Mezi archeologickou datací českých sídel a kronikami je rozpor, ukazuje studie

TLDR: Archeovědátoři v nové studii přicházejí se srovnáním archeologických metod datování stáří sídel a písemných pramenů. Ukazují, že zpoždění „první zmínky“ oproti době vzniku sídla může činit i překvapivě dlouhou dobu.

Prameny písemné a hmotné

Naše sídelní síť se z velké části utvářela ve středověku. Do této éry sahá obvykle sídelní kontinuita významného procenta sídel v těch zemích střední Evropy, které se v antice netěšily z toho být součástí římské říše. Když se ale řekne středověk, tak mluvíme o velmi dlouhém časovém úseku, který ani zdaleka není kulturně či historicky homogenní. Pokoušíme-li se ovšem o přesnější dataci doby vzniku naší oblíbené vesničky střediskové, musíme si nutně klást otázku, z jakých údajů vlastně můžeme vycházet.

Kdo se někdy zabýval historií sídel, tak ví, že v obcích často uctívaná „první zmínka“ není moc směrodatným údajem. Říká nám kdy si toho kterého města či vesnice všiml nějaký kronikář či častěji nějaká zeměpanská kancelář (protože taková vesnice, to jsou hlavně peňauze, žejo). Pravda, u měst mohou být písemné prameny sdílnější, ale i zde můžeme narazit na dlouhá období mlčení.

Druhou možností je tedy obrátit se k informacím, které nám poskytují hlínohryzové, známí také jako archeologové. Ti se svými krumpáči, lopatami – a v dnešní době také především s počítači, laboratořemi a moderními přírodovědnými analýzami – dobývají v potu tváře ze země data, o kterých pergameny jen cudně mlčí. To, že archeologie je pro sídelní historii středověku klíčová je známo už pár desítek let (ovšem věřte, že někteří matadoři oboru ještě pamatují dobu, kdy se středověká archeologie oproti pravěké moc vážně nebrala). Nicméně vzájemnému vztahu – a rozporu – datování pomocí pramenů písemných a archeologických se doposud analyticky nikdo nevěnoval.

To napravuje studie publikovaná v Journal of Archaeological Science (113/2020), jež vzešla od vědátorského týmu ve složení Václav Fanta (Fakulta životního prostředí ČZU), Petr Sklenička (tamtéž), Jan Zouhar (Fakulta životního prostředí ČZU, katedra ekonometrie VŠE), Jaromír Beneš (Laboratoř archeobotaniky a paleoekologie PřF JČU, Archeologický ústav FF JČU) a Jiří Bumerl (tamtéž).

Archeologie vs. historie?

Badatelé si dali za cíl komparovat dostupná archeologická datování sídel s jejich „datováním“ historickým. Kladli si při tom několik otázek: jak velké rozdíly mezi datacemi se můžou ukázat, zda existují nějaké regionálně dané odlišnosti (tedy zda v některých regionech jsou písemné prameny přesnější), zda hrají roli nějaké geografické faktory a zda je možné výsledky nějak vztáhnout i na sídla, kde archeologická datace není.

Metodicky přitom vycházeli z dat dostupných díky projektu Archeologická databáze Čech. Pracovali přitom jenom s takovými archeologickými datacemi, které lze díky použitým metodám označit za věrohodné. Byla také snaha přidržet se jen takových sídel, kde se dataci podařilo zpřesnit minimálně na konkrétní století, ideálně ještě více. Získali tak data celkem 527 sídelních lokalit, jejichž počátek byl datován mezi lety 850–1600. Ty bylo možno komparovat s dostupnými písemnými prameny. Písemná datace byla získána ze sekundární odborné literatury. Pro sledování případných determinačních faktorů výsledků pak byly statisticky sledovány veličiny geografické (nadmořská výška a sklon terénu) a topografické (vzdálenost od hlavního města, od nejbližšího velkého města, od kláštera, od hlavních cest, od velkých řek).

Při zhodnocení se pak ukázalo, že rozdíl mezi archeologickým datováním a první zmínkou je větší, než se čekalo. Přitom ovšem dle očekávání platí, že čím více jsme v minulosti, tím je rozdíl větší. V písemných pramenech vzniklých kolem roku 1200 činí průměrně 150 let, se staršími léty se ještě prohlubuje a naopak. Pro raný novověk jsou data mnohem přesnější, u nových sídel (typicky v horských oblastech), ke kterým se vztahují písemné prameny vznikající kolem roku 1600, platí, že až v 70 % případů lze texty označit za věrohodné. Není ale bez zajímavosti, že i v takto pozdní epoše se najdou sídla, která měla staletý rozpor mezi zjištěními archeologie a prvními zmínkami.


Nerovnoměrné rozdíly

Rozdíly v datacích nebyly rozložené rovnoměrně, zároveň se některé věci, které by například historicky očekávali, nepotvrdily. Kupříkladu blízkost vesnic k velkým městům hrála relativně nízkou roli v délce časové mezery mezi datováním. Jistý vliv tam byl, ne však signifikantní. Podobně vliv klášterů nebyl tak velký, jak by se dalo čekat. Oproti tomu existují značné regionální odlišnosti, což nemá jednoznačné vysvětlení. Studie ponechává v tomto prostor otevřený budoucím úvahám historiků.

Větší přesnost mladších písemných pramenů je dána tím, že jejich počet v průběhu času roste stále rychleji. Ve 13. století navíc probíhal proces tzv. transformace českých zemí, kdy na přelomu vrcholného a pozdního středověku funguje úplně jinak zeměpanská správa země, organizace vesnic, fungování institucionálních sídel a podobně.

Právě středověká transformace je velké, mnohovrstevnaté téma, které se studie úzce dotýká. Předpokládá se totiž, že během ní došlo k radikální přeměně venkova. Již dříve se ovšem uvádělo, že samotná sídelní struktura, či základní substrát, na kterém se ve vrcholném středověku zahušťovala, byl dán už dříve. Tato nová studie k diskuzi přispívá zásadně v tom, že klade otázky, jak přesně starší, raně středověké sídelní struktury chápat ve vztahu k vrcholnému středověku. Jinými slovy, zda historie v osidlech písemných pramenů neklade počátky sídelní struktury do mladší doby, než odpovídá archeologickým zjištěním.

Bez zajímavosti není ani úvaha, zda by při znalosti průměrného zpoždění nebylo možné nějak odhadovat dobu skutečného vzniku sídla i tam, kde archeologickou dataci neznáme. Ukázalo se ale, že konfidenční intervaly jsou horší, jak radioaktivní uhlík v Liptákově a tak touto cestou asi jít nejde. Snad to můžeme chápat tak, že i když lze statisticky sledovat nějaké trendy, pořád máme co dělat se sérií originálních sídel, jejichž „datační zpoždění“ může řada faktorů ovlivnit náhodně případ od případu.

Mapa A zobrazuje časový rozsah písemných datací, mapa B datací archeologických. Mapa C střední hodnotu časových rozdílů dvou datací. Mapa D zobrazuje vztah archeologické datace a časové mezery. Modrá barva na ní tedy značí, že časový rozpor je daný „stářím“ (tj. starší sídla mají větší mezeru mezi archeologickou a písemnou datací a vice versa), zatímco červená značí, že rozdíl v datacích je dán jinými faktory. (Zdroj: Fanta – Zouhar – Beneš – Bumerl – Sklenička 2020)

Na obranu historie

V tomto bodě bych se, jako historická podjednotka Vědátora, kolegů historiků malinko zastal. Tedy, studie samozřejmě netvrdí, že by to měli historikové celé špatně. Správně uvádí, že písemné prameny nejsou pro středověk moc věrohodným zdrojem, co se datace týče. Tedy, až na čestné výjimky několika málo měst, kde nás informují o přesných datech založení.

Přesto jsem měl z předkládané studie chvílemi pocit, jako by vysvětlovala něco, co historická věda ví – totiž, že písemným pramenům se věřit nedá. Školený historik zná okolnosti, za jakých tyto texty vznikaly. Navíc se nám do toho všeho vkládá problém diplomatiky a středověkých falz. Tedy to, že když o sobě nějaká listina tvrdí, že je z 13. století, že to vůbec nemusí být pravda. Existuje navíc řada příkladů, které jasně ilustrují náhodnost toho, kdy se před 13. stoletím ta která vesnice v pramenech objevila.

Máme například nově zakládané město, k němuž se váže listina se seznamem poddanských vsí, ze kterých mají fojtovi plynout příjmy. Vesnic je třeba 10, listina z konce 13. století a 9 z nich se v ní objevuje vůbec poprvé. Jedna vesnice je ale známá o dvě staletí dříve, protože třeba patřila v 11. století do majetku nějakého kláštera. Znamená to, že v regionu existovala jedna vesnice v 11. století a zbylých devět až ve století třináctém? Rozhodně ne a historika by to zaskočit nemělo.

Obecnému povědomí možná trochu škodí oprávněná touha měst a místních samospráv po slavení vlastní historie. Naše obce tak již v 19. století začasto povýšili onu „první zmínku“ na piedestal a ztotožňují ji se stářím. Úskalí tohoto přístupu ukazuje příklad Jihlavy, která – s tím jak byla odhalována středověká falza – slavila v průběhu 20. století svých 700 let hned třikrát.

 

A na obranu archeologie

Efekt faktoru typu sídla (město x vesnice) na vztah mezi archeologickou datací a časovou mezerou. Města vykazují větší šanci překrytí archeologické a písemné datace a menší časové mezery mezi nimi. (Zdroj: Fanta – Zouhar – Beneš – Bumerl – Sklenička 2020)

Aby to ale nevyznělo jako kritika studie jako takové – naopak! Domnívám se, že jde o mimořádně přínosnou, analytickou práci, která si klade některé otázky, jež doposud nikdo neřešil. Možná bych viděl malý rozpor v tom, jak se studie interpretuje. Když byla nově publikována, zachytil jsem na sociálních sítích diskuzi, kde se někteří diskutující studii vysmívali s tím, že objevuje Ameriku – tedy že historická sídla jsou starší, než písemné prameny. Nic takového ale autoři jako převratný objev netvrdí! Říkají pouze, že je potřeba se zamyslet nad tím, jak hluboko do minulosti před písemné prameny počátky našich sídel klást.

A ani v tom nejsou v rozporu se soudobou historií, neboť v moderních úvahách s tímto historici pracují. Ostatně, moderně pojatá studie věnující se jakémukoliv sídlu se už bez součinnosti historie a archeologie neobejde. Příkladem jsou dějiny i velkých měst. Pravá, institucionální města vznikají u nás až se 13. stoletím právě během procesů středověké transformace. Uvádí se, že taková města byla buď nově zakládána „na zeleném drnu“ nebo na základě starších aglomerací. Archeologie (nejen) od počátku tohoto století opakovaně dokazuje, že ale i zakládání na zeleném drnu začasto probíhala na základě starších sídel, která se nám v písemných pramenech velmi často neotiskla. Znamená to, že písemným pramenům nemůžeme věřit? Ne, jen musíme vědět, že v případě měst se – pokud vůbec pro dobu založení existují – vztahují k institucionálním sídlům, ale že tato sídla nevznikala ve vzduchoprázdnu, ale v už funkční sídelní krajině.

V čem je nová studie unikátní, jsou pak její statistické projekce a její rozsah. Tedy to, že nastiňuje nějaké trendy a procesy, které lze statisticky sledovat. Míru rozdílu mezi daty archeologickými a písemnými, geografické rozdíly, proměny tohoto rozdílu s časem.

Práce je tak rozhodně pozornosti hodná, a kromě otázek, které klade historikům, může být i skvělou metodickou inspirací i pro budoucí obdobné studie. Nezbývá tedy, než na závěr zvolat: Analyse! Analyse moar!

[PZ]

Leccos bylo v historii odlišně, než se tušilo – ale zase ne tak moc, aby se to netušilo! 

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.

A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube!

Diskuze