Byl Justiniánský mor ve skutečnosti pandemie bez větších následků?

TLDR: Krátce před vypuknutím soudobé pandemie se objevila studie, která tvrdí, že justiniánský mor, jedna z velkých nákaz, jež měla symbolicky ukončovat antiku a otevírat středověk, měl ve skutečnosti jen minimální přímý dopad na východořímskou společnost. Historický narativ se přitom doposud shodoval v tom, že šlo o zlomovou krizi ekonomickou, demografickou i kulturní.

Pandemiózně!

V čase všudypřítomných zpráv o světové pandemii by si naši čtenáři možná řekli, že bychom mohli věnovat pozornost nějakému optimističtějšímu tématu. To by nás ale málo znali! Naopak, jelikož se nepochybně blíží kolaps, apokalypsa a jeden velký Mad Max LARP, máme možná jednu z posledních příležitostí na bilancování, ohlížení zpět a tak. Vhod proto přišla relativně nedávná studie mezinárodního týmu historiků, archeologů a přírodovědců, kteří zaměřili svou pozornost na tzv. Justiniánský mor.

Studie vedená Lee Mordechaimem z katedry historie Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, zaštítěná patronací univerzity v Princetonu, přináší nová, nekonvenční tvrzení. Došli totiž k závěru, že navzdory obecně sdílenému historickému narativu neznamenala nákaza demografický ani sociologický kolaps. Ne že by mor snad neproběhl, ale jeho přímé následky na východořímskou společnost by podle tohoto modelu měly být mnohem menší, než se uvádí.

Studie se paradoxně objevila v prosinci loňského roku, tedy jen pár týdnů před vypuknutím současné pandemie. Ta se samozřejmě nedá počtem mrtvých – DÍKYBOHU! – srovnávat se středověkými morovými ránami. Už teď je ale jasné, že společenské a ekonomické dopady nebudou v globalizovaném světě malé. Je tak možná zajímavé zamyslet se nad tím, jak vzdáleně podobné katastrofy zvládaly společnosti v jiných časech.

Hlavní hrdinka celého příběhu: blecha nakažená bakteriemi moru, což se projevuje tmavou vrstvou v oblasti břicha. (zdroj: http://www.niaid.nih.gov)

Ve znamení moru

Justiniánský mor se objevil za vlády východořímského císaře Justiniána I. a probíhal patrně v letech 541-544 n. l. Dnes už víme, že jeho původcem byl pravý mor, který kosil Evropu i o několik staletí později. Nákaza nabrala v tehdy hustě zalidněném východním Středomoří rychle podobu pandemie. První ohnisko bylo patrně v Etiopii, odkud se nemoc rozšířila do Egypta, což byla v 6. století možná nejlidnatější provincie Východořímské, čili Byzantské, říše. Následně se prudce rozšířila do celého Středomoří, přes Peršany také do Mezopotámie. Nejvíce zasažena měla být Malá Asie, s velkými prastarými městy říše. Bakterie moru ale byly zjištěny i v dobových hrobech zkoumaných v dnešním Německu.

Podle některých výkladů až tento mor ukončuje symbolicky epochu antiky a otvírá dveře středověku. Poplenil stará antická centra, proměnil struktury osídlení Středomoří a zlomil hegemonii Východořímské říše. Úbytek obyvatelstva se v některých oblastech odhadoval až na polovinu.

Někdy se zjednodušeně uvádí, že velké morové rány s velkými následky byly tři: mor Justiniánský, evropská Černá smrt ve 14. století a východoasijská morová rána na začátku 20. století. Protože třetímu, modernímu případu se poslední dobou věnuje hodně badatelské pozornosti, obzvlášť na mikrobiologické úrovni, přišli autoři studie s myšlenkou podívat se na první velkou morovou pandemii. Pochopitelně spíše z hlediska historického a antropologického, biologických dat není tolik k dispozici. Překvapivě při tom zjistili, že přímé písemné prameny, ze kterých se primárně vychází, mají jen malou oporu při hledání důkazů na jejich podporu.

Graf nově vydávaných zákonů a novelizací. Přerušovaná linka značí začátek moru. (zdroj: Mordechai et al.)

Problém s prameny…

Samozřejmě je potřeba na prvním místě zdůraznit, že se pohybujeme v 6. století. Tedy v době, která naše poznání limituje obrovskou propastí času. Na druhou stranu, Východořímská říše byla známá svým dobře vedeným písemnictvím. Apokalyptický výklad Justiniánského moru vychází právě z přímých zpráv, které líčily nákazu jako naprosto zlomovou. Autoři studie ale říkají, že takto mimořádná krize by měla mít i mimořádně výrazné nepřímé doklady – a na ty právě nenarazili.

Využili série kvantifikujících a statistických metod, s použitím archeologie, přírodovědných analýz a demografických metod, aby se pokusili zachytit nepřímé stopy kolapsu následujícího po moru. Jako hlavní prameny jsou brány spisy Prokopia a Jana z Efesu, které líčí zkázu v celé, obrovské nahotě. Problém ale je s kontextem, který někdy u analýzy těchto pramenů chybí. Autoři užívali nějaký dobový jazyk, měli nějakou jazykovou stylizaci textu a podobně. Jisté přehánění patřilo k dobovému jazyku. Jeden z menších pramenů zmiňujících mor například tvrdí, že pomřelo 99 setin všech lidí. Sám Prokopios, jinak spolehlivý, zase jinde líčí Justiniana jako neuvěřitelného tyrana, který za své vlády způsobil smrt trilionu lidí. Jak vidno, oba tyto údaje nelze brát za platné – kde ale končí nadsázka a začínají tvrdá fakta v jiných informacích o moru?

Autoři studie si také všimli, že mnoho dobových kronikářů a analistů, kteří zaznamenávali heslovitě významné události doby, velmi často líčí detailněji různá zemětřesení a jiné, i malé, pohromy – samotnému moru, který měl být zlomovým okamžikem éry, ale věnují jen minimální pozornost. Morových vln menšího rozsahu bylo mnoho, zmínky o nich se staly svým způsobem kronikářským žánrem. Autoři studie ale upozorňují, že jde často o zprávy jen krátké, skoro až rutinní, kdy se nákaze opět věnuje minimální pozornost.

Vydávání nových úředních papyrů, svislá přerušovaná linka označuje začátek moru. (zdroj: Mordechai et al.)

…a taky problém s nepřímými důkazy

Autoři pátrali i po nepřímých důkazech pandemie. Možných úhlů pohledu je přitom celá řada. Na prvním místě je možné zpochybnit některé dříve skloňované skutečnosti. Díky příslovečné byzantské byrokracii se například dá sledovat vydávání nových zákonů a nařízení. Někdy se uvádí, že v letech před morem byli legislativní úředníci mimořádně aktivní, byly vydávány mnohé zákony a jejich novely a mor prý toto viditelně utnul.

Při detailní analýze ale ve studii vyšel trochu jiný obraz – v letech 529 až 534 byly skutečně masově vydávána nová nařízení, neboť byl zaváděn nový Justiniánův zákoník. Následovala vlna úprav a novel, která zhruba končí se začátkem 40. let. Prudký pokles nových nařízení tak lze při zanesení do grafu vidět už v roce 540, tedy rok před začátkem moru. Ano, v letech po nákaze (paradoxně ne během ní) je nových zákonů minimum, ale skutečně to znamená kolaps byrokracie – není to spíš důsledek úspěšného zavedení zákoníku?

Úpadek ekonomiky se měl projevit i ve znehodnocování mince. Podle dostupných dat ale k prudkému poklesu poměru bronz-zlato došlo v kovu několik let před nákazou, v 50. letech se naopak mince „vzpamatovala“ a zlepšila. Znehodnocování mince tak spíš souviselo s jinými ekonomickými problémy, které se podařilo díky Justiniánově osvícené vládě napravit právě v době, kdy měla ekonomika údajně pod morem kolabovat. Autoři udělali rešerši i dalších, dokola opakovaných tvrzení historiků o látání hroutící se ekonomiky velkými emisemi bezcenných mincí a podobně. Zjistili při tom, že tato tvrzení jsou při kritickém pohledu velmi neprůkazná. Dostupná data zkrátka naznačují, že Východořímská říše měla značné ekonomické problémy v 6. století, ovšem jejich a priori spojování s morem je vytrhávání z kontextu a ignorování předchozího vývoje.

Datace úředních papyrů vydaných rodinou Apion (zdroj: Mordechai et al.)

Silná kontinuita státu

Podobnou kvantifikující metodou analyzovali autoři i desítky tisíc dostupných úředních dokumentů na papyrech. Ty se zabývají obchodem, daněmi, půdou a podobně. Ani při kritické analýze nebyli schopni mezi lety 520 a 570 nalézt v běžné úřední agendě nějaký odraz krize státu. Počet vydaných papyrů (samozřejmě, pracujeme s tím, co se dochovalo) nevykazuje v daných letech radikální úbytek ani nárůst, který by naznačoval buď kolabující byrokracii, nebo zvýšenou aktivitu státního aparátu.

Ba co víc, ani samotný obsah papyrů nijak zvlášť nesvědčí o nějaké krizi populace. Neřeší se údajné vylidňování, opouštění půdy či hroucení fiskálního systému. Stejnou pozornost věnovali autoři i soukromému archivu egyptského rodu Apion. Soubor jeho papyrů je asi nejlépe zachovaným soukromým úředním archivem z doby Byzance. Bohatý rod si kvůli rozsáhlým podnikatelským a zemědělským aktivitám vedl obsáhlý archiv. Ani jejich dokumenty absolutně nezrcadlí žádný kolaps či krizi.

Zajímavý je stav při analýze datovaných kamenných latinských nápisů. Ty byly produktem činnosti úřadů a místních samospráv a tedy také zrcadlí stav společnosti. Máme databázi tisíců takových nápisů, včetně západní části někdejší říše. Ukazuje se, že ani těchto epigrafických památek radikálně neubývá. Zde se snad přeci jen něco odrazilo – v 50. letech klesá jejich počet na minimum, už v další dekádě se ale zase stabilizuje. Mimochodem, o velkém moru se zmiňují jen dva z těchto nápisů.

V neposlední řadě se pak ke studiu přidávají i archeologové a biologové. Archeologie nenachází přímé doklady opouštění sídel. Blízký Východ má pro první tisíciletí také velmi kvalitní palynologické (tj. zabývající se pylem) analýzy, se kterými mohli autoři pracovat. Všimli si, že v zemědělských oblastech nevzrostla ve vrstvách 6. století přítomnost borového pylu. Při opuštění zemědělské půdy v prostředí Středomoří ji totiž rychle zabírají „plevelné“ borovice a předpokládalo se, že vylidňování venkova by se právě podle jejich pylu v dobových vrstvách mohlo poznat. Naopak, četná přítomnost obilného pylu ukazuje na pokračující intenzivní zemědělství ve všech zkoumaných oblastech.

Množství nových kamenných nápisů pro jednotlivé dekády. (zdroj: Mordechai et al.)

Not great, not terrible

Výše řečené neznamená, že se nic nedělo. Mor skutečně (nejen) v říši řádil. Jeho dopad na stát ale byl podle všeho mnohem menší, než se obvykle soudilo. Naopak, produkty činnosti státního aparátu ukazují setrvalou kontinuitu vlády a moci. Šesté století ale rozhodně nebylo poklidnou dobou a opravdu představuje jistý zlom na Východě. Kdysi neporazitelná Východořímská říše se dostala s koncem Justiniánovy vlády do táhlé krize a už nikdy nedosáhla takové moci. Byzantskou armádu dokázaly opakovaně porazit i relativně málo početné nomádské kmeny. Řím, tehdy na krátký čas připojený k říši, byl popleněn Ostrogóty. Na vrátka klepali Peršané, Slované a Bulhaři a nebyla daleko doba, kdy Araby sjednotí islám.

Jistou roli v prohrách byzantských vojsk mor hrát mohl. Například při zprávách o poplenění Říma zprávy uvádí, že Itálie byla morem zpustlá a bylo málo těch, kdo by Germánům vzdoroval. Mor totiž nepochybně proběhl, máme přímé nálezy tehdejších bakterií a úplně z prstu by si zkazky doboví autoři asi nevycucali.

Problém je v interpretaci důsledků. Když to srovnáme s Černou smrtí 14. století, tak najednou vidíme, že mnohé výše uvedené nepřímé důkazy fungují. V pramenech se dá sledovat kolaps zeměpanské moci v nejhůře zasažených oblastech, v archeologii i demografii je dobře vidět totální vylidňování rozsáhlých regionů. Ano, částečně to může být časovým rozdílem, tedy že mor 14. století se nám lépe studuje, než ten ze století šestého. Navíc studie nemá patent na pravdu, možná se objeví kritika jejich metody a snahy vše kvantifikovat. Nicméně – nějaké výsledky tu jsou a co s nimi?

Graf přítomnosti obilného pylu při datovatelných palynologických analýzách. Svislá linka označuje propuknutí moru. (zdroj: Mordechai et al.)

Co říci závěrem?

Pokud bychom výsledky studie přijali, tak její závěry mají dvě hlavní roviny: první je historiografická. Justiniánským morem se odborná literatura zabývá od 19. století, různě jej skloňuje a pracuje s ním. Historici samozřejmě přistupovali k pramenům kriticky, je ale možné, že se zde po desítky let kupí soustava omylů a dezinterpretací? Na začátku byla víra v to, že zprávy dobových autorů o úplném kolapsu jsou pravdivé. K tomu se připojila ta skutečnost, že říše se opravdu postupně dostala do mocenské krize a tak by kontext ochromujícího moru dával smysl. Nebylo zkrátka potřeba kriticky kvantifikovat jiné skutečnosti, jako to učinili autoři studie a tak se o obecném narativu průběhu Justiniánského moru doposud moc nepochybovalo.

Kromě poučení historického-metodologického z toho plynou i úvahy sociologické či demografické. Výsledky by totiž mohly být interpretovány i ve směru dnes oblíbených a aktuálních studií kolapsů a krizí. Nějaká krize nastala, ale silný a životaschopný stát ji asi přečkal v lepší kondici, než bychom na první pohled možná soudili. Jinými slovy, ne každá krize, a to ani v podmínkách předmoderních společenstev, znamená nutně kolaps. Jaké jsou příčiny kontinuity státu krizi navzdory by ostatně mohlo být pěkné téma pro další – dnes velmi relevantní – studii.

S morem, pandemií a nákazou zkrátka nikdy nebyla moc legrace. Ale to že mezi lidmi začala poletovat, ještě nutně neznamenalo, že vyjeli jezdci apokalypsy a všechno končí. Nechci být strýček sýček – ale pamatujme si to i pro náš čas budoucí.

[Petr Zajíček]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Diskuze