Bizarní pohřební rituál z Jižní Ameriky zaskočil archeology

TLDR: Archeologové v Ekvádoru našli podivné dětské pohřby z 1. stol. př. n. l., který zatím nemá obdoby. Dvě lebky nemluvňat byly totiž opatřené „helmami“ poskládanými z kusů lebek jiných dětí.

Archeologové jsou zvyklí na leccos. Lidská historie je dlouhá a myriáda různých kulturních zvyklostí je nezměrná. Občas ale vědátoři učiní prehistorický objev, kde první slovo, jež se dere na mysl, je prostě a jednoduše: bizarní. Skvělým příkladem takového objevu je to, co archeologátoři odkryli při výzkumu na lokalitě Salango v Ekvádoru. Narazili totiž na pohřební rituál, při kterém hlavy dvou mrtvých nemluvňat byly ozdobeny pokrývkou z kusů lebek jiných dětí. Ano, čtete správně.

Zprávu přinesla nová studie týmu Sary L. Juengst z University of North Carolina at Charlotte. Sama prof. Juengst ale nebyla při samotném objevu ostatků, navázala na práci spoluautora své práce Richarda Lunnisse, archeologa z Universidad Técnica de Manabí v Ekvádoru. Lunnissovi hrobokopové prozkoumali mezi lety 2014 až 2016 na lokalitě Salango dvojici pohřebních mohyl. V nich našli hroby celkem 11 jedinců.

Protože naštěstí archeologové pracovali moderními metodami (více pečlivosti, méně dynamitu), nikam se nespěchalo a tak nebyly unikátní nálezové okolnosti zničeny. Podezřelé ostatky, které naznačovaly komplikované hrobové uložení, tak byly vytaženy vcelku i se zeminou a zachovaly tak in situ stav. K dokončení exkavace tak došlo od roku 2017 už pod dohledem Sary Juengst v laboratoři. Ta barvitě popsala, jak moc jí vyrazilo dech, když si uvědomila, co zvláštního má před sebou. Laboratorní prostředí mimochodem umožnilo přesnější datování pohřbu a taky kvalitnější antropologické určení věku všech zúčastněných oné starověké taškařice.

In situ stav jednoho ze dvou inkriminovaných pohřbů (zdroj: Sara Juengst)

Klobouček jako z hororu

Důležité je, že žádný z hrobů před výzkumem nebyl narušený, zjištěné situace tedy skutečně přímo souvisí s průběhem pohřbu. Navíc se kosti, na to, že byly dětské, dochovaly v dobrém stavu. Na co se tedy přišlo? Jak jsme řekli, dva z jedinců pohřbených v mohylách byly malé děti, jejichž hlavy kryla podivná pokrývka sestavená z lebek dvou dalších nedospělých. Jedno pohřbené dítě mělo asi 18 měsíců ve chvíli smrti a lebka, jež mu kryla hlavu, patřila dítěti ve věku 4–12 let. Druhý exemplář měl 6-9 měsíců věku a jeho „přílba“ byla původně lebkou dítěte 2–12 roků starého. U žádného z těchto dětí se nepodařilo určit pohlaví. Stejně tak žádné z kostí, ať už celých koster nebo použitých lebek, nenesly stopy zranění nebo případné příčiny smrti.


Stopy na použitých kostech ovšem ukazují, že když byly sestavovány do podoby oněch bizarních helem, měly na sobě stále měkké tkáně. K lebkám pohřbených byly části dalších lebek (hlavně mozková část) natěsno přitisknuty. Jen na jedné jediné kosti byly nalezeny stopy řezu, podle tvaru zlomků se ale zdá, že byly upravovány do pravidelnějších tvarů. V případě osmnáctiměsíčního pohřbeného se zdá, že přiložená lebka byla nastavena cíleně tak, aby mrtvé dítě jako by hledělo ven z mozkovny. Nevíme bohužel další detaily – zda byly části lebek nějak spojené či uchycené či zda šlo o uložení až v hrobové jámě nebo zda mrtvé děti měly při ukládání do hrobu skutečně „lebečné přílby“ nasazené.

Stav jedné z dětských lebek uvnitř kostěné „přílby“ (Zdroj: Sara Juengst)

2100 let stará záhada

Zopakujme, že takový pohřební rituál jsme doposud nikdy nikde nezaznamenali. Pohřební mohyly byly vcelku přesně datovány do 1. stol. př. n. l. Pohybujeme se tedy v době starověku Jižní Ameriky. Lokalita byla přiřazena k rané fázi kultury Guangala, která v regionu kvetla od 1. stol. př. n. l. do 8. stol. n. l. Tato kultura se vyznačuje rozvinutým a inovativním hrnčířstvím, poměrně bohatým hmotným fondem a dobře vybavenými hroby. Zdá se, že přinejmenším některé mohyly kultury sloužily cíleně jako základ obytné stavby – v případě zkoumané lokality se ale s podobným konceptem vesnice na pohřebišti nepracuje.

Uvádí se, že oproti jiným příbuzným kulturám regionu byla společnost Guangala více sociálně stratifikovaná. Region byl také v této době poměrně lidnatý. Kultura Guangala byla jedním ze substrátu, na kterých vyrostly pozdější ekvádorské kultury – ty byly bohaté a hrdé a jejich pacifikace v 16. století byla jednou z příčin vyčerpání říše Inků těsně před příjezdem Španělů.

Nemáme ale žádnou kulturní analogii, která by nám řekla, co přesně se to v objevených hrobech vlastně dělo. Můžeme ovšem alespoň pracovat s některými opakujícími se vzorci. Velkou otázkou je, zda šlo o dětskou obětinu a kdo byl vlastně obětován. Nepodařilo se najít těla, která by šla s použitými lebkami ztotožnit – už to samo o sobě může o něčem vypovídat. Fakt, že se jednalo o děti, celou situaci ještě trochu komplikuje, respektive klade další otázky. V předkolumbovských andských civilizacích známe celou řadu kultovních zásahů, kdy se s lebkami mrtvých různě manipulovalo. Většinou se však jedná o dospělé. U dětí zase víme, že v archaických jihoamerických společenstvech hrály výjimečnou roli. Některé dětské hroby jsou interpretovány jako obětiny, speciálním případem je nedávno nalezené obětiště (z 15. století), kde zůstaly ostatky celkem 137 dětí.

Kostry dětských obětin z peruánské lokality Huanchaquito-Las Llamas z 15. století (Zdroj: John Verano)

Na pole spekulací vstupujme bez předsudků

Vše ostatní jsou ale bohužel jen spekulace. Autorka studie uvádí, že kostěné helmy mohly symbolizovat ochranu mrtvých, případně posilovat pohřbená nemluvňata v posmrtném životě. Přiznejme si ale, že s nedostatkem informací jsou tyto úvahy bohužel tak trochu fráze.

Zajímavější je ovšem postřeh, že obecně lze asi tvrdit, že dětské obětiny velmi často nějak souvisí s obdobími krize. Těsně pod mohylami nalezli archeologové vrstvu sopečného popela. To samo o sobě by ještě nemuselo nic znamenat. Bylo by ale zajímavé se zaměřit při budoucích výzkumech na otázku, zda náhodou v době tohoto pohřbu nepanovala v regionu neúroda a nedostatek dané erupcí. Ostatně, některé léze na lebkách pohřbených nemluvňat by mohly být důsledkem podvýživy.

Analyzované kosti. Vzorky A a D ukazují léze na ostatcích pohřbených, B a C jsou fragmenty „přileb“. (Zdroj: Sara Juengst)

Sama Sara Juengst říká, že bychom neměly podléhat předčasným kulturním soudům. To, co se našlo, je skutečně mimořádně bizarní situace. Na druhou stranu, to jak dnes chápeme smrt, vychází z našich kulturních vzorců a filosofických přístupů. Kosmos kultury Guangala mohl být oproti našemu v těchto věcech hodně posunutý a my prostě spoustu věcí nevíme. Jak důležitou roli přikládali hmotné smrti, jak chápali lidské ostatky, duši a podobně. To, co se nám zdá děsivé (a vlastně tak trochu nechutné), mohl být v jejich očích rituál třeba neobvyklý, ale v rámci funerálního režimu legitimní. Ostatně, kultury, které nemají tak tabuizované zacházení s mrtvými jako my, nacházíme napříč celým světem.

Bez dalších podobných objevů zůstáváme na poli spekulací. Na druhou stranu bychom si měli při tom všem zachovávat otevřenou mysl, abychom se nedostali do pastí antropologických stereotypů. Čímž ovšem nepopírám, že když najdete nemluvňata, která mají kloboučky z lebek mladších kolegů, že je to bizarně dechberoucí – a případná budoucí zjištění týkající se obětin, temných rituálů a lovecraftiánských Prastarých bych vlastně taky pochopil.

[PZ]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.

A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube!

 

Diskuze