Neandertálci se pro suroviny vydávali pod mořskou hladinu

TLDR: Nová studie naznačuje, že neandertálci se vydávali pro některé výrobní suroviny pod mořskou hladinu. Část nástrojů nalezených na jedné italské lokalitě byla dle analýz vyrobená z lastur, které neandertálci museli vylovit z moře.

Homo sapiens neandercoolis

Říkáme to znovu a znovu a pořád nás to neomrzelo: máme rádi neandertálce. Pozoruhodný lidský druh, naši blízcí bratranci, podobní a přeci jiní – pravidelní čtenáři naší odpočinkové relace tyto přídomky již znají. Někdo by skoro mohl říci, že vše důležité již bylo řečeno, ale opak je pravdou. 

Archeovědátoři totiž přicházejí s novou studií, která naznačuje, že neandertálci žijící na pobřeží moře si pro suroviny na výrobu nástrojů – totiž pro mušle a pro vulkanické kameny – nechodili jen na pláže, ale že je aktivně vyzvedávali ze dna moře. Skoro se chce zažertovat, že kromě komplikovaného sociálního života, opanování Evropy a vytváření nádherných kamenných nástrojů se tak neandertálci věnovali ještě i free divingu.  

Za studií stojí mezinárodní tým pod vedením antropoložky Paoly Villa z University of Colorado. Pokud jsou závěry práce správné, tak jde o další důkaz toho, že neandertálci aktivně vstupovali do vody a že se snažili naplno exploatovat dostupné mořské zdroje. Už v minulosti se na přímořských středopaleolitických lokalitách objevily doklady konzumace mořských ryb. Jaký byl ale skutečný rozsah využívání moře tehdejšími lidmi není doposud jasné. Tato studie je tak důležitým dílkem mozaiky tohoto vztahu neandertálců a moře. 

Přímořské archeologické lokality střední Itálie (zdroj: Villa et al.)

Zasypaná jeskyně 

Badatelé zkoumali artefakty vyzdvižené ze středoitalské lokality Grotta de Moscerini. V celé Itálii byly doposud identifikovány jen dvě středopaleolitické lokality odpovídající technokomplexu tzv. mousteriénu. Tato kamenná industrie je obvykle spojována s archaickými Homo sapiens a právě s neandertálci. Vzhledem k dataci artefaktů (viz níže) máme v tomto případě skutečně co dělat s neandertálci. 

Lokalita je tedy mimořádně významná i v širším kontextu středomořské neandertálské populace. Jistě nás tedy nepřekvapí, že je přísně chráněná. No, kéž by tak předchozí věta byla pravdivá. Lokalita známá od 30. let byla po druhé světové válce prokopána, artefakty vyzvednuty – a pak až přišla 70. léta, stavba silnice a vstup do jeskyně byl zasypán obrovským množstvím kamenní a zeminy. Čtete správně, jedno ze dvou neandertálských nalezišť v Itálii tak bylo odříznuto od jakékoliv možnosti dalšího výzkumu.  


Šlo přitom navíc o lokalitu velmi půvabnou – původně to asi byla jeskyně vybíhající přímo na malou pláž a s výhledem na moře. Neandertálcům se nemůžeme divit, že se jim tu líbilo. V moderní době se tvar pobřeží změnil, proto ostatně ta stavba silnice přímo přes vchod do jeskyně, pořád máme ale co dělat se zajímavým místem. 

Naštěstí bylo z lokality získáno značné množství archeologického materiálu, fosilií i půdních sedimentů. Díky tomu bylo možné naleziště velmi dobře datovat – dostáváme se s ním do doby před cca 90 000 až 100 000 lety. To je zlatá éra neandertálské populace, kdy podmínky v Evropě byly příznivé, příchod moderního člověka byl ještě 60 000 let daleko a neandertálská „civilizace“ byla stabilní. 

Příklad škrabadel z lastur nalezených na lokalitě (Zdroj: Villa et al.)

Když mušle promlouvají 

Jak bylo řečeno, výzkum jeskyně byl na svou dobu pojat velmi pečlivě a bylo tak vyzdviženo veliké množství archeologického materiálu i sedimentů v jeskyni. Navíc bylo pečlivě zaznamenáno, jak byly sedimenty uložené, včetně kresebné dokumentace. I když je tedy dnes jeskyně nepřístupná, měli vědátoři dostatek materiálu, ze kterého šlo vycházet.  

V jeskyni se našlo poměrně velké množství upravených lastur mořských mlžů. Šlo výhradně o druh Callista chione, česky známý jako záděnka hladká. Lastury měkkýšů byly upravené do podoby tzv. škrabadel, tedy nástroje s jednou čepelí, který mohl sloužit právě ke škrábání – očišťování různých materiálů, např. kůže, zpracovávání kořisti, výroba apod. Škrabadla patří mezi nejběžnější paleolitické nástroje, obvykle jsou ale vyrobena z kamene. Je zajímavé, že ve vrstvách, kde se nacházely lastury, kamenná škrabadla úplně chyběla. Villa to vysvětluje tak, že s lasturami se mnohem lépe pracovalo, snadněji se brousily a opracovávaly, než pazourek. 

Při detailním zkoumání se ukázal jeden fakt klíčový pro celou studii. Tým totiž navrhl způsob, jak identifikovat, zda ten který měkkýš chvíli před svou proměnou v nástroj ležel již dávno mrtvý někde na pláži, či zda byl aktivně vyloven z vody. Paolla Villa přímo vysvětluje, že schránka mořských živočichů je lesklá. Pokud snad lastura ležela na pláži, vystavená slunci a větru, stává se matnou a vzniká na ní jakási patina či krusta. Pokud je krusta i na vnitřní straně mušle, tak ležela nějakou dobu na pláži, s mlžem dávno mrtvým. Pokud je ale krusta jen na vnější straně, tak se utvořila, dokud mlž žil – tedy když živé mušle ležely pod hladinou

Bylo zjištěno, že celkem 40 ze 167 vzorků mušlových drásadel má krustu jen z vnější strany. Nástroj byl tedy vyroben z lastury, která byla i s živým organismem vylovena z vody a neměla šanci někde ležet otevřená. 

Vulkanické kameny nalezené v jeskyni, nesoucí stopy používání a ohlazování (Zdroj: Villa et al.)

Veselé koupání neandertálské 

Zjevně tedy minimálně část lastur byla získávána aktivním sbíráním ve vodě. Důvodem mohla být větší křehkost lastur vysušených sluncem, navíc nezazněla zásadní věc: tento druh mlže patří mezi ty chutné a dodnes oblíbené. K lovu mohlo docházet při brodění nebo i při potápění. Tito mlži žijí zahrabáni v písku, viditelný je ale jejich krmící/vylučovací otvor. Sběr tedy musel probíhat tak, že neandertálec se buď potápěl, nebo brodil a nořil hlavu pod hladinu – s otevřenýma očima totiž mohl pod vodou právě tento otvor v písku spatřit. 

Na lokalitě bylo v sedimentech nalezeno poměrně velké množství vulkanických kamenů. Předpokládá se, že mohly sloužit neandertálcům jako hladidla, čemuž odpovídají i některé stopy a poškození kamenů. Studie přímo identifikovala, že pocházejí z oblasti dnešní Neapole (zdravíme Vesuv!). Kameny se dostávaly do moře a byly na vzdálenost několika desítek kilometrů proudy transportovány až k naší lokalitě. Není jisté, zda se pro kameny neandertálec také potápěl, či zda mu stačil sběr těchto kamenů na pláži. Jejich množství ale naznačuje spíše první možnost. Ostatně, když už se potápím pro mušle, proč nevzít ze dna i ty skvělé kameny, co mají tolik využití. 

Zjištěné údaje se krásně doplňuje s vloni publikovanou antropologickou studií. Ta uvedla, že u části neandertálské populace bylo zjištěno tzv. potápěčské uchozvláštní kostěné růsty ve vnějším zvukovodu. Tento stav se dnes objevuje u lidí, kteří provozují vodní sporty v chladnějším klimatu.  

Při společném zhodnocení starších studií a té současné se tak před námi vykresluje obrázek, který znovu boří neustále zakořeněný stereotyp neandertálců coby primitivů a obhroublých divochů. Namísto něj máme před sebou obraz lidského druhu, který si je dobře vědom toho, co všechno může z moře získat a aktivně to i získává. Z ukořistěných materiálů pak vyrábí jemné nástroje způsobem, který vyžaduje preciznost a citlivou, jemnou motoriku. 

Nic naplat – takové neandertálce máme opravdu rádi. 

[PZ]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.

A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube!

Diskuze