru týče…

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Diskuze