TLDR: Archeologové na dvou etiopských lokalitách odhalili, že Homo erectus používal současně nástroje staropaleolitické kultury Oldovan a o něco mladšího komplexu Aucheléen. To znamená, že musela existovat mnoho tisíc let dlouhá kulturní a technologická kontinuita – a zároveň to boří starou představu „jeden lidský druh-jedna technologie“. Kosterní pozůstatky ze zkoumané lokality navíc přinesly nové poznatky o pohlavním dimorfismu tohoto lidského druhu.

Člověk co kráčí vzpřímeně

Když se řekne „vyhynulý lidský druh“, velmi často si na prvním místě představíme neandertálce. Není divu, jejích PR v médiích i v kultuře je velmi dobré a i u nás na Vědátoru se netajíme láskou k nim. U  širší veřejnosti, když nebudeme počítat archeologátory a antropologisty, tak výrazně zastiňují povědomí o ostatních lidských druzích. Přitom jméno asi nejúspěšnějšího člověka jsme všichni někdy slyšeli: Homo erectus neboli člověk vzpřímeny.

Záměrně říkáme, že jde asi o nejúspěšnější lidský druh vůbec. Pravda, oproti nám vyhynul, ale po Zemi chodil ze všech hominidů nejdéle: od doby před 1,8 miliony let do cca 143 000 let (podle některých odhadů dokonce až do 50 000 let před současností). Oproti tomu je nějakých 300 000 let moderního člověka nic.

Nyní tento fascinující člověk upoutal znovu pozornost vědátorů. Podle nové studie byly totiž na dvou etiopských nalezištích zjištěny pozoruhodné skutečnosti týkající se používání nástrojů z rukou Homo erectus. Ukázalo se totiž, že současně užíval nástroje vycházející ze dvou různých technologických tradic. Přitom se mělo dříve za to, že starší z nich nebyla erectům vlastní. Jejich současná existence tak ukazuje na mnohem vytrvalejší technologicko-kulturní kontinuitu, než se předpokládalo. A aby toho nebylo málo, nalezené kosterní pozůstatky promluvily také k morfologii druhu.

Homo erectus, pán tvorstva

Jak jsme řekli, Homo erectus patří evolučně mezi mimořádně úspěšně lidské druhy. Dodnes není jasné, zda jde o přímého předka soudobého člověka, rozhodně je ale součástí evolučního substrátu, ze kterého jsme se zrodili i my. Přínos Homo erectus k evoluci lidského rodu jako celku je navíc neoddiskutovatelný. Ačkoliv se někdy může v rekonstrukcích zdát, že měli poněkud „opičí“ rysy, přesto měli mnohem blíže k nám, než k dávným australopithecum.

Mozkovna H. erecta možná byla menší, než naše, bavíme se ale o lidech, kteří kráčeli po zemi více jak milion let. Za tu dobu se rozšířili z Afriky do části Evropy a Asie. Stali se jedním z dominantních druhů v potravním řetězci. Ovládli oheň, existují náznaky rozvoje abstraktního myšlení (např. 500 000 let stará škeble s geometricky pravidelnými obrazci), museli nepochybně vytvářet složité sociální vazby a způsoby kooperace.

Že v případě Homo erecta máme co dělat s myslí, jež se více a více zesložiťovala, se nakonec v hmotné kultuře projevilo v tzv. kultuře či technologickém komplexu zvaném Acheuléen. V podstatě jde o soubor technologií výroby kamenné industrie a typických artefaktů, který se objevil asi před 1,4 miliony let a mizí před asi 100 000 lety. Pokrývá tedy období pozdního a středního paleolitu a obvykle je ztotožňován právě s erekty.

Význam acheuléenské industrie tkví v tom, že jde o dopředu promýšlenou výrobu nástroje – vznikají pěstní klíny, sekáče, drasadla, či zoubkové nástroje, které ovšem nevytvoříte prostým úderem do kamene. Musíte vybrat správné jádro a základní úštěp upravovat v postupných krocích do požadovaného tvaru. To je klíčové pro poznání potenciálu mozku H. erecta – bez schopnosti abstraktního myšlení a promýšlení vícestupňové činnosti. Jinými slovy: Homo erectus nad prací přemýšlel a věděl, co chce. Hle, člověk – začal přetvářet svět kolem sebe tím, že dával kamenům nové, nepřirozené tvary. První krok k současnému světu.

Soudobost dvou technologií

Problém s paleolitickými „kulturami“ je v tom, že je mnohem těžší je uchopit, než kultury neolitické, jak je známe z tradičních archeologických termínů. Proto se někdy hovoří o technologických komplexech a podobně. Tradiční výklad ztotožňoval jednotlivé komplexy s jednotlivými lidskými druhy, nové objevy ale tuto představu nabouraly. Na zkoumaných lokalitách se totiž vedle acheuléenské industrie objevila i tzv. industrie oldovanská. Ta je mnohem starší a primitivnější a byla vlastní archaičtějšímu Homo habilis a nejspíše i australopithékům. Ve vztahu k Homo erectus se předpokládalo, že se Oldovan rozvíjel ve starší době, než byl nahrazen Acheuléenem. Výzkum ale jednoznačně prokázal, že oba technologické komplexy byly na lokalitě užívány současně.

Nová studie vznikla pod vedením Sileshi Semawa, vědátora z Národního centra pro výzkum lidské evoluce ve Španělsku a díky dlouhodobému paleoantropologickému projektu realizovaném v oblasti Gona v Etiopii. Mezi spoluautory jsou tak například antropologové z Connecticut State University. V rámci jimi vedených výzkumů byly prokopány dvě lokality, vzdálené jen 6 km od sebe, pojmenované Dana Aoule North (DAN5) a Busidima North (BSN12). Na lokalitě DAN5 byl nalezen zlomek ženské lebky H. erectus datované do doby před cca 1,26 miliony let, BSN12 zase přinesla zlomek lebky mužské o stáří 1,6 milionů let. Na obou lokalitách byly spolu s lebkami nalezeny i kamenné nástroje – už to samo o sobě je spíše raritní – a v obou případech šlo o současnou existenci oldovanské a acheuléenské industrie.

Podstata oldovanské industrie je o poznání primitivnější – zjednodušeně řečeno jde o vhodně vybraný kámen rozbitý tak, aby vytvořil funkční čepel. Ano, i zde jsou potřeba jisté znalosti, především materiálové, ale nejde o vícevrstevnou technologii, jako Acheuléen. Oldovan se vyskytl už někdy před 2,6 miliony let a předpokládalo se, že H. erectus nebyl vlastní, snad jen na začátku existence druhu. Proto byl společný výskyt obou technologií poněkud překvapivý. Důležité také je, že i když obě lokality dělí několik tisíc let, přesto byla na obou situace podobná.

Fascinující kontinuita

Implikací takových nálezových okolností je několik: V první řadě opět padá představa typu „jeden druh, jedna technologie“. Sami cítíme, že to zavání až příliš umělou škatulkou – ostatně toto schéma pochází někdy z 60. let. Dnes tento systém ostrých hranic moc v potaz brán není. U oldovanské industrie se například vědělo, že v závěrečné fázi ji využíval Homo erectus a Acheuléen vyvinul později. Přesto jde ve studii o první zjištěný soudobý výskyt těchto dvou technik.

Ještě závažnější je ale ta skutečnost, že společný výskyt obou technologií se objevil na blízkých lokalitách, časově ovšem vzdálených asi 300 000 let. Jestliže vezmeme jako fakt, že zdejší Homo erectus vytvářel nástroje oběma technologiemi, může to znamenat, že si v regionu tuto znalost předával po tisíce generací. Nikdy se přitom neztratilo užívání jednodušších oldovanských nástrojů ve prospěch acheuléenských. Je fascinující vidět tuto technologickou kontinuitu trvající v podstatě stejně dlouho, jako je celá existence moderního člověka.

Síla studie tkví mimo jiné v metodice, jaká byla k dataci a k dokázání soudobosti artefaktů obou typů a kostí použita. Nejde o výsledky jednoho výzkumu, obzvlášť v případě jeskyně DAN5 jde o syntézu dat získaných v průběhu několika let. Vše do sebe ale dokonale zapadá a působí věrohodně.

Autoři studie také zdůrazňují, že je potřeba přemýšlet nad tím, jak promýšlíme paleolitické technologie. Jde ostatně o projevy lidského myšlení oné doby. Acheuleén se totiž rozšířil v podstatě do celé oikumeny H. erecta a pokryl tak nejen velkou plochu časovou, ale i geografickou. Muselo tedy docházet k předávání kulturních a technologických tradic na obrovském území po velmi dlouhou dobu. Industrii lze vnitřně členit na mladší a archaičtější, obecně jde ale říci, že se po statisíce let příliš neměnila. Přitom sám Homo erectus musel být dynamický a flexibilní ve svém chování, jinak by nebyl tak úspěšný v čase i v prostoru.

A co ty lebky?

Na začátku jsme řekli, že druhou linkou studie byly samotné kosterní pozůstatky. Těm byla věnována mimořádná pozornost proto, že jde o vzácný příklad geograficky blízkých jedinců obojího pohlaví. Navíc antropologického materiálu Homo erectus není nikdy dost.

Ukázalo se, že i pouhé fragmenty lebek a části čelistí dokážou výrazně přispět k poznání diverzity jednoho druhu. Na prvním místě se ve studii skloňuje pohlavní dimorfismus. Ženská lebka z DAN5 je výrazně subtilnější a menší, než lebka mužská z BSN12. Vlastně jde o vůbec nejmenší lebku H. erectus, jakou se zatím podařilo nalézt. Šlo přitom o mladou, dospělou ženu (dle stavu opotřebení zubů a existence zubů moudrosti) a její subtilnost nebyla vadou.

Díky zachování zubů šlo ale jít s výzkumem ještě dál. Izotopová analýza zubů naznačila poměrně pestrý jídelníček odpovídající lesnímu všežravci, spíše než čistému lovci. Vedle masa se předpokládá větší konzumace rostlin, snad hmyzu, vajíček a podobně. To právě odpovídá lesnímu prostředí, což je dle spoluautora studie Michaela Rogerse poměrně překvapivé. H. erectus je totiž obvykle chápán spíše jako „lovec z plání“, než lesní sběrač a příležitostný lovec. Na druhou stranu to opět vypovídá o diverzitě druhu a jeho flexibilitě. Předpokládá se ostatně, že hustota populace H. erectus byla velmi nízká – vznikaly proto patrně místní populační varianty.

To, že se člověk vzpřímený na rozdílné podmínky dobře adaptoval, opět vypovídá pozitivně o schopnostech tohoto druhu. Studie tak, dle slov Michaela Rogerse, dokumentuje mnohem větší fyziologickou i behaviorální variabilitu H. erectus, než se kdy dřív soudilo.

Dlouholetá práce

Autoři studie opakovaně zdůrazňují, že takto komplexní tvrzení nevznikala přes noc. Jde o výsledky dlouholeté práce, která by bez spolupráce místních odborníků s mezinárodním týmem nebyla možná. V podstatě jsou za tím doslova roky dřiny v terénu v unikátním regionu Gona.

Svým způsobem sice studie na spoustu otázek odpovídá, zároveň jich řadu navrhuje do budoucna. Dotýkáme se v podstatě antropologických a archeologických paradigmat, možná jde o samu filosofii toho, jak vnímáme lidské myšlení a kulturně-technologickou kontinuitu. Máme popsaný nějaký stav soudobosti dvou technologických variant artefaktů, definitivně zavrhujeme model stavící rovnítka mezi lidské druhy a paleolitické kulturní komplexy. Vidíme statisíce let trvající konzervativní předávání technologií. Co to ale znamená – jak chápat myšlení archaických lidí pří výrobě nástrojů? Jednoznačná odpověď neexistuje, samozřejmě, rozhodně jde ale o správně nastolené otázky, protože – zopakujme – výroba kamenné industrie nebylo bezduché hraní si s kamením, ale mentálně složitý proces.

Paleolit je fascinující éra. Statisíce a miliony let se v něm formovaly lidské druhy, aby se nakonec evoluce vydala našim směrem. Jenomže dějiny našeho druhu jsou pouhým chvostem historie člověka. Poznání našich předků a dávných příbuzných tak zůstává poznáním nás samých. A tak je potřeba vyzdvihnout každou takovou studii, která nám aspoň vzdáleně pomáhá dotknout se myšlení dávných lidí a toho, jak asi vnímali své okolí a jak jej využívali. Zkrátka: Homo erectus si nezaslouží, aby v obecném povědomí zůstával jen trapně vtipným termínem z učebnice dějepisu.

I díky němu totiž naše chápání života, vesmíru a vůbec… významně stouplo, a možná časem dosáhne i vrcholu.

[Petr Zajíček]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]